Autoři knihy ROZVÍJEJTE NAPLNO MOZEK SVÉHO DÍTĚTE neuropsychiatr Daniel J. Siegel a Tina Payne Bryson nabízí fascinující pohled na dětský mozek a poskytují užitečné nástroje a tipy, jak podporovat zdravý rozvoj dětí. Hlavním principem je mozková integrace - zapojení a propojení obou mozkových hemisfér, dětský mozek funguje nejlépe, když jsou propojeny jeho různé části, včetně emocionálního a racionálního centra. Dalším důležitým konceptem je "připojení před korekcí." To znamená, že vytváření pevného a bezpečného vztahu s dítětem má prioritu před tím, než začneme řešit nežádoucí chování. Kniha nám ukazuje, jakým způsobem lze vytvořit toto bezpečné připojení s dítětem a jak to pozitivně ovlivňuje jeho chování. Je skvělým průvodcem pro rodiče a vychovatele, kteří chtějí lépe porozumět dětskému mozku a podporovat jeho zdravý vývoj.

 Autoři přinášejí komplexní, ale přístupné informace z oblasti neurovědy a spojují je s konkrétními praktickými tipy, které lze okamžitě použít. Tato kniha může pomoci vytvořit silné a harmonické vztahy s dětmi a podpořit jejich růst a rozvoj.

Každá kapitola se nejprve věnuje vědeckým poznatkům v dané oblasti a pak příkladům a praktickým návrhům, co s tím dělat ve výchově dětí. Díky schopnosti autorů propojit vědecký výzkum s reálnými aplikacemi je obsah snadno uchopitelný a použitelný v každodenním životě. Na konci kapitoly se nachází část psaná přímo pro děti a také část, v níž mohou nabyté poznatky ve svém životě využít i dospělí. Kniha končí přehledem nejdůležitější myšlenek a tabulkami popisujícími přehledně dětský vývoj.

Z anglického originálu The Whole-Brain Child: Revolutionary Strategies to Nurture Your Child’s Developing Mind přeložila Eva Kadlecová.

Ukázka:

INTEGRAČNÍ STRATEGIE Č. 2

Pojmenovat a zkrotit bestii: Vyprávíme příběhy, které uklidní velké emoce

Batole upadne a odře si loket. Předškolák přijde o milované zvířátko. Školák v páté třídě čelí šikaně. Když dítě prožije nějaký bolestný či děsivý okamžik nebo pocit zklamání, může toho na něj být moc a jeho pravou hemisféru zaplaví velké emoce nebo tělesné vjemy. Když k tomu dojde, my jako rodiče mu můžeme pomoci dostat do hry levou hemisféru, aby dítě začalo rozumět tomu, co se vlastně děje. Jeden z nejlepších způsobů, jak podpořit tento druh integrace, je pomoct převyprávět příběh o děsivém nebo bolestném zážitku.

Například Izabele bylo právě devět let, když se při splachování ucpal záchod a přetekl na zem. Prožitek sledování stoupající vody přetékající na podlahu způsobil, že od té doby byla neochotná (a prakticky neschopná) splachovat záchod. Když se Izabelin otec Dominik dozvěděl o technice „pojmenovat a zkrotit bestii“, v klidu si se svou dcerou sedl a znovu si vyprávěli příběh o přetékajícím záchodě. Nechal ji vyprávět tolik, kolik jen dovedla, a sám jí pomáhal doplňovat detaily, včetně jejího strachu, který v ní od té doby přetrvával. Po několika vyprávěních příběhu začal Izabelin strach blednout, až se vytratil docela.

Jak to, že vyprávění příběhu tolik pomohlo? Dominik v podstatě pomohl své dceři propojit levou hemisféru s pravou, aby jí to, co se stalo, začalo dávat smysl. Když mluvila o chvíli, kdy se voda začala rozlévat po podlaze, a o tom, jaký hrozný strach cítila, její dvě hemisféry začaly spolupracovat integrovaným způsobem. Zařazováním jednotlivých detailů a vyjadřováním prožitku slovy zapojila levou hemisféru a potom aktivovala i pravou, když si znovu procházela pociťované emoce. Tímto způsobem Dominik pomohl své dceři pojmenovat její obavy a pocity tak, aby je následně dokázala zkrotit.

Může se stát, že naše děti nebudou chtít příběh vyprávět, ani když je o to požádáme. Musíme respektovat jejich přání, jak a kdy si povídat – zvlášť proto, že nátlak se jen obrátí proti nám. (Jen si představte chvíli, kdy dáváte přednost samotě a nemáte chuť si povídat – bude-li vás k tomu někdo přemlouvat, přiměje vás to, abyste začali mluvit a dělili se o své pocity?) Místo toho můžeme dítě jemně povzbudit tím, že začneme vyprávět sami a požádáme ho o doplnění podrobností, a pokud ani poté nebude mít chuť, můžeme mu dát čas a pokračovat později.

Dítě bude pravděpodobně vnímavější, pokud si pečlivě rozmyslíte, kdy takový druh rozhovoru zahájit. Oba byste měli být v dobrém rozpoložení. Zkušení rodiče i dětští terapeuti vám zase určitě potvrdí, že někdy si s dětmi nejlépe popovídáte ve chvílích, kdy se děje něco úplně jiného. Děti jsou mnohem sdílnější, když něco staví, hrají karty nebo jedou v autě, než když si je posadíte proti sobě, zadíváte se jim do očí a řeknete, ať se vám otevřou. Další možnost, jak postupovat, když se dítěti nechce mluvit, je požádat ho, aby nakreslilo obrázek události nebo – je-li na to dost staré – o ní napsalo příběh. Máte-li pocit, že se o tom zdráhá mluvit s vámi, povzbuďte ho, ať si popovídá s někým jiným – kamarádem, jiným dospělým nebo třeba i sourozencem, který mu bude dobrým posluchačem.

Rodiče vědí, jak efektivní dokáže být vyprávění příběhů, když je třeba odvést pozornost dětí a uklidnit je, ale většina lidí si vědeckou podstatu této mocné síly neuvědomuje. Pravá polovina našeho mozku zpracovává emoce a životopisné vzpomínky, levá polovina však těmto pocitům a vzpomínkám dodává smysl. Vzpamatování z obtížných zážitků nastává ve chvíli, kdy levá hemisféra spolupracuje s pravou na vyprávění našich životních příběhů. Učí-li se děti věnovat pozornost svým příběhům a dělit se o ně, dokážou potom zdravě reagovat na cokoli od odřeného lokte až po velkou ztrátu nebo závažné trauma.

Děti, zvláště pokud prožívají silné emoce, často potřebují někoho, kdo jim pomůže používat levou hemisféru tak, aby dodala smysl tomu, co se děje – dát věcem řád a pojmenovat všechny ty veliké a strašidelné pravohemisférové pocity, aby se s nimi mohly účinně vypořádat. A přesně to umí vyprávění příběhů: dovoluje nám rozumět sobě samým i světu kolem nás, protože využívá naši levou i pravou hemisféru současně. Abychom vypravovali příběh, který bude dávat smysl, musí levá hemisféra správně uspořádat věci pomocí slov a logiky. Pravá hemisféra současně dodává tělesné vjemy, surové emoce a osobní vzpomínky, takže můžeme spatřit komplexní obraz a celý svůj zážitek sdělit. To je vědecká odpověď na otázku, proč psaní deníku nebo povídání o nepříjemné události dokáže tak nesmírně napomoci hojení naší duše. Vědci dokonce ukazují, že pouhé přidělení jména nebo „nálepky“ tomu, co cítíme, doslova zklidňuje aktivitu soustavy emocionálních obvodů v pravé hemisféře.

Z téhož důvodu je důležité, aby děti každého věku vyprávěly své příběhy, protože jim to pomáhá porozumět svým emocím i událostem, k nimž v jejich životech dochází. Rodiče se někdy vyhýbají rozhovorům o nepříjemných zážitcích z obavy, že by to umocňovalo bolest jejich dětí a celou věc ještě zhoršovalo. Ale vyprávění příběhu je často přesně to, co děti potřebují, jednak proto, aby událost dávala smysl, jednak proto, aby se po silném prožitku začaly cítit lépe. (Pamatujete na Marianina syna Marka z příběhu „Ije hú hú“ v první kapitole?) Potřeba porozumět tomu, proč se nám věci dějí, je tak silná, že se mozek bude pokoušet dodat celé zkušenosti smysl tak dlouho, dokud se mu to nepodaří. A my jako rodiče tomuto procesu můžeme hodně napomoct právě vyprávěním příběhů.

***