Josef Prokeš, známý kněz, duchovní doprovázející a autor spirituální literatury, se zaměřuje na duchovní význam křtu pro život křesťana. Důvěrně zná otázky i potřeby současného člověka, je si dobře vědom problémů a nedorozumění, které dnes panují kolem institucializovaného náboženství. A právě tyto otázky si klade, tyto potřeby zkoumá a těmto problémům se věnuje ve své knize, která je rozhodně spíše jakýmisi duchovními cvičeními než katechezí.
Kniha je rozdělena do 27 kapitol, z nichž se každá formálně točí kolem nějakého místa Písma, kde hraje roli voda: ať už jde o místa známá jako vody stvoření či vody potopy v Genesi, rozdělení vod Rudého moře v Exodu či Ježíšův křes v Jordánu v podání evangelií, nebo o místa známá méně či možná vůbec. Josef Prokeš se od těchto úryvků odráží k úvahám o úloze křtu v každodennosti, sebepřijetí, milosrdenství, k přemítání nad tím, jak nám křest dává sílu využít potenciál svého života, otevírá cesty z bezvýchodnosti, pomáhá při řešení konfliktů, učí vidět zázraky každodennosti nebo konečně představuje posilu pro další cestu církve jako celku. Každá kapitola je zakončena cvičením v každodenosti, souborem otázek a výzev vhodných k tomu, abychom nad nimi v klidu meditace přemýšleli.
Kniha je tedy na hony vzdálena nudné katechezi a může být inspirací jak pro křesťany, tak pro ty, kdo o křtu uvažují nebo se na něj připravují.

 Kniha vychází i v elektronické podobě.

Ukázka

KAPITOLA 8

Voda křtu jako posila
při únavě a v krizi

Nad textem Ex 17,3–7: Voda prýštící ze skály

Zakoušíš také, že mnohem snazší je něco začít než v tom pak vytrvat? Začínáme s velkou energií, nadšením, ale potom, když přijdou problémy, bychom to nejraději zabalili. Zažívat to můžeme u práce, studia, ale třeba i ve vztazích. Týká se to zřejmě nejen našeho osobního života, ale i života společnosti. Po sametové revoluci jsme s nadšením vykročili ke svobodě, západním hodnotám a Evropě. Po třiceti letech jako bychom se zastavili, začali se ohlížet, zpochybňovat, proč jsme vlastně vyšli, jestli by nám nebylo lépe, kdybychom zůstali tam, kde jsme byli. Sice jsme neměli svobodu, nemohli jsme mnohé věci říkat nahlas či veřejně vyznávat, ale zase nám přijde, že byl svět nějaký jednodušší a že by se nám v něm žilo snadněji. Samozřejmě, že jde o iluzi! Ale v tom momentě jako by se nám to zdálo naprosto jasné.

Podobný fenomén se týká i církve. Nadšení prvotní církve, kdy křesťané hledali nové cesty a v jejich rozhodování vidíme velkou nápaditost a odvahu, prožíváme v dnešní církvi už jen těžko. Podobně nám dochází i nadšení a síla II. vatikánského koncilu či elán devadesátých let, kdy jsme v České republice žili z impulzu nově nabyté svobody. Místo toho se často otáčíme nostalgicky zpět, nic moc dobrého od budoucnosti nečekáme a zpochybňujeme směr, kterým se církev po revoluci vydala.

Právě v takových okamžicích můžeme zakusit, že křest není jen nějaký rituálek pro malé děti, když je drží v náručí rodiče a ony samy s tím stejně nic nemohou dělat. Křest se v těchto chvílích může ukázat jako síla, jež dává odvahu udělat další krok v situaci, kdy se zrovna nacházíme na nějaké poušti v suchopáru života. Pramen milosti a pomoci křtu, který v nás vyvěrá, nás může posunout dále. Pomůže nám k tomu vyprávění o poušti a žízni Izraele i o vodě, jež vytryskla ze skály, když do ní Mojžíš zabušil.

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorébu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojž í š tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ (Ex 17,3–7)

Lid vyšel a jde správným směrem. Sice s problémy, ale konečně opustil egyptské otroctví. Už zažili veliké věci. Prošli Rudým mořem! Vědí, že to není jejich projekt. Přesvědčili se, že je vede Bůh. Teď na ně ale začne doléhat žízeň. Vlastně drobnost proti příkořím, která museli snášet v Egyptě. A také drobnost proti tomu, co už překonali. Vše je ale najednou zapomenuto, vše se zpochybní, lidé jsou zbaveni odvahy a nemají sílu jít dál. Zastavují se, reptají, všechno se zase obrací proti Mojžíšovi. Svalují na něj chyby. Agresivita roste. Místo řešení problému se dokonce objevuje nápad Mojžíše jakožto původce toho všeho zabít. Nápad zcela absurdní, nic neřešící, stává se ale silou, která začíná ovlivňovat rozhodování jednotlivců i celého společenství.

Řešení nespočívá v nějakém osvíceném nápadu, v zázračném nalezení oázy, vykopání studny nebo v dešti, který se najednou objeví. Je sice možné, že by nějaká zběsilá aktivita Izraelitům pomohla udělat alespoň něco, tedy vybít si vztek a energii. Voda se však objevuje až poté, co Mojžíš zoufale a bezradně křičí k Bohu. A ten mu pomůže objevit vodu, která je ukryta v tvrdosti skály. I z té se ale nedostává silou či ostrostí nástrojů, ale spojením gesta člověka a Božího daru.

Najít podobné okamžiky i ve vlastním životě asi není příliš těžké. Chci-li se v nich nechat vést křtem, znamená to nejdříve připustit si a zakusit sílu pouště a tvrdost skály. Křest neznamená, že v sobě objevím nějaké zvláštní schopnosti, které mi pomohou k tomu, abych už nikdy nežíznil, abych už nikdy nebyl smutný, osamocený nebo bezradný. Nedostanu nějakou zvláštní schopnost nežíznit, stát se netečným vůči těmto potřebám. Není to tak, že bych se nikdy necítil sám, neměl žízeň po vztazích, protože už zkrátka vztahy nepotřebuji, protože už se mě tyto pozemské lidské potřeby netýkají. Být pokřtěn ani neznamená nějakou zvláštní sílu, že si se vším poradím, že vždycky najdu studnu nebo si ji svou vlastní silou vykopu.

Síla křtu začíná prožitkem vyprahlosti pouště a skály. Voda, která nás napojí a pomůže nám jít dál, se nachází v tvrdosti a vyprahlosti života. Nějakým způsobem je tam už přítomná, jen ji musíme objevit. To se děje vykřičením nedostatku. Modlitbou, v níž jako Mojžíš vyslovíme svůj strach, bezvýchodnost a opuštěnost. Voda křtu se objeví tak, jak bychom ji vůbec nečekali. Stane se to nějakým naším gestem, konkrétním skutkem. Nejde tedy o naši pasivitu. Poklepání holí může často znamenat nějaký malý skutek, třeba na první pohled i nesmyslný, jenž ale vyjádří moji otevřenost naslouchání Božímu hlasu. Třeba gesto otevřených dlaní, poslaná SMS, jeden telefonát. Na druhou stranu je voda křtu i nadále darem. Vytryskne ze skály. Jde o milost, o Boží působení.

Ani potom, co se z této vody napiju, nemohu u toho pramene zůstat. Naopak, voda křtu mě vede k tomu, abych šel dál. Právě k tomu mi dává sílu – pro další putování, pro další hledání. Tak jako v případě Izraele, i na mé cestě jsou věci někdy mojí vyprahlostí zkomplikované a pouť se zbytečně prodlužuje. Křest neznamená, že po konfl iktu začínám od nuly. Spíše dostávám sílu k další cestě a také k nesení všech následků a komplikací, které přinášejí mé hádky, agrese a další špatné věci, jež se do mého života dostaly.

Pro křesťany tento příběh o Mojžíšovi na poušti vrcholí v postavě Ježíše. Ježíš je ten, který dokáže najít a otevřít průchod i v nejtvrdší skále smrti. Když vidíme Mojžíše, jak buší holí do skály a vyvádí z ní vodu záchrany, vidíme Ježíše, jak se dotýká prsty očí slepého a dává mu zrak, jak se dotýká chlebů, které zbyly, a dává dostatek posily pro všechny nebo jak volá a vyvádí ze skály hrobu Lazara. On je ten, který otvírá křest jako posilu při únavě, jako překvapující a nečekané východisko z bezvýchodné situace.

Křesťané se v tomto jeho poslání snaží pokračovat. Neměl by být nikdo, pro jehož žízeň by se nenašlo dost vody. Církev se křtem stává místem, kde může zaznít jakékoli úpění. Nic by nemělo být trapné, nevhodné nebo zakázané. Každá bolest, každá nenaplněná touha, každá žízeň by do církve měla patřit. A církev by se tak mohla stávat místem veliké důvěry, že v tom všem bezvýchodném najde Bůh nějakou další cestu. Žádná skála není tak tvrdá, aby z ní nemohla vytrysknout voda. Proto neexistují hříchy, situace či vztahy – jakkoli složité, tvrdé a zamotané –, aby se jich křesťané žijící v církvi nedokázali dotknout a uzdravit je.

CVIČENÍ V KAŽDODENNOSTI

Projdi si předcházející den nebo období a pokus se najít chvíle, kdy tě někdo povzbudil k malým skutkům naděje. Kdy nějaká drobnost vedla k radosti, i když to kolem moc radostné nebylo? Kde se vzal impulz k tomu, abys to udělal/a?

Kde právě teď žízníš, kde bys to nejraději zabalil/a, kde lituješ, že ses do toho vůbec pustil/a? Dokážeš to vykřičet Bohu do tváře? Dokážeš úpět a svěřit mu, co tě trápí?

Co by ti v této situaci mohlo pomoci?

Kde je v tvém trápení Bůh?

Kdo je v tvé blízkosti na poušti, žízní a svěřuje se ti s tím? Kdo potřebuje ukázat skálu s pramenem? Jsi na úpění druhých citlivý/á, když jsi sám/a zakusil/a sílu žízně?

Svěř Bohu také místa, kde cítíš nějakou agresi. Z čeho pramení? Nedrž ji v sobě, dej ji Bohu v modlitbě.

Vyber si nějakou větu nebo slovo, zapamatuj si je a vracej se k nim během dalšího dne:

Lid žíznil a reptal. – Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní? – Co mám dělat? – Udeříš do skály, vytryskne z ní voda, lid se napije. – Mojž í š tak udělal před očima izraelských starců.