James Hillman v přichází v knize Sny a podsvětí (poprvé vyšlo 1999) s originálním pohledem na sny a práci s nimi. Vychází sice z klasiků - Freuda a Junga, ale přináší nový a radikální přístup nejen ke snům, ale k psychologii vůbec: přístup skrze mytologii (především řeckou, ale i římskou, mezopotámskou či indickou) a filozofii (především Hérakleita, Platóna či Plótína, ale i Cicerona nebo Danta). Hillman v podstatě provádí mytologizaci psychologie, resp. psychologizaci mytologie: pojmy a koncepty, které do psychologie zavedli Freud a Jung, podle něj v podstatě odpovídají různým mytologickým konceptům či postavám: nevědomí je jako podsvětí, Hádés, prostor smrti prostý jakékoliv časovosti, nekonečně hluboký prostor (srov. hlubinnou psychologii), vlastní domov lidské psýché. Různé způsoby sestupu do podsvětí, ať už jej podnikají hrdinové, nebo jde o násilný Hádův únos Persefonny, mají své paralely v psychologických snahách o proniknutí do nevědomí, resp. náhlém pádu do deprese, a podobně.

Pokud jde o sen samotný, Hillman kritzuje snahy vykládat sny ve vztahu k bdělému životu, rozkrývat je, hledat v nich motivy z denního světa. Sny tu podle něj nejsou proto, aby nám poskytovaly nějaké návody nebo proroctví: sny je potřeba vnímat z jejich vlastní perspektivy jako „sestup“ duše do oblastí, které jí jsou vlastně jejím domovem, do podsvětí zbaveného všeho materiálního, všech etických měřítek, do blízkosti smrti, do světa pouhých obrazů, které jsou její pravou výživou. Zdá se dokonce, jako by nikoliv sny sloužily bdělému životu, ale naopak bdělý život má sloužit snu.

Kromě teoretických kapitol obsahuje kniha i kapitolu věnovanou „praxi“, tedy výklad různých motivů objevujících se ve snech.

Hillmanova kniha není rozhodně snadné čtení, obzvláště ne pro ty, kdo nejsou opravdu důkladně obeznámeni s (především) řeckou mytologií a náboženskými představami, filozofií a s základními myšlenkami Freudovými či Jungovými. Pokud však čtenář dokáže proniknout pod na první pohled zmatenou a nesrozumitelnou „fasádu“ Hillmanovy knihy, nalezne nesmírně poutavý a působivý svět plný fascinujících myšlenek.

Hádes

Hádes byl zajisté bůh hlubin, bůh neviditelného. On sám je neviditelný, což by mohlo vést k závěru, že neviditelné spojení věcí je Hádes a že to základní „co“, které drží věci pohromadě, je tajemství jejich smrti. A pokud, jak řekl Hérakleitos, se příroda ráda skrývá, potom má ráda Háda.

O Hádovi se říká, že neměl ve viditelném světě žádné chrámy nebo oltáře, a jeho konfrontace s tímto světem je vnímána jako násilí a znásilňování (násilný únos Persefony; útoky na prosté vegetativní nymfy Leuku a Minthu; Ilias 5, 395 nebo Pindaros Ol. 9, 33). Je tak neviditelný, že v celé sbírce řeckého antického umění neexistuje ani jeden ideální portrét Háda, jak je známe u ostatních bohů. Neměl také žádné symbolické atributy, kromě orla, který ukazuje na skryté spojení s jeho bratrem Diem. Nezanechává na zemi žádné stopy, nepochází od něho žádný rod, žádná generace.