Ukázka je z knihy Poruchy autistického spektra, jejíž nejnovější vydání z roku 2016 může koupit na našem e-shopu i ve starším vydání jako e-knihu.
Mohly by vás zaujmout i další naše knihy věnované PAS.

„Lidé mne otravovali, nevěděl jsem, na co jsou dobří. Bál jsem se, že mi něco udělají. Nikdy nebyli stejní. Necítil jsem se s nimi bezpečně. Dokonce i osoba, která na mě byla hodná, se někdy chovala jinak. Věci s lidmi do sebe nezapadaly, postrádaly logiku a pravidla. Miloval jsem vše, co se opakovalo. Čím déle, tím lépe. Pokaždé, když jsem zmáčknul vypínač, věděl jsem, co se stane. Dodávalo mi to báječný pocit bezpečí.“ Barron, 1992  

Sociální chování můžeme u dětí pozorovat už od prvních týdnů i dnů života. Sociální úsměv, sociální broukání a oční kontakt se s každým měsícem vývoje upevňují (viz tab. 3.1). Sociální chování se stává stále diferencovanějším. Porucha sociální interakce se hloubkou postižení u jednotlivých dětí s PAS výrazně liší. Zjednodušeně řečeno, některé děti mají potíže se základními sociálními dovednostmi, které jsou vlastní dětem v kojeneckém věku, u jiných sociální chování odpovídá tříletému dítěti a někteří lidé s mírnější variantou handicapu chápou sociální problémy na úrovni dětí šestiletých. Jednoznačně lze říci, že sociální intelekt je vždy vůči mentálním schopnostem člověka s poruchou autistického spektra v hlubokém deficitu.

I v naší zemi se ještě často setkáváme s diagnosticky ulpívavým klišé, které vychází z předpokladu, že pouze dítě, které není motivováno k sociálnímu kontaktu, působí odtažitě, osaměle, odmítá fyzický kontakt a vyhýbá se očnímu kontaktu, je autistické.

Tento názor se snažila již koncem sedmdesátých let vyvrátit Lorna Wingová (1979), která popsala tři typy sociální interakce u lidí s poruchou autistického spektra (typ osamělý, pasivní, aktivní-zvláštní). V roce 1996 přidala ještě typ čtvrtý (formální) (1996). Toto rozlišení je v současné době běžně užíváno (viz tab. 3.2–3.5). Považuji za vhodné typ sociálního chování uvádět i v diagnostickém závěru. Způsob sociální interakce však není stabilním projevem, může se měnit s věkem. Dítě, které patřilo do typu „osamělé“ či „pasivní“ interakce, se může stát zcela běžně dítětem s „aktivním, ale zvláštním“ způsobem interakce. Mnohé děti bývají velmi samotářské v raném věku (rodiče často uvádí do tří čtyř let), vyhýbají se či ignorují blízké lidi. Po třetím až pátém roce se však stávají sociálně více aktivními a kontakt s rodiči je výběrový.

U dětí s poruchami autistického spektra se setkáváme s celou škálou sociálního chování, která má dva extrémní póly. Pól osamělý, kdy se dítě při každé snaze o sociální kontakt odvrátí, protestuje, stáhne se do koutku nebo zaleze pod stůl, zakrývá si oči nebo uši, hučí a třepe rukama před obličejem nebo se věnuje manipulaci s nějakým předmětem. Protikladem je pól extrémní, nepřiměřené sociální aktivity, kdy se dítě s poruchou autistického spektra snaží navázat sociální kontakt všude a s každým, nectí vůbec sociální normu, dotýká se lidí, upřeně jim hledí do obličeje a hodiny jim dokáže vyprávět o věcech, které je nezajímají či obtěžují.

Na základě zkušeností přikládáme ještě pátou kategorii – typ smíšený – zvláštní (viz tab. 3.6). Jednotlivé typy chování se prolínají, záleží na osobě člověka, se kterou dítě kontakt navazuje, a na jiných okolnostech. V některých situacích se dítě chová odtažitě, například v kolektivu nebo s cizím člověkem může působit jako dítě velmi uzavřené a samotářské, aktivní kontakt je schopné navázat pouze v situaci, kterou dobře zná, nebo pokud se týká oblasti jeho zájmů. Hodně dětí má mnohem kvalitnější sociální interakci s rodiči. Na jiném dítěti je vidět, že ho těší společnost vrstevníků, spontánně ale kontakt nenavazuje, nicméně s dospělými osobami, výrazně mladšími nebo staršími dětmi je v kontaktu velmi aktivní. S uvedeným typem sociální interakce se setkáváme často u dětí s atypickým autismem nebo Aspergerovým syndromem.

Naprosto typické chování pro danou skupinu vykazuje jen část lidí s PAS. Sociální chování je natolik různorodé a podléhá tolika vlivům, že jednotlivé projevy mohou odpovídat dvěma i více typologickým kategoriím. Převažující typ sociální interakce se obvykle vykrystalizuje až v dospělém věku.

Stejně jako kvalita poruchy sociální interakce je různá (viz výše uvedené typy sociální interakce), odlišná je i míra poruchy u jednotlivých lidí s PAS. Mírnější forma sociálních potíží neznemožňuje běžný život. Děti obvykle projdou školní docházkou bez povšimnutí, maximálně je jejich chování považováno za podivné. Těžší forma poruchy výrazně ovlivní celý život rodiny, působí problémy ve školním zařízení a znesnadňuje či znemožňuje pozdější účast člověka v pracovním procesu. Také případné zařazení do denního, týdenního nebo celoročního zařízení je u těžkých forem poruchy velmi komplikované.

Ze zkušenosti víme, že většina dětí s PAS o sociální kontakt stojí. Za zdánlivou netečností a odtažitostí dítěte se skrývá nejistota a neschopnost dítěte kontakt přiměřeně navázat. Problémy v komunikaci, a z ní vyplývající nepředvídatelnost dalšího dění, vyvolávají v dítěti celkem logicky úzkost a pocit chaosu a znásobují deficit v oblasti sociálního chování. Pro mnohé lidi s poruchou autistického spektra je chování ostatních lidí velmi nečitelné.

„Lidé například řeknou: ‚Buď zticha.‘ Neřeknou vám ale, jak dlouho máte být zticha. Nebo vidíte tabulku s nápisem ‚Nevstupujte na trávník‘, ale mělo by tam být ‚Nevstupujte na trávník kolem téhle tabulky‘, nebo ‚Nevstupujte na trávník v tomto parku‘, protože je spousta trávníků, po kterých se chodit může. Lidi taky pořád porušujou pravidla. Například táta často překročí 50 km/hod. a někdy řídí, i když pil, a v dodávce často jezdí nepřipoutaný. A v bibli se říká ‚Nezabiješ‘, ale byli křižáci a dvě světové války a ve všech křesťané zabíjeli lidi. Nevím taky, jak to táta myslí, když říká ‚Nestrkej nos do cizích věcí‘, protože nevím, co myslí cizími věcmi, protože já dělám spoustu věcí s jinými lidmi ve škole, v obchodě a v autobuse, a jeho práce je chodit k lidem domů a montovat jim kotle a radiátory. Všechny tyhle věci jsou cizí věci.“ Haddon, Podivný případ se psem 

Specifický kognitivní styl, ke kterému přispívá doslovné a přesné chápání instrukcí a situací, rigidita myšlení, egocentrismus s omezenou schopností empatie, malá nebo žádná schopnost porozumět metakomunikaci* a neschopnost zobecňovat, lidem s PAS neumožňuje chápat jemnost a komplexitu sociálních vztahů a situací. Rádi by se ve společenských vztazích angažovali (3.18), touží po emoční vzájemnosti, nicméně chování ostatních lidí se jim může zdát nevypočitatelné a ohrožující. Rozhodně méně předvídatelné než padající korálky, třetí odmocnina nebo objevení se světla po zmáčknutí vypínače či vody po spláchnutí toalety. Zjišťujeme, že při správném přístupu, sociálních nácvicích a zajištění větší míry předvídatelnosti v sociálních vztazích často (ne vždy) mizí i „typická“ extrémní osamělost.

* Metakomunikace je předávání informací v průběhu slovní komunikace společně s přímým obsahem řečeného – intonace hlasu, mimika, gestikulace, zabarvení hlasu, důraz apod.

Tabulky, kresby a fotografie patřící ke kapitole naleznete v knize Poruchy autistického spektra