Rozhovor s PhDr. JANEM JANDOURKEM, autorem knihy Sociologie zločinu aneb Proč lidé vraždí a jezdí načerno

Sociologie zločinu je knihou odbornou, ale je napsaná tak lehce a čtivě, že určitě zaujme i laické čtenáře. Detektivní příběh je pak Vaše oblíbená forma i v beletrii, kterou píšete. Proč jste si vybral téma zločinnosti ve společnosti jako jedno z Vašich ústředních? 
Lidé žijí své řádné životy, ale to je ve skutečnosti iluze. Říká se tomu iluze dobrého světa. Trvá tak dlouho, dokud se vám něco nestane. Nevyloupí vám byt, neznásilní vás, neobere vás kvůli cizímu zločinu nějaký exekutor. Pak přichází prozření. Zločin je součástí našeho života. Asi před třinácti lety mě někdo na ulici v noci přepadl, sbalil mě na zem a kopal do mě. Od té doby vidíte svět jinak. Už mu moc nevěříte. Není to teorie, ale praxe. A ptáte se, proč to tak je. Detektivka je pravdivá v jedné věci, zločinu se může dopustit každý. Ostatní je pohádka. Ale i pohádky mají základní pravdivé jádro.

V knize zajímavě popisujete různé teorie zločinu i to, jak si vzájemně protiřečí v různých oblastech, v různých dobách, v závislosti na kultuře apod. Svědčí to spíš o tom, že je dobře, že se tématem společnost tolik zaobírá a hledá řešení, anebo je to spíš odraz toho, že tápeme a nevíme, jak téma uchopit a řešit ho? 
Jedna nudná věta, která děsí studenty sociologie, říká, že sociologie je věda multiparadigmatická. Zkusme to říci česky: společnost je tak složitá, že s jedním měřítkem nevystačíme. Je příčinou zločinu to, že lidé žijí v tísnivých sociálních poměrech? Ano, to je pravda. Jsou ale lidé, kteří jsou velmi chudí a zločinu se nikdy nedopustí. Rozhodují se tedy svobodně a nemají omluvu? I to je pravda. Existují zločinecké typy, jak si to myslel italský badatel Lombroso? Ano, existují, je jen otázka, jestli je poznáme zrovna podle tvaru uší. Není nic špatného si přiznat, že zločin je mnohovrstevnatá záležitost. Proč má nějaká celebrita, milionářka, potřebu krást v butiku šaty, na které by si vydělala za několik minut? To ji mimo zdravý rozum. Ale musí v tom být nějaká logika. Jedna moje učitelka ze střední školy, předsedkyně svazu přátel SSSR, byla kleptomanka a měla na to papír. Jak něco uloupila, vytáhl se ten papír. Není zločin jako zločin. Ani všichni zločinci nejsou stejná kategorie. Když někdo ztluče a znásilní ženu, která se ho zeptala na cestu k nádraží, je to někdo jiný, než padělatel starých obrazů.

Jaký příklad z historie by podle Vás mohl být inspirativní pro současný postoj ke zločinnosti? 
To je příliš obecná otázka. V každém případě nejtěžší zločiny jsou zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, genocida. Tam nejde o poruchu jednotlivce nebo skupiny, ale celé společnosti. Proti tomu je kapsářství nebo krádež v samoobsluze ničím.

Část veřejnosti viní z nárůstu zločinnosti média, která ji údajně podporují tím, že ukazují nebo popisují násilí, vraždy, loupeže, agresivitu apod., a to nejen ve zpravodajství, ale i ve filmu nebo v knihách. Jaký je Váš názor? 
O to se vede spor. Za našich studentských sociologických let jedna teorie říkala, že asi čtyři procenta násilí se dají vysvětlit vlivem médií. Je to hodně, nebo málo? A proč právě čtyři procenta? Myslím, že to nikdo nemůže rozhodnout. Násilí v médiích není možné zakázat. Ani dobré. Pak by nakonec někdo zakázal i Tři mušketýry. Média nemají být postihována zákazy, ale mají se regulovat. Zákaz a regulace je rozdíl. Regulace znamená, že se k danému spornému obsahu dostanete, ale ne samozřejmě. To by mělo stačit. Spíše se divím, že nikoho nezajímá vymývání mozků, jakému jsou naše děti podrobeny kolem večerníčku. Ta smršť reklam na různé jogurty. To na děti působí, mám to osobně ověřené. To je taky zločin. Horší, než když záhy ve zprávách uvidí nějaké zastřelené teroristy.

Jste pro veřejnou debatu o trestu smrti a její odraz do zákonodárství, nebo by měla zůstat na poli institucí – politiků, sociologů, filozofů, právníků, soudců apod.? 
Lidé mohou debatovat, o čem chtějí. Nemají o tom rozhodovat. O věcech, jako je trest smrti, by se nemělo rozhodovat nějakým „všelidovým“ hlasováním. Nic ve zlém, ale většina lidí tomu problému vůbec nerozumí. Nemají do toho co mluvit. Demokracie není hlasování a vláda většiny, to si někdo plete. V demokracii je podstatná kontrola moci. Většina se většinou mýlí. Dobré je, že pak přijde k rozumu. Špatné je, že mezitím většina napáchá nezvratné škody. Kdyby bylo referendum o trestu smrti, byl bych proti. Což neznamená, že si nemyslím, že by si někteří jedinci trest smrti nezasluhovali. Jen bych sám nechtěl dělat kata a nevím, jak to chtít po jiných.

V poslední kapitole se krátce věnujete budoucnosti zločinu a uvádíte, že v souvislosti s potíráním zločinu si budeme muset zvykat na určité omezení soukromí. Je to opravdu jediná cesta? Nebo ta nejlepší, nejúčinnější? Nebo zatím jinou, lepší neznáme? 
Mohu mluvit jen za sebe. Nevadí mi, když mi na letišti v Tel-Avivu třikrát za sebou rentgenují čepici. Je to daň za moje přežití. Nevadí mi osobní prohlídka. Problém je v šikanování lidí ohledně maličkostí, třeba jestli mají nebo nemají v letadle s sebou láhev sodovky a pak zjistíme, že se po letišti může potloukat kdekdo, jak se mu zlíbí, a vleze si třeba i do letadel. Soukromí je moderní konstrukt. Doma mám právo na soukromí, ve veřejném prostoru musím vzít v úvahu, že je všude nějaká kamera. Pokud se povedu po ulici v noci za ruku s nějakou paní, která není moje paní, je to můj problém. Já přece vím, že tam ty kamery jsou. Nedělal bych z toho drama. Zatím neumíme nic lepšího a lepší už to nebude. Ale lidé jsou příliš přecitlivělí. Ve starověku chodili společně muži a žen do lázní a teď jim vadí nějaký „svlékací“ skener na letišti. Jde o zvyk. Ostatně mrtvý člověk už se nestydí, že.

Děkujeme za rozhovor.

Praha, říjen 2011

Více o knize Jana Jandourka Sociologie zločinu.