Lidé, kteří nejsou se svým životem spokojení, si často stanoví nedosažitelné cíle, a tím se odsuzují k nezdaru. Ale lidé, kteří si stanoví vysoké cíle a dosáhnou jich, nejsou šťastnější než lidé, kteří si stanoví a dobudou daleko skromnější mety.

Uvažujete-li o svém postavení v práci nebo svých rodinných vztazích, nesněte o tom, že se stanete nejbohatším člověkem na světě nebo že budete mít nejskvělejší rodinu na světě. Držte se reality a usilujte o zlepšení, ne o dokonalost.

Ředitel střední školy odcházel po třiceti letech služby na školách v Altooně ve státě Pennsylvánie do důchodu a při této příležitosti byl pořádán večírek. Lidé jej vychvalovali a vysoce hodnotili jeho přínos pro vzdělání tisíců dětí. Když dozněla poslední oslavná řeč, svěřil se ředitel svému příteli: „Když mi bylo třiadvacet, myslel jsem si, že se jednou stanu americkým prezidentem.“

Tento člověk, který požíval všeobecné úcty, zasvětil svůj život nesmírně důležitému úkolu vzdělávat druhé a stupínek po stupínku se vypracoval až na ředitele střední školy. A namísto aby se těšil ze svých úspěchů, upjal se na své nezdary. Nebyl to žádný ztroskotanec – byl pravým opakem ztroskotance – avšak když srovnával to, čeho dosáhl, se svými vysokými a nedosažitelnými cíli, nemohl se ze svých úspěchů radovat.

Soulad našich cílů s našimi možnostmi výrazně koreluje se štěstím. Jinými slovy, čím reálnější a dosažitelnější cíle si člověk určí, s tím větší pravděpodobností bude sám se sebou spokojený. U lidí, kteří nemohou dosáhnout svých cílů, je více než desetkrát menší pravděpodobnost, že budou se svým životem spokojení.

Diener a Fujita 1995