Trpíte nevysvětlitelnými úzkostmi, nefunkčními vztahy nebo opakovanými zdravotními problémy? Možná je čas podívat se do minulosti. Od dětství je nám vštěpováno, že bychom měli své rodiče bezpodmínečně milovat a ctít. Co se ale stane, když je za touto maskou lásky ve skutečnosti skryt strach, potlačená bolest a přetvářka? Světoznámá autorka a terapeutka Alice Miller ve své knize Tělo nikdy nelže: Dlouhodobé důsledky zraňující výchovy rázně zpochybňuje tradiční morální i náboženská dogmata a ukazuje, jak destruktivní dopad má popírání vlastních autentických pocitů na naše psychické i fyzické zdraví.

Z německého originálu Die Revolte des Körpers přeložil Petr Babka. 

Na příkladech slavných osobností, jako byli známí světoví spisovatelé, i na základě své bohaté terapeutické praxe Miller odhaluje zásadní psychobiologickou zákonitost: tělo působí jako neúplatný nositel paměti. Pokud se člověk dlouhodobě snaží cítit jen to, co se od něj očekává, a zakazuje si vlastní hněv či zklamání, platí za tento sebeklam vysokou daň v podobě chronických nemocí, závislostí či úzkostí. Kniha kriticky upozorňuje i na to, že tyto nevědomé vzorce často přenášíme na vlastní děti.

Autorka nabízí jasný a nadějný vhled do toho, jak přerušit řetězec předávaného traumatu a osvobodit se od vnitřních konfliktů. Tělo nikdy nelže vám otevře oči, pomůže pochopit souvislosti mezi vaší minulostí a přítomností a ukáže vám cestu k pravdivému, svobodnému a zdravému životu. Připravte se na četbu, která má sílu změnit váš pohled na sebe sama.

UKÁZKA

Zrada na vlastních vzpomínkách

Virginia Woolf

Před dvěma desetiletími jsem v knize Nesmíš si povšimnout připomněla příběh Virginie Woolf, kterou spolu s její sestrou Vanessou sexuálně zneužívali jejich dva nevlastní bratři. Podle údajů Louise DeSalvo (1990) se Virginie ve svých denících, jež zaujímají čtyřiadvacet svazků, neustále vrací k této strašlivé době, kdy se neodvážila svěřit se svou situací rodičům, protože od nich nemohla očekávat žádnou podporu. Celý život trpěla depresemi, a přesto měla sílu, aby mohla pracovat na svých literárních dílech, v naději, že se tímto způsobem může vyjádřit a konečně překonat strašná traumata z dětství. V roce 1941 však zvítězila deprese a Virginia Woolf se utopila.

     Když jsem v Nesmíš si povšimnout líčila její osud, chyběly mi důležité informace, které jsem získala teprve o mnoho let později. Louise DeSalvo ve své studii vypravuje, jak Virginia Woolf po četbě Freudových prací začala pochybovat o autentičnosti svých vzpomínek, které těsně předtím zapsala v autobiografických náčrtech, ačkoli mohla vědět i od Vanessy, že také ji nevlastní bratři zneužívali. DeSalvo píše, že se Virginia, ovlivněna Freudem, od té doby snažila přestat spatřovat v lidském chování logický důsledek prožitků z dětství a začít v nich vidět výsledek působení pudů, fantazií a přání. Freudovy spisy uvrhly Virginii Woolf do úplného zmatku. Na jednu stranu přesně věděla, co se dělo, a na druhou stranu si jako téměř každá někdejší oběť sexuálního násilí přála, aby to nebyla pravda. Nakonec vzala Freudovy teorie za své a tomuto popření obětovala svou paměť. Začala si idealizovat rodiče, líčit celou rodinu ve velmi pozitivním světle, což předtím nikdy nedělala. Když dala za pravdu Freudovi, znejistěla, ocitla se ve zmatku a začala se považovat za pomatenou. DeSalvo píše:

Pevně věřím, že to posílilo její rozhodnutí zabít se a že tato teze se dá doložit. […] Podle mého názoru podkopal Freud Virginii vztah příčina–následek, který se do té doby snažila vypracovat. A tak se cítila nucena opustit svá vlastní vysvětlení své deprese a duševního stavu vůbec. Domnívala se, že je možné vyložit její stav na základě incestních prožitků z dětství. Jestliže se ale měla řídit Freudem, musela vzít v úvahu i jiné možnosti: že její vzpomínky byly zkreslené, ne-li přímo falešné, že to byla spíše projekce jejích přání než reálná zkušenost, že událost sama byla výtvorem její obrazotvornosti. (DeSalvo 1990, s. 155)

Možná se dalo sebevraždě ještě zabránit, kdyby měla Virginia Woolf vědoucího svědka, jemuž by mohla sdělovat své pocity z tak časně prožité hrůzy. Ale nikdo takový nebyl a Freuda považovala za odborníka. V tom se zmýlila, jeho spisy ji znejistily a ona pak raději pochybovala o sobě samé než o velké otcovské postavě jménem Sigmund Freud, který reprezentoval hodnotová měřítka tehdejší společnosti.

     Ta se od té doby bohužel moc nezměnila. Ještě v roce 1987 musel žurnalista Nikolaus Frank zažít, jaké pobouření vyvolala jeho poznámka v rozhovoru pro časopis Stern, že nikdy neodpustí svému otci jeho kruté skutky. Otec byl za války vůdce župy v Krakově a nechal nevýslovně trpět mnoho lidí. Ale od syna očekávala celá společnost shovívavost s tímto netvorem. Psali Nikolausi Frankovi, že to nejhorší, co jeho otec provedl, bylo to, že zplodil takového syna.