Kniha Tělo v psychoterapii vyšla již v roce 1985 (v Portále poprvé 2007): šlo o jednu z prvních příruček uceleně shrnujících metody a teorii práce s tělem v psychoterapii. Kniha vyniká svým integrativním pojetím: Edward. W. L. Smith ve svém holistickém pojetí dal za cíl integrovat smysluplným způsobem ty přístupy k psychoterapii zaměřené na tělo, které znal: čerpal tak z práce mnoha nejrůznějších osobností: Alexandra Lowena, Moshé Feldenkreise, Stanleyho Kelemana, Virginie Satir, Wilhelma Reicha, Alberta Pessa a dalších. V knize se tak prolínají přístupy bioenergetiky, gestalt psychoterapie, Pesso Boyden psychomotorické terapie, reichiánské orgonomie a dalších praktických terapeutických technik.

Kniha je rozdělena na tři hlavní části: první podává historický a teoretický základ, druhá je zaměřená na poznávání osobnosti prostřednictvím těla a třetí se věnuje metodám pychoterapeutických intervencí zaměřených na tělo.

Vychází také jako e-kniha.

Z anglického originálu The body in psychotherapy přeložila Silvie Struková.

Ukázka:

Čtení těla

Čtení těla je založeno na konceptu, že struktura je zafi xovanou funkcí. To znamená, že stavba těla je projevem psychobiologické historie a současného způsobu života člověka. Představte si, že stavba těla je formována životní zkušeností. Je to nepřetržitý proces, při kterém se stavba těla neustále vyvíjí podle toho, jak na ni působí zkušenosti s interakcemi s fyzickým a sociálním světem. Takže ty části těla, jež jsou užívány a vyživovány, se vyvíjejí ke svým genetickým limitům. Naopak ty části, které nejsou procvičovány a vyživovány, se plně nerozvíjejí a mohou atrofovat, stonat, nebo dokonce zcela přestat fungovat. Platí zde princip „když něco nepoužíváš, ztratíš to“. Za užíváním, nepoužíváním či zneužíváním těla stojí rozhodnutí organismu, jimiž reaguje na poselství získaná od rodičů. Pokud jsou tato poselství toxická a introjikovaná, mají za následek nepoužívání nebo zneužívání těla. Kterákoli z částí těla pak může být zmrtvělá, opancéřovaná a do určité míry nepoužívaná či užívaná způsobem, který není přirozený a životu prospěšný. Určité části mohou být poškozené fyzickým zraněním, přičemž takové jizvy jsou fyzickým dědictvím krutého zacházení ze strany druhých lidí, úmyslných „nehod“, nevědomých nehod nebo skutečných nehod, které mohly být následkem hodnotných pokusů překročit vlastní limity.

V tělesné stavbě člověka můžeme vidět aktuální průsečík vzájemného působení genetického základu a prožívání „tělesného scénáře“. Tělesný scénář sestává ze všech povolení a zákazů, jež se týkají prožívání vlastního těla (užívání, nepoužívání, zneužívání).

Úkolem terapeuta, který „čte“ tělo pacienta, je poznat stavbu těla, zaznamenat přítomné tělesné fenomény a na jejich základě vytvořit hypotézy o psychobiologické dynamice pacienta. Oblečení má tendenci tělesné fenomény zakrývat. Takže čtení těla je snadnější, když je pacient oblečen pouze ve spodním prádle či plavkách. Čím více kůže je zakryto a čím víc pozornosti věnujeme oděvu (barva, vzory, potisky…), tím je čtení těla obtížnější.

Protože čtení těla je pro pacienta téměř vždy nepohodlné, je vhodné věnovat čas určité přípravě. Před tím, než přistoupím ke čtení těla, vždy vysvětlím pacientovi teorii, princip a aktuální postup. Pokud mám dojem, že se pacient cítí více než jen mírně znepokojen, nepostupuji nikdy dále, dokud se nepříjemné pocity neztiší. Ačkoli preferuji provedení čtení těla při vstupní proceduře, někdy je nutné kvůli nepříjemným pocitům pacienta počkat několik terapeutických sezení. Občas pracuji s pacienty, pro které je čtení těla nepříjemné tak dlouho, až se v terapii dostaneme do bodu, kdy většina informací, jež bychom mohli takto získat, už beztak byla sdělena. Čtení těla je nejužitečnější v průběhu počátečního poznávání pacienta a plánování léčby. Druhotně slouží jako prostředek sledování terapeutické změny.

Po vysvětlení teorie a principu čtení těla a získání pacientova souhlasu nabízím možnost pokračovat dále během právě probíhajícího sezení nebo provést čtení těla na příštím sezení. Toto rozhodnutí samozřejmě souvisí s tím, co chce mít pacient na sobě (třeba spodní prádlo či plavky). Když jsme připraveni, užívám například takovouto instrukci:

Postavte se a uvolněte se, jak nejvíce dokážete. Pohodlně dýchejte a uvolněte se. Dovolte rukám, ať volně visí podél vašeho těla. Nyní se na vás budu dívat zepředu, zezadu a z obou strana prostě budu pozorovat, co uvidím. Budu si dělat poznámky o tom, co vidím, a až budu s pozorováním hotov, probereme spolu, co jsem zaznamenal. Potom se pokusím dát svá pozorování dohromady a vytvořit hypotézy o vaší psychobiologické historii a současném psychickém stylu. (Pauza.) Nyní se ke mně otočte zády. Otočte se na stranu. (Pauza.) A teď na druhou stranu. (Pauza.) A nyní vám přejedu zadní stranou prstů po pokožce, abych zjistil, jestli jsou zde nějaké rozdíly v teplotě. (Pauza.) Teď můžeme hovořit o tom, co jsem viděl. Pokud chcete, můžete se obléci, anebo můžete zůstat, jak jste, a když budu popisovat, co jsem na vašem těle viděl, můžete se dívat do zrcadla.

Logicky následuje otázka: „Co vlastně hledám?“ Tato otázka přináší téma stylů čtení těla – s typologií a bez typologie. Chci popsat několik úrovní čtení těla, a to s typologií těla/osobnosti a bez ní.

Čtení těla bez typologie na nejzákladnější úrovni spočívá ve fenomenologickém pozorování pacientova těla. To znamená pečlivě se na pacienta dívat a prostě, „naivně“ pozorovat, co se vyjevuje. Slovem naivně myslím bez hodnocení a interpretace viděného. Terapeut si například může všimnout, že pacient má levé rameno výše než pravé, že má sevřená kolena nebo že má silné nohy v poměru k horní části těla. Tato fenomenologická pozorování jsou hodnotné informace, které lze pacientovi sdělit. Jako nestranný naivní pozorovatel si terapeut může všimnout jevů, jež pacient opomíjel, a může ho na ně upozornit. Tím podporuje tělesné uvědomění. Ještě důležitější je, že tato fenomenologická pozorování slouží jako úvodní krok k interpretativní rovině čtení těla. Takže schopnost fenomenologického pozorování je základem. Nejprve pozorujeme jevy související s tělem a pak, pokud chceme, můžeme přejít na rovinu interpretace významu těchto jevů, tzn. vytvářet hypotézy o pacientově historii a současné dynamice.

Jedním způsobem interpretace tělesného fenoménu je, že terapeut může udělat s vlastním tělem totéž co pacient a zakoušet to. Například když vidí, že pacient drží levé rameno výše než pravé, může také zvednout levé rameno a vnímat, jaké to je. Terapeutova vlastní zkušenost s tím kterým jevem může být základem pro porozumění významu jevu pro pacienta. V situaci, kdy terapeut nemůže pacienta napodobit, jako třeba v případě silných nohou v poměru k horní části těla, si to terapeut může představit a opět zakoušet, jaké to je. Nazval jsem tyto metody interpretace „empatické tělesné mimikry“ a „fantazijní empatické tělesné mimikry“.

Dalším způsobem interpretace je použití intuitivních metafor. Intuitivní metafora se může vztahovat k určitému tělesnému jevu nebo k pacientově tělu jako celku. Tělo či jeho část je přeloženo do nějaké metafory, velmi často zvířecí. Překlad se děje intuitivně, nikoli analytickým procesem nebo záměrným hledáním metafory. Jedním ze způsobů je dívat se na tělo pacienta a zachytit první asociaci, která přijde na mysl. Sdělení této metafory pacientovi obvykle vede k plodné diskusi o tématech vztahujících se k terapii. Zajímavou variantou je nechat několik lidí vybrat metaforu k tělesné stavbě jednoho pacienta a pak hledat společný význam, jejž tyto metafory obsahují. Například k určitému pacientovi se mohou vybavit následující metafory: silný dub, kamenná zeď, velký býk. Lidé, kteří tyto metafory nabídli, potom sdělují své asociace k těmto obrazům a pacient zkoumá nově vznikající význam a hledá, co „mu sedí“.

Keleman (1979) navrhl dimenzi, jež se mi při hledání významu tělesných jevů velmi osvědčila. Vychází ze vzrušení, základního pulzu života. Jde o to, jak se rozhodneme nechat vzrušení narůstat a jak ho vyjadřujeme, nebo jak se rozhodneme nenechat ho narůstat a nevyjadřovat ho. Tím o sobě vypovídáme.