Ukázka je z knihy Přehled moderních politologických teorií.

Teorie koalic navazuje na teorii her a rozpracovává situace, v nichž se hry účastní alespoň tři hráči. V politologii je tento model hry nejčastěji využíván při studiu okolností a podmínek provázejících vytváření vlád v parlamentních systémech.

Obecně platí, že pojem koalice označuje partnerství alespoň dvou hráčů, nejčastěji politických stran, které získaly zastoupení v parlamentu. Základním požadavkem racionality vytvoření takového vztahu-koalice je, že toto spojenectví musí, resp. by mělo svým členům zajistit potřebnou legislativní většinu nutnou pro prosazení návrhů zákonů připravených vládou. Nemusí se přitom jednat vždy a výlučně jen o vlády, které jsou výsledkem povolebního jednání mezi politickými stranami zastoupenými v parlamentu.

V posledních letech se okruh témat rozšiřuje směrem k empirickým rozborům všech situací, za nichž ke změnám vlád-koalic dochází. Za novou koalici je obecně pokládána každá vláda, která vznikne na základě jednání mezi politickými stranami. Volby se tak stávají pouze jednou, nikoli jedinou podmínkou ke studiu příčin a okolností provázejících utváření koalic. Výměna členů vlády nezávisle na volbách je sama o sobě dostatečným důvodem k úvahám o „nové“ koalici, neboť tyto změny lze spojovat buď s přesuny politických preferencí, nebo s posuny v politickém systému jako celku. Lze oprávněně předpokládat, že každá rezignace vlády (konkrétního člena vlády či politické strany podílející se na vládě) má vždy dobrý důvod. Vznik nové koalice lze proto spojovat:

● s novými volbami,

● se změnou premiéra,
● se změnou stranického složení vlády-koalice,
● s přeformulováním koalice, tj. situací, kdy v důsledku rezignace vlády mezi volbami dřívější koaliční partneři vytvoří další – novou – koalici v čele se stejným premiérem.

Dvě tradice studia koalic
Teorie koalic v sobě v současné podobě zahrnuje dvě odlišné tradice: (a) americkou, jež navazuje na teorii her a je více orientována na modely koaličních vazeb a jejich prediktivní hodnotu, a (b) evropskou, která klade větší důraz na empirický výzkum utváření koalic v západoevropských politických systémech.

Americká tradice

Americká tradice studia koalic je spojena se jménem Williama H. Rikera, který ve své rozsáhlé práci Teorie politických koalic (The Theory of Political Coalitions) z roku 1962 rozpracoval klasickou teorii her autorů J. von Neumanna a O. Morgensterna, o níž jsme se zmínili v předchozí kapitole. Jeho průkopnická práce se stala logickým prodloužením teorie her na herní situace, v nichž o zisk – posty ve vládě – soupeří alespoň tři hráči-politické strany. Z teorie her se tak do teorie koalic přenesl jak koncept hráčů jakožto unitárních aktérů, tak koncept racionality.

Racionální chování hráčů je v daném případě vázáno na snahu dosáhnout co největšího podílu na výkonné moci. Vzhledem k počtu hráčů-politických stran, které soupeří o moc (tři a více), je zisk každého z hráčů závislý především na jeho schopnosti (a možnostech) navázat spolupráci s některým ze spoluhráčů, tedy vytvořit co nejvýhodnější koalici. Typickým rysem koaličního jednání jsou strategické kroky aktérů. Hodnota každé potenciální (tedy teoreticky možné) i skutečné koalice je určována (a) její účinností, tj. schopností zajistit svým členům většinové postavení v legislativě (dolní komoře parlamentu), a (b) velikostí vlastního zisku v rámci vytvořené koalice, tedy počtem ministerských křesel. Za nejracionálnější – tudíž ty, které s největší pravděpodobností vzniknou – jsou pokládány ty koalice, jež jsou pro své členy nejméně nákladné, tj. zajišťují členům co nejmenší, avšak dostatečnou většinu při hlasování v legislativě a současně každému z členů co největší počet ministerských křesel, která mohou, alespoň teoreticky, za daných okolností získat (odpovídá tedy tzv. „minimax“ strategii).

Riker nahlíží na problematiku koalic jako na hru s nulovým součtem. Jedná se o situaci, kdy vztah mezi hráči je určován především jejich zájmem zvítězit v boji o posty ve vládě. Ten účastník volebního boje – politická strana – kterému se po volbách nepodaří vstoupit do vlády, prakticky prohrává, a to až do nových voleb, s nimiž se objevuje nová šance na vítězství. Vzhledem k tomu, že ve hře tří a více hráčů nemůže – teoreticky – žádný z hráčů dosáhnout pro sebe nejlepšího výsledku pouze prosazováním svého vlastního zájmu, je nutné, aby každý jednal strategicky a orientoval se podle zájmu protihráčů. Výsledek takových herních situací je vždy závislý na schopnosti komunikovat. Neexistuje žádná předem jednoznačně vítězná strategie. Nejlepší postup je tedy vždy závislý na postupu ostatních.

Americká tradice staví do značné míry na modelech. Je proto kritizována za svou přílišnou odtažitost od reality. Jejím nesporným přínosem však je pohled na povolební boj mezi politickými aktéry-stranami jako na boj o posty ve vládě (office seeking), nikoli boj o prosazení politického programu (policy seeking). Tematicky se nejvíce věnuje problematice tzv. minimálních vítězných koalic, naopak velké koalice i menšinové vlády pokládá za deviantní případy, které popírají koncept racionality.

Evropská tradice
Evropská tradice studia koalic klade prvořadý důraz na empirický výzkum. Snaží se rozšiřovat znalosti o konkrétních koalicích a podmínkách jejich vzniku a tyto poznatky posléze zobecňovat, resp. jejich prostřednictvím hodnotit modely, jež předkládá americký přístup. Evropský přínos je spojen především s důrazem na význam společenského kontextu při utváření koalic. Zahrnuje do studia úvahy o významu politické kultury pro utváření vazeb mezi potenciálními koaličními partnery, neopomíjí ani historickou perspektivu a význam politické tradice při formování konkrétních koaličních vazeb. Do teorie koalic se tak dostávají otázky významu politických vazeb mezi koaličními partnery. Díky tomu jsou politologové schopni interpretovat i neochotu některé politické strany podílet se na vládě, která v kontextu americké tradice odporuje konceptu racionality. Evropský přístup se mnohem více orientuje na vysvětlení výskytu velkých koalic a menšinových vlád a dokáže je interpretovat nikoli jako deviantní, ale naopak jako v určitém kontextu strategické kroky aktérů. Pokouší se rovněž, byť zatím okrajově, rozšířit studium koalic utvářených na celostátní úrovni o poznatky z koaličních vazeb na úrovních lokálních.

Představitelé evropské tradice studia koalic jsou často velmi kritičtí vůči svým americkým kolegům a odmítají logicky vystavěné modely koaličních vlád jako empiricky snadno zpochybnitelné. Pokládají tyto koncepty spíše za intelektuální hru než za prostředek umožňující odhalit skutečné mechanismy fungování politické sféry života společnosti. Navíc poukazují na omezený prostor, v němž se americká tradice studia koalic pohybuje. Studium koaličního chování politických stran jakožto unitárních aktérů totiž přehlíží vliv charakteru vnitrostranického prostředí na působení dané politické strany v rámci stranického systému (především vztah stranického vedení, resp. vůdce strany k členské základně apod.).

Odlišný přístup a východiska americké a evropské tradice vedou některé současné politology k výrazné skepsi týkající se budoucnosti studia koalic. Například podle názoru M. Lavera a N. Schofielda je již dnes mezi oběma teoriemi tak výrazný předěl, že si jen těžko dokážou sdělit cokoli, co by vedlo k posunu znalostí o studovaném problému. „Je stále zřetelnější, že obě skupiny odborníků sice hovoří o stejném problému, ale používají zcela odlišný jazyk.“ (Laver, Schofield, 1992, s. 10–11)