Vyrazit s klientem při psychoterapii ven rozhodně není nějaké nouzové řešení – když chodíme a mluvíme, naše mysl a tělo se integrují. Pokud jsme v něčem zaseknutí, zjistíme, že nám pomáhá pohyb a chůze vpřed. Fyzický pohyb také pomáhá například v naladění se na rytmus pohybů klienta, což je fyzický druh empatie. Terapie v přírodě má navíc příznivé dopady na samotné psychology a terapeuty, kteří jsou vystaveni příběhům a prožívání svých klientů. Terapie v přírodě zvyšuje jejich obvyklou fyzickou aktivitu, což vede ke zmírnění negativních dopadů sedavějších přístupů k terapii.

Těmto a dalším tématům spojeným s provozováním psychoterapie ve venkovním prostředí se věnuje nová kniha českého psychoterapeuta Adama Táborského. Autor v knize přibližuje teoretické základy i praktické rozměry terapie v přírodě, zaměřuje se na chůzi a mindfulness v přírodě, přináší četné kazuistiky, snaží se definovat dobrou praxi, zdůvodňuje přínosy psychoterapie v přírodě a to, proč dává smysl ve své praxi vyměnit čtyři stěny za stromy a na co si dávat pozor.

Adam Táborský vystudoval jednooborovou psychologii a veřejnou politiku. Tématem přírody a duševního zdraví se zabývá ve své terapeutické praxi i v doktorském studiu. Pracuje v PN Bohnice s lidmi s emočně nestabilní poruchou osobnosti pomocí DBT (dialekticko-behaviorální terapie), má zkušenosti z Centra krizové intervence.

Ukázka:

Chůze jako terapeutická činnost

„Chůze je jednou z prvních věcí, které chce dítě dělat, a jednou z posledních věcí, kterých se chceme vzdát.“
(Sussman a Goode, 1967)

„Žádná cesta tu není, poutníku, cesta vzniká chůzí.“
(Antonio Machado)

Chůze tím, že integruje tělo, mysl a místo, civilizuje svět. Je známo, že pravidelná chůze přináší mnoho výhod pro fyzické zdraví, včetně lepší fyzické kondice, snížení rizika onemocnění a úmrtnosti. Kromě toho významně přispívá i k duševnímu zdraví.

V rámci metaanalýzy (Kelly a spol., 2018) zaměřující se na dopad chůze na člověka byl prokázán konzistentní pozitivní vliv v případě deprese a úzkosti. Důkazy dále naznačují, že existují výhody chůze venku v přirozeném prostředí ve srovnání s chůzí v hale na běžícím pásu. Z hlediska sebeúcty, psychologického a subjektivního well-beingu i zažívání psychického stresu jsou výsledky buď omezené na určité populace či prostředí, případně nejsou z hlediska prevence a léčby zcela jednoznačné. Navzdory pozitivním vlivům chůze zde zůstává silný vliv sociální izolace a osamělosti. Na druhou stranu například ve vyšším věku patří mezi výhody chůze zlepšení duševní bdělosti, funkce paměti a snížení rizika stresu, deprese a demence (Roe a spol., 2020). Je důležitá pro zdravé stárnutí, snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, zlepšuje kognitivní funkce. Hraje také roli v podpoře sociálních vztahů, pěší sousedství může významně snížit osamělost starších lid, což nabízí improvizované příležitosti k sociální interakci (Mason a Kearns, 2013).

Satiš Kumár (2021) zmiňuje jednoduchost chůze. Obrací se k ní jako k základnímu principu, který umožňuje bytí v souladu s přírodou a žít. Jeho osobní zkušenost je pozoruhodná, protože několik let putoval za mír. Kierkegaard (2000) se mnohdy označoval za churavého‚ trpícího až k hranici šílenství. Věřil nicméně v terapeutickou hodnotu chůze. Pravidelně chodil po ulicích Kodaně, aby rozdmýchal svou kreativitu, ale také aby zabránil tomu, že jeho deprese propadne do paralýzy a beznaděje. V dopise osmnáctileté neteři ji Kierkegaard nabádal, aby udělala totéž: „Především neztrácej chuť chodit: každý den se dostávám do stavu pohody a pryč od každé nemoci… Zdraví a spásu lze nalézt pouze v pohybu.“ Britský historik George Macaulay Trevelyan psal o úzkém spojení mysli a těla, o svých nohou hovořil jako o „dvou lékařích“, kteří mu pomáhají udržovat zdravou rovnováhu. „Když propadnu melancholii, když se moje tělo a mysl vyřadí z provozu, tak vím, že stačí zavolat dva lékaře a budu zase v pořádku.“

Chůze jakožto ztělesnění myšlenky rezonuje v popisech „chůze mysli“ a „externalizace hledání vnitřku“ (DeMarco-Barrett, 2004). Chůze může zvyšovat hovornost, podporovat plynulost konverzace a zejména chůze vedle sebe umožňuje větší otevřenost a pohodlí než přímá konverzace tváří v tvář. Akademičtí poradci z Virginia Tech, kteří s velkým efektem používají „peripatetické poradenství“, poznamenávají, že oční kontakt může studenty brzdit, když mluví o nepříjemných tématech, a že chůze v terénu může vyplnit nepříjemné mezery v konverzaci (McIntyre, 2011).

V norském kontextu Nordbø (2017) zjistil, že největším motivátorem pro výlety do přírody je vychutnání si krajiny; vzdálení se povinnostem každodenního života; načerpání duševní energie; ticho a klid; uspokojení zvídavosti; učení se o kultuře a přírodě. Terapeutický rozměr cestování můžeme doplnit o fe nomén rituální turistiky, v jejímž rámci obvykle cestovatel prochází velkou životní změnou. Myšlenku přechodu popsal Bridges (2004) jako „psychologický proces odpoutání se od starého, procházení mezi starým a novým a poté přijetí a ztotožnění se s novým“. Mezi běžné životní přechody patří partnerské seznámení, svatba, rozvod nebo ukončení vztahu, snaha vyřešit nebo změnit problematické osobní či pracovní situace nebo se vyrovnat se smutkem nad ztrátou blízké osoby, jako je rodič, dítě či partner (Ross, 1994). Tyto situace je třeba psychologicky zpracovat, aby se jednotlivci mohli posunout ve svém životě dál.

Dálková chůze může svým stoupencům nabídnout potenciál k úspěšnému zpracovávání životních přechodů. Různé studie zkoumaly zkušenosti chodců na známých či putovních trasách, jako jsou Appalachian Trail a West Highland Way (Collins-Krei ner a Kliot, 2016; Fondren, 2015). Chůze na dlouhé vzdálenosti může „usnadnit procesy úlevy a odpoutání se od běžných stresů a problémů v životě a může lidem pomoci najít způsoby, jak vyřešit jejich problémy“. Poskytuje čas na přemýšlení o problémech nebo o minulosti, stejně jako pohled dopředu na potenciálně světlejší budoucnost. Může také zvýšit sebevědomí a pomoci vštípit pocit smyslu nebo účelu v životě člověka, což pomáhá vyrovnat se se změnou (Saunders, 2014; Saunders a spol., 2013). Kromě toho existuje rozsáhlý soubor výzkumů, které zkoumají poutě. Neexistuje jediná akceptovaná defi nice pouti, ačkoli tradičně byla „spojena s náboženskou cestou, vírou nebo oddanými hledači“ (Coleman, 2002). V postmoderní době poutě nahlížíme spíše z hlediska duchovního pro cesu, který nemusí nutně souviset s formálním náboženstvím: „Fyzické, emocionální a duchovní výzvy, kterým jedinec čelí na cestě, nabízejí čas k refl exi a obnově a uznání imanentního i transcendentního v průběhu cesty.“ (Devereux a Carnegie, 2006)

Při cestě se můžeme setkat i s motivem vykoupení jako klíčem k pochopení chůze na dlouhé vzdálenosti. Představuje třetí pilíř „křesťanských eschatologických vyprávění o hříchu, oběti a vykoupení“ (Taylor, 2001), kde hříšník odčiní to, co udělal, je osvobozen od svého provinění a očištěn. Kořeny vykoupení chůzí nacházíme už ve starověkých mýtech.

Čas v přírodě, zvláště chůze, je tedy formou ekoterapie, která léčí svou schopností „uvolňovat emocionální přetížení a obnovit rovnováhu duše“ (Kam, 2015). Rozdíl spočívá v roli, kterou v terapeutickém procesu hrají ostatní lidé. Může se tedy jednat o jisté vykoupení, když se otevřeme druhým, sdělíme svůj příběh a zároveň druhé vyslechneme. Na druhou stranu můžeme být na své cestě z velké části úplně sami. Tato izolace může být osvobozující. Doprovázená radostí, když se nepoddáme, přestože nám našeptávající hlasy tuto možnost doporučují.

Jádrem moderního utrpení je velká prázdnota, kterou Friedrich Nietzsche nazval rozrůstáním pouště. Rozrůstající se poušť představuje jeviště civilizace a jejích prázdných vztahů. Ve vysušené (neúrodné) krajině se vytrácejí cesty, po kterých bychom mohli kráčet. „Poušť narůstá, běda tomu, kdo v sobě tají poušť.“ Aby se něco změnilo v naší krajině vnitřní, je důležité putovat krajinou vnější. Chůze tím, že integruje tělo, mysl a obydlené místo, civilizuje svět.

Knihu Terapie mezi stromy koupíte na našem e-shopu.