V povídkách Padesát minut – délka jednoho terapeutické sezení – odkrývá Lindner osudy psychopatického vraha, impotentního komunisty, bulimičky, fašistického sociopata a vědce, který navštěvuje ve svých fantaziích vzdálené galaxie. V poutavém vyprávění střídá napětí a prvky chaosu s terapeutickým vhledem a porozuměním. Životy klientů se tak stávají pro protagonisty dobrodružnou cestou za sebepoznáním majícím jediný cíl. Najít úlevu a klid.

Ukázka:

Sotva udělal Anton těch několik kroků ode dveří k židli, na kterou jsem mu ukázal, hned jsem viděl, že nasadil tvář bez výrazu, že je zjevně rozhodnutý sdělit o sobě tak málo, jak jen bude možné. Jeho chůze mi ale odhalila onu zvláštní mrštnost, o níž jsem se už zmínil, a způsob, jakým se pohyboval, prozrazoval pohrdání, které choval vůči mně i vůči tomuto vyšetření. Věděl jsem, že mě čeká obtížné, nepříliš přínosné sezení.

...

Mistr psychoterapie i slova – Yalom září v Hovorech k sobě

„Pokud je mojí prací zjistit, jestli jste nepříčetný…“ začal jsem. On mě ale přerušil netrpělivým mávnutím ruky.

„Na to klidně zapomeňte,“ řekl. „Nejsem šílenec. Jsem stejně příčetný jako vy.“

Ukázal jsem na složku. „Podle informací tady jste se dopustil některých velice pochybných věcí.“

„Nic pochybného jsem nikdy v životě neudělal,“ reagoval prudce. „Dělal jsem jenom to, čemu jsem věřil.“

„Pokud skutečně věříte všemu, co jste říkal a dělal, potom soudím, že nepříčetný skutečně jste.“

„To je váš názor.“

„Nedomníváte se, že je můj názor opodstatněný?“

S opovržením si odfrkl. „Židovský psycholog! Co jiného od vás sakra můžu čekat!“ Viděl jsem, že jsem skutečně pronikl jeho skořápkou. „Ale klidně pokračujte,“ dodal. „Dokončete svoje stupidní vyptávání, ať můžu vypadnout.“

Lži na pohovce. Román z psychoterapeutického prostředí s téměř detektivní zápletkou.

„Můžete odejít, kdykoli chcete,“ řekl jsem, „mě by ale skutečně zajímalo, proč si myslíte, že židovský psycholog nemůže mít opodstatněný názor na to, zda jste, nebo nejste příčetný.“

„Protože vy Židi jste všichni stejný,“ řekl. „Chcete mě dostat už pěkně dlouho. Do Bílého domu jste dosadili toho kriplovatýho parchanta a teď si myslíte, že jste na koni. No, tak jo, tak jste mě dostali do týhle basy a já s tím teď nemůžu nic dělat. Můžete říct, že jsem nepříčetný a můžete mě dát pod zámek. Přesně to by židovský psycholog udělal. Ale,“ a tady zvedl hlas, „nemůžete mě tu držet věčně!“

„No, to nevím,“ řekl jsem. „Nemělo by být těžké nechat vás umístit do nějakého psychiatrického zařízení, až vám vyprší trest. My Židé si koneckonců děláme věci po svém – podle vás – a snadno můžeme přizvat pár židovských psychiatrů, aby to potvrdili…“

Teď moji návnadu prohlédl a dovolil si mírný úsměv. „Snažíte se mě vytočit,“ řekl. „Proč?“

Abych se dostal pod tu masku, s níž jste sem přišel,“ přiznal jsem.

„To se vám zřejmě povedlo,“ připustil.

Atmosféra teď byla uvolněnější a on přijal cigaretu a oheň, které jsem mu nabídl.

„Vy ale skutečně věříte všemu tomu, co říkáte o vládě, Židech, katolících a tak dále, nebo ne?“ zeptal jsem se, když několikrát potáhl.

„Řekl bych, že většině z toho věřím.“

„A zbytek?“

Doširoka mávl cigaretou. „Politické prostředky.“

Pomůže terapeutické sezení Antonovi se změnit? Knihu koupíte zde.