Za dveřmi stál listonoš a v ruce držel balíček. „Ten otvorem neprojde,“ řekl a podal ho Jiřímu. Balíček měl japonské poštovní známky. „Co to může být?“ zamyslel se Jiří. Nikoho v Japonsku neznal.

Když balíček otevřel a začal číst dopis, rozbušilo se mu srdce. Zavřel oči. Zas je otevřel a mnul si je, aby se ujistil, že je to skutečnost, a ne sen, který se mu zdá ve dne.

Jiří Brady (foto Jakub Plíhal)

Ztráta sestry byla Jiřího nejhlubší bolestí. Více než půl století s tou bolestí žil a stále se nemohl vyrovnat s pocitem, že se mu nepodařilo svou malou sestru ochránit.
Nyní si kdesi na druhém konci světa vyprávějí její životní příběh. Jiří byl naplněn úžasem. Posadil se a v myšlenkách se vrátil o padesát pět let nazpět.

Když byla v lednu 1945 Osvětim osvobozena, bylo Jiřímu sedmnáct let. Hrůzy koncentračního tábora přežil díky své houževnatosti, mládí, síle, velkému štěstí a tomu, že v Terezíně pracoval jako instalatér. Když přišlo osvobození, byl velmi slabý a žalostně vyhublý. Byl však rozhodnut vrátit se do Nového Města na Moravě – k rodičům a malé sestře Haně. Zoufale si přál, aby rodina byla opět pohromadě.

Pěšky, vlakem a autostopem se Jiřímu podařilo vrátit se v květnu 1945 do milovaného domova. Šel přímo do domu strýčka Ludvíka a tety Hedy. Bylo to místo, kde viděl rodinu naposled šťastnou, milující se a v bezpečí. Když strýc s tetou otevřeli dveře a uviděli za nimi synovce, skoro se na něho vrhli – objímali a líbali ho, dotýkali se ho, plakali – jako by nemohli ani uvěřit tomu, že je skutečně naživu.
Jenže výbuch náhlého štěstí netrval dlouho. „Kde je maminka a tatínek?“ zeptal se Jiří. Strýček Ludvík a teta Heda byli nuceni říci mu strašlivou pravdu. Maminka byla poslána z Ravensbrücku do Osvětimi, kde v roce 1942 zahynula. Tatínek zemřel ve stejném roce tamtéž. „A Hana?“ vydechl Jiří. Vše, co teta se strýcem věděli, bylo, že byla poslána do Osvětimi.

Celé měsíce v sobě Jiří hýčkal naději, že se jednou, znenadání, Hana objeví. Hledal její tvář ve tvářích všech děvčat, která potkal, hledal ji ve všech copech, které proběhly kolem, v bezstarostných krocích všech šťastných dětí na ulicích. Jednoho dne Jiří na hlavní třídě v Praze potkal mladou dívku. Zastavila se před ním.

„Jiří?“ oslovila ho. „Nejste Jiří, bratr Hany Brady? Já jsem Marie. Znala jsem Hanu. Setkaly jsme se v Terezíně. S ostatními staršími dívkami jsme ji měly moc rády.“ Jiří zkoumavě hleděl Marii do očí. Chtěl vědět víc, chtěl nějakou naději. Dívka pochopila, že Jiří stále nezná strašlivou pravdu. „Jiří,“ řekla tiše a prostě, držíc jeho ruce pevně ve svých. „Hana byla poslána do plynové komory v Osvětimi. Zahynula tentýž den, kdy tam přijela. Je mi to strašně líto, Jiří. Hana je mrtvá.“
Jiřímu se zatmělo před očima.

Dopis, který poslala Fumiko Jiřímu: 

 

Vážený pane Brady,

odpusťte mi, že se osměluji Vás oslovit a současně Vás obtěžovat několika informacemi o naší činnosti v Japonsku. Jmenuji se Fumiko Išioka a pracuji jako ředitelka Tokijského centra pro studium holocaustu. V letošním červenci jsem se sešla s panem Kurtem Jiřím Kotoučem v Praze a ten mi dal Vaši adresu. Píši Vám, protože v současné době vystavujeme v našem centru kufřík Vaší sestry Hany. Odpusťte prosím, pokud Vás můj dopis zraní tím, že Vám připomene Vaše těžké zkušenosti. Ale byla bych velmi ráda, kdybyste si přesto našel čas k přečtení tohoto dopisu.

Dovolte mi, abych začala tím, že Vám popíši, čím se v Japonsku zabýváme. Tokijské centrum pro studium holocaustu vzniklo v roce 1998 a je neziskovou výchovně-vzdělávací organizací, která je zaměřená na šíření osvěty o dějinách holocaustu, zejména u japonských dětí. Naše děti neměly možnost učit se o holocaustu, my se však domníváme, že je naší povinností seznámit se s ním, aby se už nikdy v budoucnu nikde na světě ta strašlivá tragédie neopakovala. Domníváme se, že stejně tak důležité, jako dovědět se o holocaustu pravdu, je naučit děti přemýšlet o tom, co mohou udělat v boji proti rasismu a nesnášenlivosti, aby vlastními silami přispěly k míru.

Kromě toho, že zveme děti do našeho centra na výstavy a výukové programy, pořádáme letos také několik výstav putovních. Jednou z nich je Holocaust dětskýma očima. Chceme, aby výstavu uvidělo co nejvíce dětí, včetně těch, které žijí daleko od centra. Pro tento projekt jsme si vypůjčili od soukromých osob i muzeí v Evropě několik osobních věcí, které dětem patřily. Jednou z nich je i kufřík Vaší sestry Hany, který nám zapůjčilo muzeum v Osvětimi. Aby si kufřík mohly prohlédnout a zároveň se o holocaustu dověděly víc, navštěvuje v současné době naše centrum velmi mnoho dětí. Kromě toho jsme v červnu uspořádali Dětské fórum o holocaustu 2000, na kterém děti z našeho centra, skupina Malá křídla, sehrály na téma Hanin kufřík představení. Malá křídla jsou skupina dětí ve věku od 8 do 18 let, které mají vlastní časopis a natáčejí videozáznamy, aby své přátele seznámily s holocaustem a mohli společně sdílet své poznatky. Na fóru se děti rozhodly použít Hanin kufřík k tomu, aby přiblížily holocaust těm, kteří o něm nikdy neslyšeli. To opravdu pomohlo účastníkům fóra soustředit se na jeden zmařený malý život uprostřed půl druhého milionu jiných a uvědomit si důležitost stálého připomínání historie.

Když jsem z muzea v Osvětimi kufřík dostala, jediné, co jsem o něm věděla, byly informace napsané na něm, Hanino jméno a její datum narození. Z terezínské dokumentační knihy jsem se dověděla datum, kdy byla poslána do Osvětimi. Z Terezína jsem také dostala čtyři Haniny kresby, ale to bylo vše. V naději, že se o Haně dovím víc, jsem do Terezína v červnu jela osobně. Tam jsem také našla na seznamu, který mi v ghettu dali k nahlédnutí, Vaše jméno a dověděla jsem se, že jste přežil. Měla jsem štěstí, že jsem v Praze našla pana Kotouče a mohla se s ním sejít. Od něho jsem se dověděla, že nyní žijete v Torontu. Děti z Malých křídel byly ohromně nadšeny, když se dověděly, že Hana má bratra a že přežil.

Ráda bych věděla, zda byste byl ochoten nám o Vašem příběhu a příběhu Vaší sestry vyprávět. O době, kterou jste s Hanou strávili, než jste byli posláni do koncentračního tábora, o čem jste si povídali, o Vašich a jejích snech. Zajímá nás všechno, co může Vás a Hanu japonským dětem přiblížit. Chceme pochopit, nakolik dokázaly předsudky, nesnášenlivost a nenávist ublížit malým židovským dětem.

Pokud by to bylo možné, byla bych Vám velmi vděčná za zapůjčení jakýchkoli drobností, které Vám po Haně zůstaly, například rodinných fotografií. Pomohly by nám nesmírně v uskutečňování našeho cíle umožnit každému dítěti v Japonsku dovědět se o holocaustu.

Velmi Vám děkuji za Váš čas. Moc bych si přála, aby se naše aktivity setkaly u Vás s porozuměním.

Těším se, že se ozvete.
S hlubokou úctou

Fumiko Išioka
ředitelka
Tokijské centrum pro studium holocaustu

Knihu Hanin kufřík můžete koupit na našem e-shopu.