Koupit na e‑shopu

Téměř třicet po vydání knihy Třinácté komnaty dětské duše se psycholožka Violet Oaklanderová odhodlala k sepsání další knihy o dětském nitru z pohledu gestalt terapie s názvem Ukrytý poklad. Její zkušenosti a hlavně přístup k dětem jsou ale obohacující pro všechny, kdo s dětmi terapeuticky pracují.

Hned v úvodu Oaklanderová přemýšlí o příčinách, kvůli kterým děti potřebují psychoterapii. „Většina dětí, s kterými jsem se během let setkala při terapiích, měla dva základní problémy. Jednak mívají problém navázat dobrý kontakt: s učiteli, rodiči, vrstevníky, knihami. Jednak mají obecně potíže s nízkým sebevědomím, pocitem vlastní hodnoty a celkovým vnímáním svého já (sense of self),“ tvrdí v úvodu autorka knihy.

Poznejte Třinácté komnaty dětské duše s Violet Oaklanderovou

Violet Oaklander popisuje základní předivo terapeutického procesu s dítětem: vztah a kontakt, ve kterém hrají důležitou roli smysly, tělo, ale i vzdor/odpor. Samostatnou kapitolu věnuje posilování self, protože je pro ni klíčové, aby dítě si dítě mohlo posílit celkové vnímání sebe samého. Celým textem se vinou její letité zkušenosti s dětmi, emočně silné a názorné kazuistiky a záznamy terapií. Od velmi malých dětí po dospívající či skupiny, od hněvu po žal, Violet se jako psycholožka dělí o barevný svět dětské psychoterapie, ve kterém najdete inspiraci i podporu. A jak vzkazuje sama autorka: „Když se věnuji svému každoročnímu výcvikovému programu, zdůrazňuji, že nechci, aby mě lidé imitovali, ale že si mají najít vlastní způsob využití toho, co se při výcviku naučí. Když si najdete vlastní způsob, otevírá vás to pro neuvěřitelné tvůrčí možnosti a osvobozuje vás to, abyste se stali vitálními terapeuty. Doufám tedy, že každé informaci z této knihy, která se vám bude zdát užitečná, dovolíte, aby se vstřebala do vašeho už teď úžasného já.“

Z anglického originálu Hidden Treasure: A Map to the Child’s Inner Self přeložila Marcela Koupilová.

Ukázka:

Skutečné příběhy z psychoterapie českých dětí psychologa Petera Pötheho

Mnoho tváří hněvu

Hněv je emoce, kterou nejčastěji chápeme nesprávně. Proč to říkám? Především proto, že to, co vypadá jako hněv, hněvem vůbec být nemusí, a naopak – co jako hněv nevypadá, často hněvem je! Za druhé, hněv má špatnou pověst. Jinak řečeno, všichni jsme vychováváni v tom, že hněv je špatný, že je špatné se zlobit, takže se mu sami snažíme vyhýbat, ale často za vysokou cenu. Už ve velice útlém věku se děti učí, že hněv je nebezpečný, a proto se neučí správným, náležitým způsobům, jak vyjádřit tuto normální lidskou emoci. Hněv je u kořene většiny problémů, které přivádějí děti i rodiny na terapii.

(…)

Zdá se, že hněv má na naši společnost nejzáludnější účinek, možná proto, že je to nejméně tolerovaná emoce. Většina symptomů a způsobů chování, které děti uvádějí jako důvody, proč nakonec přicházejí na terapii, přímo souvisí s potlačeným hněvem.

Krása této práce pro mě spočívá v tom, že jak plyne čas, dostává se nám příležitosti k růstu a rozvoji, i když stárneme.

Způsoby chování, kvůli kterým děti přicházejí na terapii, jsou právě ty druhy chování, pomocí kterých děti získávají nějaký prožitek svého self, které jim dodávají určitý pocit moci ve světě, v němž se cítí zcela bezmocné, kterými vyjadřují, kdo jsou a co cítí. K těmto způsobům chování – bez ohledu na to, jak neadekvátní mohou být – se uchylují proto, aby přežily, navázaly kontakt s okolím a pokusily se uspokojit své potřeby. Jsou to ve skutečnosti doklady, že organismus vede bitvu za svou rovnováhu. Často pak určují způsob, jakým dítě ve světě existuje – určují jeho vzorce chování a strategii.

Jak vypadá psychoterapie dospívajících v krizi? Česká psycholožka Jana Růžičková napsala příběhy Dívka pod hladinou

Bez terapeutického zásahu se s ním dítě může potýkat celý dospělý život. Jedna čtyřicetiletá žena, se kterou jsem pracovala, si jasně pamatuje, jak ve čtyřech letech přestala mluvit, protože se jí zdálo, že se na ni matka za její otázky zlobí. Protože se ještě nedokázala podpořit dost na to, aby vyjádřila svou nespokojenost kvůli matčině neadekvátní reakci, rozhodla se, že přestane mluvit – myslela si, že tak se na ni matka nebude zlobit. A teď, ve věku čtyřiceti let, měla stále potíže s přirozeným, uvolněným mluvením.

Když někdo přivede dítě na terapii, vím, že dítěti musím pomoci v jeho cestě za získáním síly a vnitřní opory. Musím najít způsob, jak mu pomoci, aby si připomnělo, znovu získalo, obnovilo a posílilo to, co kdysi jako malé mělo, ale teď se to zdá ztracené. S tím, jak se budou probouzet jeho smysly, jak znovu začne poznávat své tělo, jak bude rozpoznávat, akceptovat a vyjadřovat své hluboko pohřbené pocity, jak se bude učit používat při rozhodování svůj intelekt, verbalizovat svá přání, potřeby, myšlenky, nápady a hledat zdravé, uspokojující způsoby naplňování svých potřeb, jak se bude učit, kdo je, a přijímat svou jedinečnost, znovu nalezne také svou správnou cestu k růstu. Já mu musím pomoci poznat, že některé jeho mechanismy pro přežití nejsou produktivní a volba nových způsobů chování mu zajistí uspokojivější výsledky. Musím mu pomoci odhalit falešné představy o vlastní osobě, které si osvojilo, a ukázat mu, jak může tyto představy zpracovat a jak s nimi naložit.

Mindfulness pro zvládání hněvu pro teenagery 

Jak pracovat s hněvem

První fáze

Při práci s dětským hněvem rozlišuji tři fáze. Tou první fází je mluvení o pocitech. Některé děti jsou od svých pocitů odpojené do takové míry, že nejprve musíme opravdu hodně mluvit o pocitech jako takových. Zvláště jim chybí povědomí o jemných odstínech pocitů. Čím více zkušeností s jejich různými formami a popisy mají, tím lépe je pak dovedou sdělovat. Tak například hněv může mít různou intenzitu od jemného podráždění a zlosti až po vyložený hněv, vztek až zuřivost. Kromě mluvení také děti pomocí čmáranic, barev, čar a tvarů kreslí nebo malují všechny možné druhy pocitu hněvu. K vyjádření různých podob hněvu využíváme také buben nebo perkusní nástroje. Hudbou si zase ilustrujeme různou intenzitu pocitů hněvu. Mnoho podob hněvu ztvárňujeme také dramaticky, to je osvědčený způsob, jak zapojit tělo. Vyprávíme si 

Violet Solomon Oaklander (1927 - 2021) pocházela z ruské židovské rodiny emigrantů a své dětství prožila na pomezí dvou zcela odlišných kultur. Vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a speciální pedagogiku. Pracovala jako psycholožka a psychoterapeutka zaměřená na děti a dospívající a vedla výcvikové semináře o svém přístupu, který kombinuje gestalt terapii s řadou expresivních technik. Z jejího téměř třicet let trvajícího manželství vzešly tři děti.

příběhy s loutkami a čteme si knihy, ve kterých je hněv tematizován. Hrajeme hry s kartami, na kterých bývá napsáno něco jako „řekni něco, co tě otravuje,“ nebo „z čeho ti bývá smutno“. Velice úspěšnou technikou je sestavování seznamů. Může to vypadat tak, že mi děti diktují a já zapisuji seznam věcí, které nemají rády na škole, nebo jídel, která mají rády a která ne.

Chtěla bych zdůraznit význam práce s polaritami. Mladý člověk se děsí rozporů ve vlastním nitru i těch, které vnímá u dospělých lidí ve svém životě. Když zjistí, že pociťuje hněv a zlobí se na někoho, koho miluje, je z toho zmatený. Zarazí ho, když někdo, koho vnímá jako silnou a ochraňující osobu, jedná jako slabý a bezmocný člověk. Je důležité dětem pomáhat s pochopením, že mít z něčeho smíšené pocity je v pořádku. Člověk může být šťastný, že už skončil školní rok, a zároveň může být smutný, že neuvidí své kamarády, a také naštvaný, že z nějakého předmětu dostal horší známku, než čekal. Tento koncept polarit využíváme v mnoha cvičeních, která s dětmi děláme, abychom jim pomohli lépe porozumět vlastním pocitům. Mohu například dítě požádat, aby nakreslilo věci, které ho zaručeně naštvou nebo ho uklidňují. Nebo ho mohu požádat, aby z hlíny uhnětlo nějaký abstraktní tvar a ukázalo na něm, jak se jeho tělo cítí, když je silné, a jak se cítí, když je slabé. Jak vidíte, s hněvem to může být docela zábava.

Knihu Ukrytý poklad můžete koupit na našem e-shopu