Ukázka je z knihy Přehled moderních politologických teorií.

Tato kniha je určena především posluchačům humanitních fakult, zvláště oboru politologie, sociologie, historie, ale mnohé informace v ní naleznou i studenti humanitních oborů pedagogických fakult. Těm všem by měla nabídnout základní souhrnnou informaci o vývoji poválečné politologie a tématech, na jejichž řešení tento nejmladší společenskovědní obor zaměřuje svou pozornost. V práci by mohli najít inspiraci i učitelé středních škol s humanitním zaměřením a středoškolští studenti, kteří se chtějí seznámit poněkud blíže s problematikou současného stavu politické vědy a případně využít tohoto textu při rozhodování o výběru studijního oboru. Snahou bylo najít takovou formu zpracování, která by neodradila ani laickou veřejnost. Proto text doplňují odkazy na konkrétní příklady a situace, které ilustrují probíraný přístup a metody, jichž politologie využívá. Pokud to výklad umožňoval, jsou tyto údaje voleny tak, aby byly co nejsrozumitelnější českému čtenáři bez ohledu na jeho vstupní znalosti, případně odbornou specializaci. Stejně tak jsou v textu využity i faktografické údaje o jiných, nejčastěji evropských, zemích a charakteristických rysech jejich vývoje (pokud jsou pro vývoj politologických přístupů důležité a podstatné). Práce se tak snaží nabídnout čtenáři ucelený soubor informací o předmětu studia, teoretických přístupech a otázkách spojených s jejich využitím pro hodnocení základních trendů poválečného vývoje především demokratických politických systémů.

Vzhledem k tomu, že ve srovnání s jinými společenskovědními obory je politická věda oborem velmi mladým, je jedním z jejích charakteristických rysů to, že nemá své vlastní, čistě politologické metody a přístupy. Navíc je vědou multiparadigmatickou, která využívá souběžně mnoha cest, jež mohou vést k poznání. Záleží proto vždy na autorovi, co chce výběrem určitých přístupů ilustrovat. Naším cílem nebylo předložit české veřejnosti komplexní, vyčerpávající přehled všech přístupů a teorií, s nimiž poválečná politologie pracuje a kterých využívá. Zaměřili jsme se pouze na jeden výsek z celkové nabídky, a tím je empiricko-analytický přístup. Základním cílem publikace je podat čtenářům v rámci tohoto výseku ucelený přehled těch přístupů, které formovaly politologii jako samostatnou vědní disciplínu a které přispěly velkou měrou k tomu, že politika přestala být studována pouze jako doplněk ostatních společenskovědních oborů. Kapitoly jsou sice řazeny chronologicky, avšak základní snahou bylo v rámci tohoto řazení uchovat logickou vazbu mezi jednotlivými přístupy. Čtenář by tak měl získat ucelenější přehled o vazbách a odborných souvislostech různých přístupů ke studiu politického života společnosti.

První část práce mapuje příčiny a důvody, které vedly na počátku století k odklonu od studia státu jakožto tématu a zdůraznění klíčového postavení člověka v politice. Pro emancipaci politické vědy se ukázala jako podstatná možnost přesunout zájem od studia ústavou definovaných politických institucí k člověku a jeho chování při utváření a naplňování mocenských vztahů. Tento trend zachytil behavioralismus, který lze označit za počátek nového pohledu na politiku.

V okamžiku, kdy se stal ústředním tématem při studiu politiky člověk, bylo nutné vymezit, kde oblast politického začíná a kde končí, tedy kdy je člověk „člověkem politickým“. Toto rozlišení již behavioralismus nedokázal uspokojivě řešit. Pomoc přišla v padesátých letech dvacátého století odjinud, a to z teoretické biologie, v podobě konceptu systému, který v politologii rozpracoval D. Easton. Teorie politického systému se dočkala svého přiblížení ke konkrétním empirickým případům prostřednictvím strukturně-funkcionální analýzy, jež kladla důraz na studium funkcí vstupu (např. požadavky směrované vůči politickému systému) a výstupu (problematika řízení společnosti). Doplňkem tohoto přístupu se stala v šedesátých letech teorie komunikace, která se v dané době jevila jako velmi slibný model studia vazeb mezi prvky politického systému. Na své větší využití v politologii však stále čeká. Tyto tři modely analýz nabízejí ucelený soubor výpovědí o nově definovaném předmětu politické vědy, kterým byl – a doposud přes veškeré peripetie, jimiž poválečná politologie prošla, stále zůstává – politický systém. Aby byl pomyslný kruh člověk– chování–politika uzavřen, začlenili jsme do textu tři kapitoly rozvíjející téma racionálního chování v politice. Jedná se o vlastní teorii racionální volby, kterou dále rozpracovává teorie her. Pro českého čtenáře pak může být zvláště inspirativní jedna část teorie her, a to ta, která se věnuje problematice vztahu tří a více hráčů. Je jí teorie koalic.

Analýza politiky vedoucí od člověka k politickému systému směřovala zcela logicky k detailnějšímu zájmu o demokratické politické systémy, jejich charakter, výhody a nedostatky. Vznikl tak prostor ke studiu demokracie jakožto systému, který plní určité funkce na vstupu, tj. reaguje např. na požadavky členů společnosti. Tento problém řeší především teorie pluralismu, resp. pluralitní demokracie. Vzhledem k tomu, že politologie v padesátých letech dvacátého století zaznamenala velmi svébytný pokus definovat empirický model pluralitní demokracie, který vešel do povědomí odborné veřejnosti pod označením polyarchie, věnovali jsme mu samostatnou kapitolu. Demokracie však plní i funkce spojené s řízením společnosti, tedy funkce výstupu z politického systému. V reálných demokraciích jsou řídicí funkce posíleny v korporativních systémech. Zcela specifickou formu zprostředkování požadavků a politického řízení nalezneme ve společnostech vnitřně rozdělených náboženskou, jazykovou, kulturní a sociální hranicí (Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko). Tyto konkrétní případy vyvolaly na sklonku šedesátých let rozsáhlou a výrazně polemicky laděnou diskusi o problémech tzv. konsociační demokracie, která patří k důležitým inspiračním zdrojům mnoha politologů dodnes (zvláště v souvislosti s perspektivami vývoje v zemích bývalého sovětského bloku). Čtyři kapitoly věnované pluralismu, teorii polyarchie, problematice korporativismu a teorii konsociační demokracie tak tvoří určitý vnitřně provázaný logický celek, který by měl českému čtenáři usnadnit orientaci v tematice související s problémy demokracie v reálném životě.

Do přehledu jsme začlenili i základní poznatky o nedemokratických, tj. totalitních a autoritářských politických systémech, které tvoří logický protipól úvah o současných demokraciích. Tématem, které patří od počátku devadesátých let k „preferovaným“, je teorie přechodů, již doplňují studie a úvahy o vztahu modernizace a rozvoje demokracie, teorie závislosti a především studium vazeb mezi centrem a periferií, které využívá geografického aspektu v politickém životě. Začlenění těchto kapitol do přehledu by mělo nabídnout všem zájemcům o problematiku transformace možnost seznámit se s co nejširší škálou témat, jimž se politologické komparativní studium od šedesátých let věnuje v souvislosti s perspektivami demokracie na sklonku dvacátého století.

Text ponechává zcela záměrně stranou ty teoretické přístupy, které se objevily jako nosné v posledních dvou desetiletích (např. podrobnější rozbor teorie veřejné volby), neboť většinou vycházejí ze starších přístupů, jejichž znalost v českém, a to i odborném, prostředí není zatím dostatečná. Proto jsme se orientovali právě na zmapování kořenů, z nichž i současná politická věda čerpá mnohou inspiraci (dokladem může být první česká práce P. Fialy a K. Schuberta o problematice policy analysis) a bez nichž pochopení novějších přístupů není myslitelné. Nabízený přehled si neklade za cíl vyčerpat všechna témata, kterým věnují politologové na prahu jednadvacátého století svou pozornost. Stejně tak nechce předložit čtenářům jednoznačné odpovědi. Je především nabídkou témat a problémů, na které se poválečné generace politologů snažily najít odpovědi. Je proto koncipována jako úvodní přehled, který by zájemcům o politologii, jež je v České republice prakticky velmi mladým společenskovědním oborem, poskytl základní orientaci.

Práce čerpá především z několikaleté přednáškové činnosti na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Nemohla by však vzniknout bez četných diskusí s kolegy i studenty, kteří se tak nevědomky na její přípravě podíleli. Těm všem patří poděkování, přinejmenším za ochotu se těchto diskusí účastnit. Za konečnou podobu však práce vděčí především odbornému recenzentovi doc. PhDr. Petru Fialovi, vedoucímu katedry politologie Masarykovy univerzity v Brně. Jeho připomínky, glosy a náměty přispěly ke zpřehlednění celkové struktury textu i jednotlivých kapitol. Poděkování patří rovněž redaktoru nakladatelství Portál RNDr. Dominiku Dvořákovi, jehož svědomitá práce s rukopisem přispěla ke zpřesnění mnoha formulací a větší srozumitelnosti textu.

Knihu Přehled moderních politologických teorií koupíte na našem e-shopu.