Úvod
Ukázka z knihy Environmentální politika a udržitelný rozvoj (Václav Mezřický, 2005)
Od Mezí růstu k současnosti
Už od padesátých let 20. století zaznamenávala věda znepokojivé poznatky o důsledcích lidských aktivit pro přírodu.1 Souběžně s tím se objevovaly zprávy o enormním demografickém růstu2 i o důsledcích průmyslového růstu ve světě. Prvním pokusem o teoretickou reflexi světového vývoje se stalo vydání knihy Meze růstu3, jež podstatně ovlivnila směry výzkumu globálních procesů. Od vydání této komplexní studie o vývoji a stavu světa uplynulo více než třicet let. Šlo o zprávu Římského klubu, sdružení nezávislých ekonomů, průmyslníků a vědců, který vznikl v roce 1968. Zprávu vypracoval tým odborníků z Massachusettského technologického institutu (Massachusetts Institute of Technology – MIT) pod vedením tehdy ještě ne třicetiletého Dennise Meadowse s použitím kybernetického modelu Jay W. Forrestera, rovněž pracovníka MIT. Model byl založen na předpokladu, že struktura sytému má pro jeho chování často stejný význam jako jednotlivé součásti, z nichž se systém skládá. Výzkumný tým aplikoval model při hodnocení globální dynamiky chování pěti významných vývojových trendů, a to zrychlujícího se průmyslového rozvoje, čerpání zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, rychlého růstu světové populace a šířícího se nedostatku potravin. Výsledná zpráva, jež byla uveřejněna v roce 1972 pod názvem Meze růstu (The Limits to Growth), šokovala svět tezí, že uzavřený systém Země v budoucích sto letech, tedy nejpozději do roku 2100, narazí na meze růstu. Pokud by se nezastavil neomezený průmyslový růst, dokonce je překročí.
Studie hned od svého zveřejnění vyvolala řadu nesouhlasných polemik. Tak kupříkladu nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul A. Samuelson zejména namítal, že závěry Meadowsova týmu se zakládají na neúplné a nespolehlivé databázi a že se přitom nerespektují možnosti technických inovací. Zejména odhady Mezí růstu o poměrně rychlém vyčerpání zdrojů surovin (a především světových zásob ropy) vyvolávaly znovu a znovu ostrou kritiku. „Ropný šok“, který průmyslové země zažily v roce 1973, tedy již rok po vydání zprávy, však ukázal, jak labilní je světový systém zásobování ropou. Nebylo důležité, že situaci tehdy ovlivnilo politické rozhodnutí (arabské státy v souvislosti s arabsko-izraelskou válkou uvalily embargo na vývoz ropy do průmyslových zemí), podobně jako ji dnes ovlivňují teroristické aktivity Al-Kajdy a důsledky války v Iráku či rostoucí čínská poptávka po této energetické surovině. Přes všechnu kritiku tak Meze růstu nezůstaly bez vlivu na vývoj světa. Navázala na ně mimo jiné v roce 1987 vydaná zpráva Naše společná budoucnost, zpracovaná pod vedením tehdejší norské předsedkyně vlády Gro Harlem Bruntlandové. Zpráva definovala pojem udržitelného rozvoje, a ten se stal principem a úběžníkem světového úsilí o překonání trendů, které již na počátku sedmdesátých let 20. století popsaly Meze růstu. Podle zprávy je „…trvale udržitelný rozvoj takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby“.
Meadowsovy prognózy se skutečně nenaplnily, což ovšem neznamená, že struktura zprávy nezachycuje správně trvalé předivo vztahů určujících další vývoj člověka na Zemi na příští desetiletí a možná staletí. Postupné rozpoznávání nových negativních jevů v lidské planetární historii navodilo určitou změnu politické scény nejdříve ve většině průmyslových zemí a posléze i v rozvojovém světě. Vedlo ke vzniku řady nevládních organizací a občanských iniciativ, zaměřených na ochranu životního prostředí a přírodních zdrojů, ke vzniku nových politických stran, jejichž hlavním programem se stalo řešení ekologických problémů („zelení“), a k postupnému uznání ochrany životního prostředí za důležitou součást politických koncepcí etablovaných politických stran, bez ohledu na jejich postavení v politickém spektru. V hospodářsky rozvinutých zemích a později i jinde se počaly zřizovat různé ústřední orgány veřejné správy, jejichž základním posláním se stala ochrana životního prostředí.
Širší souvislosti rozpoznávané proměny světa
Ještě před deseti a tím spíše před třiceti lety se zdálo, že se stavem životního prostředí a se způsoby využívání přírodních zdrojů se „musí něco udělat“, že je třeba vymýšlet koncepty a nástroje, jak bránit škodám na životním prostředí, na hroutících se ekosystémech. Avšak jiné zprávy zastínily ekologickou apokalyptiku, mj. také proto, že šlo a jde o procesy a události ohrožující sociální a ekonomickou stabilitu společností mnohem bezprostředněji než hrozby životnímu prostředí. Teroristické útoky nejsou jen pověstnou špičkou ledovce, také zprávy o problémech světové ekonomiky, nezaměstnanost, organizovaný zločin jsou na pořadu dne. Neméně významné jsou i projevy krize ve fungování stávajících mezinárodních institucí i v institucích národního státu a spontánní vznikání institucí nových. Výňatky z novinových článků, které následují, jsou pokusem o naznačení těchto kontextů a upozornění, že životní prostředí a jeho problémy přesto představují nejdůležitější, historické pozadí života současných společností. Doplňují je také širší prognózy, které se pokoušejí zejména na základě extrapolace různých relevantních ekonomických, sociálních, environmentálních a politických dat a informací vyhodnotit klíčové problémy budoucnosti v globálním měřítku.
Znečištění prostředí
V roce1962 uveřejnila americká autorka Rachel Carsonová knihu Mlčící jaro, která první upozornila na hrozivé důsledky používání pesticidů v zemědělství. Použité chemické prostředky mohly vyvolávat rakovinu, ohrožovaly úrodu, ptactvo i domácí zvířata. Dnes se chemizace prostředí pokládá – a to nikoli pouze v průmyslových zemích – za jednu z nejkritičtějších hrozeb nejen lidskému životu a zdraví. Další a další studie ukazují, že spektrum látek, s nimiž čistírny odpadních vod marně zápolí, stále narůstá. V řekách, jezerech a mořích – a následně pak i v organismech jejich obyvatel – končí vše, co moderní civilizace vyprodukuje. Laboratorní zjištění ukazují, že jedněmi z nejnebezpečnějších látek, které se dostávají do vod a působí na zdraví ryb, jsou rezidua léků, např. antiepileptik, antidepresiv, syntetických látek z hormonální antikoncepce. Řada zbytků těchto látek, a to i v nepatrných dávkách, způsobuje změnu pohlaví postižených živočichů, ryb ovšem především. Podle jiného druhu výzkumu se lidé, kteří se pohybují v dopravně rušných ulicích, vystavují podobně jako kuřáci cigaret nebezpečí onemocnění rakovinou. Znečištěné ovzduší má negativní dopad i na vývoj plodu těhotných žen a na kvalitu mužských spermií.
Jak aktuální je klimatická změna
Ve svém třetím Vědeckém zhodnocení změny klimatu z roku 2001 varuje Mezivládní panel o změně klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC) ještě důrazněji než v předchozí zprávě před oteplováním klimatu. Pokud ve druhém zhodnocení z roku 1995 mezivládní panel předpokládal změnu průměrné teploty o 1 až 3,5 °C, v roce 2001 pokládá za možné zvýšení již o1,4 až 5,8 °C do roku 2100. Také odpovědnost lidstva za tento vývoj byla ve zprávě vyjádřena zřetelněji než dříve: „Jsou nové a silnější důkazy, že pozorované oteplení posledních padesáti let je způsobováno z velké části lidskými aktivitami.“
Ve světovém měřítku za období pěti let (1998–2003) vyplatily pojišťovny za škody způsobené počasím asi 10 miliard euro; škody, které nebyly kryty pojištěním, se odhadovaly na 50 miliard euro. Existuje nebezpečí, že příští megaškody přesáhnou kapacitu pojišťovacích společností. Proto patří tyto instituce k nejkompetentnějším hlasům v politické debatě o klimatu a energicky se zasazují za účinnou klimatickou politiku. Jen za předpokladu, že politika zajistí, aby se soukromé ekonomické riziko dalo vypočítávat a krýt z veřejných prostředků, bude možné využívat know-how pojišťoven při zvládání klimatických škod. Ekonomická činnost pojišťoven a státu jsou na sebe navzájem odkázány. Jen za této podmínky by pojišťovny byly opět schopny pojišťovat škody až do určité maximální výše. Za škody vyšší by byly odpovědné veřejné, státní fondy.