4.2 Vliv některých osobnostních rysů rodičů na dítě

Uvedli jsme již, že osobnost každého z nás je zcela jedinečným celkem různých vlastností, rysů a vztahů, jež se projevují v našem vnitřním duševním životě i v našem chování. Osobnost činí lidského jedince svérázným a neopakovatelným, neboť vznikla spolupůsobením nepřeberného množství genetických, sociálních i různých dalších vlivů. Při zpracování tématu vyjdeme z klinické zkušenosti a praxe, kde se nejčastěji setkáváme s extrémy. Předpokládáme, že tyto extrémy se právě podstatným způsobem podílejí na vzniku a udržování nadměrné úzkosti a strachu u dětí. Jaké rysy v osobnostech rodičů to jsou, které neblaze působí na dítě, jeho vývoj a osobnost? Rodič, který neposkytuje dítěti oporu, citové zázemí a porozumění, který je odmítavý, který v něm vyvolává nejistotu, zmatek, vnitřní konflikty, pocity viny apod., způsobí, že dítě se cítí ohrožené. A kde je pocit ohrožení, tam je i úzkost a strach a snaha nějak se s touto nepříjemnou situací vyrovnat. Dítě má ve srovnání s dospělými omezené možnosti, je nezkušené, a tak nezřídka dochází k jeho nepřiměřeným reakcím a chování.

Níže jsou uvedené některé rodičovské charakteristiky, které se objevují u matek i u otců. V textu je přisuzujeme matkám či otcům podle četnosti jejich výskytu, tedy u koho se s nimi obvykle setkáváme.

Z praxe známe s rodiče, jež bychom stručně mohli nazvat nezralými. Bývají mladší a nemají ještě zkušenosti s vedením a výchovou dětí. Jsou nejistí a chybí jim rodičovská intuice a míra. Někdy jsou až příliš shovívaví, jindy až příliš přísní. Bývá pro ně typická nedůslednost ve vedení dítěte a proměnlivý postoj, což dítě uvádí do nejistoty a vnitřního zmatku. Neví, co se od něho chce, co má očekávat, co bude následovat; vytváří se živná půda pro úzkostné reakce a stavy. Rodiče sami jsou bezradní, a proto dochází ke konfliktům mezi nimi samými i s příbuznými, kteří se do výchovy jejich dítěte snaží zasahovat. S tímto problémem se zpravidla setkáváme u prvorozených dětí, protože nezkušení rodiče se na nich vlastně učí své rodičovské roli. Majíli dobrou vůli a ochotu spolupracovat, obvykle se nám po krátkém čase podaří jim i jejich dětem pomoci.

Dalším typem rodičů, kteří přivádějí své úzkostné děti do psychologických zařízení, jsou ti, u kterých zjišťujeme některé výrazné povahové zvláštnosti. Bývají to úzkostné či citově chladné matky, matky na sebe silně zaměřené, perfekcionističtí otcové, rodiče nadměrně tvrdí, nebo naopak slaboši a autoritativní osobnosti.

Úzkostné matky

Tyto matky, které svým dětem věnují přehnanou péči a ochranu, se o ně velmi obávají a rozmazlují je. Zmíněný mechanismus je udržován a posilován tím, že bojácná reakce dítěte vyvolá u rodiče strach. Je tomu proto, že s dítětem velmi soucítí a navíc si oživí vlastní iracionální obavy a vzpomínky z dětství. Svým úzkostným chováním vyvolávají u dětí také úzkost, brzdí rozvoj jejich osobnosti a příliš omezují dětskou spontánnost. Způsobují, že dítě je na nich značně závislé, a proto nesamostatné a obtížně se zařazuje do dětského kolektivu. Tyto děti se proto velmi špatně adaptují na mateřskou školu a mívají i ve školním věku řadu těžkostí, které plynou z jejich nesamostatnosti a nadměrné vázanosti na matku. Pravidelně se setkáváme s tím, že neurotické matky mají neurotické děti. Je velmi pravděpodobné, že hlavní podíl na tom má chování matky k dítěti, jež v něm vytváří zvýšenou pohotovost k úzkostným projevům a úzkostnému prožívání. Vlastně se jedná o naučenou bojácnost.

Citově chladné matky

Jsou opakem matek úzkostných. Ke svému dítěti se citově chladná matka chová odmítavě až nepřátelsky, přísně je trestá a často opomíjí. Míváme pocit, jako by tyto ženy částečně postrádaly mateřský cit a ženskost, neboť zmíněné vlastnosti spolu těsně souvisí a vzájemně se podmiňují. Dítěti se pak nedostává toho základního, co od narození pro svůj zdravý osobnostní vývoj potřebuje: vřelého přijetí, ochrany a mateřské lásky. Není-li nablízku nikdo, na koho se může upnout a kdo mu matku vlastně v citovém projevu a někdy i péči nahradí, je vystaveno nebezpečí vážného duševního poškození. Odborníci se domnívají, že děti těchto matek jsou ohroženy nerovnoměrným osobnostním vývojem, který může vyústit až v poruchu osobnosti.

 

Histriónské matky

Tyto osoby rády na sebe strhávají pozornost, jsou nevyrovnané a silně zaujaté samy sebou. Jestliže s nimi mluvíme, rychle stočí hovor od dětí na sebe, na své vlastní problémy a starosti. Z jejich projevu cítíme neupřímnost, hranost, a máme pocit falešnosti a sebelítosti. K dítěti se chovají podle momentální nálady, postrádají trpělivost a mateřskou obětavost. Zahrnují je něžnostmi, obdivem, přemírou lásky a za chvíli je zaplaví třeba malichernými výtkami a odhánějí dítě od sebe. Jdou z jednoho extrému do druhého a často i jejich manželé s nimi mívají kříž, protože jsou stále nespokojené, snaží se prosazovat a být středem pozornosti, trpívají pocitem neuznání a křivdy.

U jejich dětí shledáváme značnou náladovou nestálost a vlastnosti, jež pochytily mechanismem nápodoby od svých matek. Zvláště u děvčat zde platí: „jaká matka, taká Katka“. Také chtějí být středem pozornosti a prosazovat svou vůli za každou cenu. Malé děti se vztekají, trucují, házejí předměty, válejí se po zemi, ztrácejí dech atd. S takto nápadným chováním se setkáváme i u dětí v prvém období vzdoru (zhruba ve dvou až čtyřech letech), kdy je vývojově podmíněno, a pokud je dítě dobře vedené, samo vymizí. Školáci a dospívající mládež při neúspěchu a pocitu křivdy propadají záchvatům hněvu spojeným s pláčem a nejsou vzácné ani sebevražedné demonstrativní pokusy.

U dětí nevyvážených, afektivních a svárlivých matek zjišťujeme nadměrnou úzkostnost, jež však nemusí mít zjevnou podobu. Někdy trpí děti či dospívající různými tělesnými obtížemi, které mají ryze psychogenní podklad. Existuje hypotéza, že se lidský organismus může „zbavovat“ nadměrné úzkosti tím, že ji transformuje, přemění v jiný symptom. Dojde např. k funkčnímu postižení některého ústrojí – dýchacího, pohybového apod., ale po mnoha speciálních vyšetřeních i léčbě pacienta se nakonec zjistí, že původ jeho potíží je toho druhu, že vyžaduje psychologickou, či dokonce psychiatrickou péči.

Perfekcionističtí otcové

Vedle již popsaného typu osobnosti matek se na vzniku nadměrné úzkosti u dětí může podílet i osobnost otců, které bychom mohli charakterizovat jako pedanty, puntičkáře a hnidopichy. A má-li dítě tu smůlu, že vedle takto založeného otce má nevyrovnanou a příliš sebou zaujatou matku, dostává se do dvojího ohně patologických vlivů. Otcové pedantské povahy nejsou s dítětem nikdy spokojeni, často je kritizují, snižují jeho sebevědomí a především je značně omezují ve volnosti a spontánnosti. Mají své pevné zvyky a pravidla a nutí své okolí, aby se jim podřizovalo.

V extrémních případech trpívají děti z těchto rodin různými obsedantními potížemi, jež se projevují rituálními zvyky a nutkavým jednáním, kterým se podvědomě snaží zmírnit úzkost a získat větší sebejistotu. Například musí před nastoupením do dopravního prostředku několikrát na místě přešlápnout, před použitím toalety ji musí náležitě „upravit“, sešit vezmou do ruky jen určitým způsobem apod.

U starších batolat a dětí předškolního věku je toto chování dost časté a je podmíněno vývojem a vytvářením vlastního Já. U starších dětí a dospívajících je pro nás varováním, že něco není v pořádku. Předpokládáme přitom, že vedle faktorů rodinného prostředí a osobnosti rodičů se na něm podílí i konstituční založení, vrozená dispozice. Vlivem nevhodného rodičovského působení se může stát vážným problémem. Obecně lze říci, že děti puntičkářských otců bývají bázlivé, značně úzkostné a později umíněné, šetrné a nadměrně pořádkumilovné.

Otcové tvrdí a hrubí

Tyto osobnostní charakteristiky bývají spojené s bezohledností k okolí. Tito otcové děti nadměrně fyzicky trestají, zanedbávají je a přehlížejí, neposkytují jim dostatek pozitivních citů. Obvykle se tak v mnohém směru projevují i vůči svým ženám, jež proto žijí v citově nespokojeném vztahu. Zvlášť vyhraněný bývá uvedený povahový rys u návykových pijáků a alkoholiků. U každého jedince, který se stal na alkoholu závislým, dochází postupně k povahovým změnám a zprimitivnění citového života. U mnohých pijanů a alkoholiků se pravidelně setkáváme s hrubostí, agresivitou, nezvládnutými afekty všeho druhu, vztahovačností a rostoucí lhostejností k rodině. Alkohol společně s „moderními“ drogami se značnou měrou dnes podílí na sociální patologii, jako jsou rodinné rozvraty a kriminalita.

Otcové slaboši

Opakem tvrdých až bezohledných otců jsou osobnosti slabošské, vnitřně nerozhodné a nejisté. Svým manželkám neposkytují oporu a nutí je převzít v rodině vůdčí roli. Bývají nespolehliví, nespokojení a v nepříznivém případě se prosazují tam, kde si to nejspíše troufnou, tj. vůči dětem. Tito otcové neposkytují svým dětem model mužského chování a nemají přirozenou otcovskou autoritu. Slaboch je sám se sebou nespokojen, a proto bývá svárlivý a zanáší do rodiny neklid. V rozhodování je nesamostatný, jakoby bez vůle a odpovědnosti. Pro dítě je zvláště nebezpečná a zúzkostňující kombinace dominantní a zároveň citově chladné matky a otce právě popsaného slabošského typu. Dítě pak postrádá bezpečné zázemí a nemá ve svých rodičích hodnotný vzor. Nežije v prostředí s vřelými citovými vztahy, jež jsou hlavní podmínkou kladného výchovného působení a zdravého osobnostního růstu.

 

Autoritativní osobnost

Autoritativnost je při výchově dětí rizikovým faktorem. Projevuje se duševní nepružností, snahou dirigovat, nedostatkem tolerance. S výraznějším projevem tohoto povahového rysu se setkáváme častěji u mužů než u žen. Autoritativní osobnosti jsou lidé, kteří nepřipouštějí diskusi a svých názorů se až křečovitě drží, považují je za jedině správné. Od dětí vyžadují naprostou poslušnost, kterou si vynucují buď po dobrém – záplavou kázání a argumentů, anebo po zlém – tresty všeho druhu. Se svými potomky se v době jejich dospívání pravidelně dostávají do konfliktů.

Dospívající dcera nebo syn jim začínají účinně protiargumentovat a rodič se uchyluje k sankcím a represivním opatřením, což situaci a vzájemné odcizování jenom zhorší. Značně autoritativní rodič svému dítěti zpravidla nedůvěřuje, popírá jeho osobnost a snaží se je ovládnout a podrobit.

Autoritativní rodič brání zvláště citovému rozvoji a zrání dítěte, jeho samostatnému rozhodování a vytváří v něm pasivitu nebo vyvolává vzdor, který pak láme z pozice silnějšího. K dítěti a často i blízkým dospělým bývá přezíravý, jejich názory neuznává, vše ví „lépe“, rád poučuje a vůbec se neumí vcítit do druhého. Dítě ponižuje a popírá jeho individualitu.

Tam, kde chybí dostatek prostoru pro rozvoj dětské osobnosti, kde se dítěti nedůvěřuje, kde je ve všem neustále kontrolováno a přímo či nepřímo řízeno, je ohrožena jeho seberealizace a vzniká živná půda pro úzkostné reakce, úzkostné stavy nebo jiné nepřiměřené prožívání a chování.

Doposud jsme se věnovali povahovým zvláštnostem rodičů, které mohou neblaze působit na duševní vývoj dítěte. Postoj rodiče k dítěti však také závisí na subjektivní spokojenosti rodiče se sebou samým. Pokud není se sebou vyrovnán, může dítěti vnucovat roli, jež mu nepřináleží a která je neurotizuje, jak jsme už zmínili na předchozích stránkách (dítě jako partner či společník v koalici).

Spokojenost rodiče a role dítěte

Součástí osobnosti je vlastní sebepojetí, tedy to, jak člověk sám sebe vidí a hodnotí. Naše základní životní spokojenost či nespokojenost se sebou samým je přitom dána rozdílem mezi naším sebehodnocením a ideální představou o tom, jací bychom chtěli být. Čím je tento rozdíl menší, tím jsme spokojenější a vyrovnanější, čím je tento rozdíl větší, tím jsme nespokojenější a nevyrovnanější.

Je zřejmé, že se to promítá i do vztahu rodičů k dítěti. Rodiče své děti právem považují za své pokračování, a proto je pochopitelné, že jim chtějí dopřát to, co sami postrádali nebo postrádají. V souvislosti s tím však někdy kladou na děti nepřiměřené požadavky, zvláště pokud jde o jejich prospěch ve škole. Bývá tomu tak u nadměrně ctižádostivých rodičů, kteří jsou sami nespokojeni se svým sociálním zařazením nebo kteří sice zaujímají vyšší společenské a pracovní postavení, ale nikoli na základě svých schopností a vzdělání. Svá nesplněná přání a své ambice pak přenášejí na dítě. Dochází k přetěžování dítěte a výsledkem je jeho neurotizace, úzkostnost a duševní napětí. Touto problematikou jsme se zabývali i ve druhé kapitole knihy, avšak je natolik častá a závažná, že ji opět připomeneme a rozšíříme.

U menších dětí se tento stav projevuje např. tělesným neklidem, neposedností. Přetížené dítě se obtížně soustřeďuje, bolívá je hlava, mívá různé tiky apod. Nadměrné požadavky svých rodičů zvnitřňuje, přejímá je za své a samo na sebe klade nároky neodpovídající jeho možnostem. Snadno se tak dostává do vnitřních konfliktů a trápí se. Přetížené dítě žije jednostranně a vlivem neúspěchů se narušuje jeho sebevědomí, někdy se i učí dosahovat úspěchu „nečistou hrou“. To se stává u dětí, které svým nadanějším a úspěšnějším spolužákům závidí, nevraží na ně a ve vyšších třídách jsou s to proti nim intrikovat.

Pro rodiče bývá úspěch dítěte ve škole často i prestižní záležitostí. Nejsou výjimkou rodiče, kteří své děti učí číst a psát ještě před jejich nástupem do první třídy. Také nynější školský systém podporuje soutěživost, zdůrazňuje výkonnost a poslušnost. Nejnověji se proklamuje „rozvoj osobnosti dítěte“ a respektování jeho individuality, avšak tyto požadavky jsou s těmito cíly v rozporu. Z hlediska duševní hygieny a zvláště citového života dětí to nemusí být vždy nejlepší přístup, zvláště v případech, kdy se dítě dostane do tlaku rodiny i školy. Dítě přetížené nadměrnými požadavky rodičů i školy má všechny předpoklady k neurotickému osobnostnímu vývoji.

Zadáme-li mu při odborném psychologickém vyšetření nějaký úkol, často již předem omlouvá svůj neúspěch, je nejisté a nervózní a zjišťujeme, že jeho intelektové schopnosti jsou nižší než dosažený školní prospěch. Učívá se mnoho hodin denně a učiteli bývá charakterizováno jako „průměrně nadané a velmi snaživé“. Informujeme-li rodiče pravdivě o jeho možnostech a doporučíme-li snížit nároky na dítě a dopřát mu více radosti ze života, rodiče se většinou cítí osobně dotčeni a uraženi, protože se vlastně dotýkáme jejich vlastní ješitnosti.

Dítěti může být ukládána úloha plnit roli ideálního rodičovského Já nejenom v případě školního a společenského úspěchu, ale i v jiných oblastech. Mám zde na mysli např. otce, kteří se snaží vychovat ze svého chlapce „opravdového chlapa“. Obvykle dosáhnou pravého opaku, dítě bývá v důsledku této výchovy ustrašené, neprůbojné a pasivní a často se nadměrně váže na matku, která je chrání. Pravidelně zjišťujeme, že tito otcové sami mají či měli problémy se svojí mužskou rolí a chtějí je řešit prostřednictvím dítěte. Méně často se v praxi setkáváme s případem, kdy se dítě pro jednoho z rodičů stává součástí jeho negativního Já. Připisuje mu vlastnosti a pohnutky jednání, které odsuzuje a zároveň je pociťuje i sám u sebe. Matky si nám např. stěžují, že jejich dospívající dcerky se příliš zajímají o chlapce, otcové podezírají své syny z asociálního jednání a z různých nekalostí. Bývá to často případ rodičů, které jejich ratolesti zklamaly. Tento psychický obranný mechanismus nazýváme negativní projekcí.

Rozbor osobnosti rodičů, kterým jsme se zde zabývali, je velmi zjednodušený. Na několika stránkách nelze tak složité téma zdaleka vyčerpat. Vnímavý čtenář s psychologickým citem a životními zkušenostmi si jistě sám mnohé doplní. S něčím třeba nebude souhlasit, protože každý z nás má jiné zkušenosti a jiný názor, který vyplývá nejen ze získaných informací, ale i z osobnostního zaměření, tzv. osobnostní rovnice. Obecně však platí, že každá krajnost je pro dítě nezdravá. Je-li jeden z rodičů silná a vyrovnaná osobnost, kompenzuje zpravidla negativní působení druhého rodiče a nebezpečí pro vývoj dítěte je menší. Podobně může nežádoucí vliv rodičů dítěte vyrovnávat některý z příbuzných, na něhož se dítě upne, popř. mu při zvlášť neurovnaných rodinných poměrech poskytne potřebné zázemí škola. Ovšem harmonickou rodinu, zralou osobnost obou rodičů a jejich plnohodnotný vztah nelze ve výchovném působení ničím dokonale nahradit.

Žádoucí charakteristika rodiče

Klinická psychologie se zaměřením na děti a mládež se mimo jiné zabývá zjišťováním nežádoucích vlivů a tlaků na vývoj osobnosti dítěte a výskyt psychopatologických jevů. To je pochopitelné, protože má obtížný úkol těmto dětem a vlastně celým rodinám pomoci. Na pozitivní vymezení žádoucích vlivů zbývalo méně času. Tato oblast je dodnes mezi odborníky jablkem sváru a názory na to, co je „nejlepší“, se někdy až překvapivě různí. Pokud jde o žádoucí osobnost rodičů, většina uznává, že dobrý rodič obvykle sám pochází z rodinného prostředí, které lze charakterizovat jako vřelé, milující, chápající, přijímající, nekonfliktní, tolerující a povzbuzující. Žije v partnerském vztahu, který ho uspokojuje, a je se svou rodičovskou úlohou spokojen. Ve společenském a pracovním životě se přiměřeně prosazuje, objektivní a subjektivní těžkosti se snaží vyřešit a co je neřešitelné, akceptuje, i když třeba dočasně. Má reálné a jasné krátkodobé i dlouhodobé životní cíle a perspektivy, se svým životem a sebou samým je v zásadě spokojen. Hodnotově bývá orientován humanisticky, dává přednost lidem před věcmi, před kariérou apod. Má blízké přátele a živé zájmy a dokáže sladit své mimorodinné povinnosti s rodinným životem, na který si umí vždy udělat dost času. Dokáže naslouchat sám sobě, svému vnitřnímu hlasu, kterým se řídí, je orientován v měnícím se světě vlastního prožívání. Nahlíží na sebe reálně, zná své přednosti i slabosti a má k sobě samému i k druhým lidem obecně dobrý vztah. Je schopen učit se z vlastních zkušeností i ze zkušeností druhých, je tolerantní a dokáže se vcítit do druhého.

A jaký je jeho vztah k dětem?

K dětem je trpělivý, plně je přijímá a zároveň uznává jako samostatné bytosti a skutečné individuality, jež se mohou vyvíjet i jinak, než by si sám představoval. Spíše je povzbuzuje a chválí, než trestá. Vychovává je především příkladem vlastního jednání a osobnosti i při řešení svízelných situací a v zásadě je k dětem ve všem otevřený, pravdivý, nepřetvařuje se. Umí jim naslouchat a dává přednost diskusi, popř. vysvětlení, před represivním opatřením, k němuž přistupuje jako k poslední možnosti. Dětem poskytuje dostatek svobody, volnosti a nezávislosti a svým vztahem k nim jim dává bezpečnost, jistotu a lásku, jež dítě neomezuje, udělá si na ně dost času.

Samozřejmě by neměl sám trpět žádnými výraznějšími nebo dlouhodobými duševními obtížemi.

Vlastní příklad zdůrazňujeme, neboť dítě se s rodiči identifikuje nejen v předškolním věku, ale vlastně stále, pokud jsou pro něho přirozenou autoritou. Zprvu je napodobuje a později přejímá jejich postoje a názory. Takto si osvojuje řád, pravidla, případně různá nutná omezení. O nápodobě se více dozvíme v následující části knihy.

Tento ideální typ opravdu dobrého rodiče je cíl, k němuž se můžeme více či méně přibližovat. Realizace popsaného chování a postojů by se měla dít spíše spontánně než „plánovitě“, což je možné u zralých a harmonických osobností s pozitivními životními zkušenostmi. Stručně a výstižně bychom mohli říci, že předpoklady k dobrému rodičovství má jedinec, který sobě rozumí, je vnitřně stabilní a světu otevřený.

V podrobnostech se výchovné působení rodiče bude řídit věkem dítěte a podle konkrétní situací. Tak např. některé rodičovské vlastnosti a postoje vedou v určitém vývojovém období dítěte k dobrému uspokojování jeho psychosociálních potřeb a v jiném věkovém období mohou nově nastupující potřeby uspokojovat méně dokonale. Jsou ženy, které dovedou s velkou trpělivostí, obětavostí, citem a intuicí zacházet s menšími dětmi a poskytovat jim v plné míře vše, co potřebují, ale se staršími a dospívajícími syny a dcerami si již nevědí rady. Naopak matky, kterým dělá péče o ty nejmenší hodně starostí, mohou později své dospívající potomky výborně zvládat tím, že k nim zaujmou kamarádský postoj.

V této kapitole jsme se prozatím zabývali vzájemným vztahem rodičů, jejich soužitím, postojem k dítěti, životní spokojeností a některými jejich osobnostními rysy. Předpokládáme, že tyto okolnosti ovlivňují zásadním způsobem postoj rodiče k dítěti a jeho jednání s ním. Běžnou, každodenní interakci a výchovné působení rodičů na děti v rodinách probereme v následující, závěrečné části této kapitoly.