Psychoterapii se nelze naučit jen z knih nebo přednášek. Ty mohou přinést informace, ale k praktickému provádění je potřebný praktický výcvik. Metody racionální, hypnotické a tréninkové psychoterapie a do jisté míry i empatické psychoterapie je možno zvládnout pomocí systematických cvičení pod vedením terapeuta, který je ovládá. Interpersonální, dynamicky orientovaná psychoterapie však navíc vyžaduje, aby se terapeut také vyznal ve svých vlastních postojích, motivacích a reakcích, aby dokázal pracovat s tím, co si do něj pacient promítá, a aby rozuměl tomu, co si sám promítá do pacienta. K tomu je potřebný výcvik formou zážitku na sobě. Skupinové formy dynamické psychoterapie vyžadují i porozumění skupinovým procesům. Jako nejúčelnější se proto jeví účast na skutečné psychoterapii v roli pacienta v terapeutické skupině nebo účast ve výcvikové skupině, která se řídí podobnými principy jako skupina terapeutická. Na takový zážitek by pak měla navázat vlastní práce začínajícího terapeuta pod supervizí terapeuta zkušeného.
Značný význam nabyly výcvikové skupiny a výcvikové komunity , které se vytvářejí ze zájemců o psychoterapeutickou činnost. U nás se začaly takové skupiny organizovat od r. 1967 v rámci psychoterapeutické komise.
V letech 1967 a 1968 se uskutečnil týdenní praktický zážitkový výcvik v dynamické skupinové terapii s využitím systému lobečské komunity, zahájený Knoblochem , který pak pokračoval pod vedením Mrázka , Junové a Břicháčkové dalších 8 let. V roce 1968 také zahájila činnost první zážitkově orientovaná výcviková komunita se třemi skupinami, organizovaná týmem Skála , Urban a Rubeš . Komunity řízené tímto týmem se postupně rozrostly. Každý z organizátorů pak střídavě zahajoval vlastní komunitu s dvojicemi pečlivě vybraných lektorů („rodičů“) pro každou ze tří skupin. Postupně se ustálil charakteristický systém práce.

Po provedení výběru účastníků se komunita schází zpravidla jednou ročně k týdennímu soustředění. Během něho probíhá denně několik skupinových sezení, v nichž účastníci hovoří o významných vztazích ve svém minulém i současném životě i o vztazích, které se vytvářejí ve skupině. Do programu se včleňují speciální skupinové techniky, z nichž část probíhá na sezeních celé komunity. Jednotlivé skupiny se mimoto scházejí několikrát do roka samostatně o víkendech. Obvyklé trvání výcviku při tomto uspořádání je 5 let.

Kromě několikaletých komunitních výcviků existuje v současné době bohatá nabídka školení s různým speciálním zaměřením. Tradici v tomto směru mají týdenní praktické výcviky v technikách hypnózy, od r. 1970 každoročně pořádané sekcí pro hypnózu (dvakrát úvodní a jednou pokračovací) v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Úvodními kurzy prošlo do r. 2004 více než 1300 a pokračovacími asi 400 lékařů a klinických psychologů. Speciální instituty zpravidla inzerují krátké kurzy (ale někdy i víceleté výcviky) svého speciálního směru nebo technik (Gestalt, rogersovská terapie, logoterapie, rodinná a systemická terapie, katatymně-imaginativní terapie, ericksonovská psychoterapie, satiterapie, kognitivně behaviorální terapie, transakční analýza aj.). Eklekticky orientované instituty (IPIPAPP, Východočeský institut psychoterapie) i pražský VIAP a ESET nabízejí dílčí kurzy odborníků s různým zaměřením, ze kterých se může vytvářet mozaika pro eklektickou praxi v psychoterapii.
Podle požadavků Evropské společnosti pro psychoterapii a její tzv. štrasburské deklarace z r. 1990 se pro odbornou kvalifikaci psychoterapeuta vyžaduje výcvik v rozsahu nejméně 500 hodin v některém ze základních směrů psychoterapie. Mezi současnými vedoucími představiteli naší psychoterapie zatím není shoda v tom, zda pro přiznání kvalifikace by měl frekventant povinnost absolvovat úplný, obvykle několikaletý akreditovaný výcvik garantovaný představiteli některého jednostranného směru (což pochopitelně požadují představitelé „čistých směrů“) a nebo zda může být zaměření výcviku od začátku eklektické či integrativní.

Eklektická a integrativní psychoterapie není dalším novým „směrem“ s vlastním svérázným školicím programem, který by měl stát „vedle“ jednostranných směrů. Její představitelé doporučují, aby se kandidáti odborné systematické psychoterapie seznamovali s různými přístupy a technikami a ty se pak učili vhodně kombinovat podle specifických potřeb jednotlivých případů a stadia psychoterapie a zároveň využívat těch účinných faktorů, které jsou všem směrům společné. Z tohoto pohledu se v rámci požadavku na celkový počet výcvikových hodin mohou výcvikové hodiny z různých psychoterapeutických přístupů sčítat.
Autor, stejně jako Norcross a Goldfried (1992), Grawe (1994) a jiní významní představitelé eklektické a integrativní psychoterapie se rozhodně staví proti požadavku, že by současný adept na kvalifikaci odborného psychoterapeuta musel být napřed ve výcviku plně indoktrinován některým z „čistých směrů“ a teprve pak se směl začít z jeho objetí uvolňovat. 

Kromě výcviku hraje v přípravě kvalifikovaných psychoterapeutů důležitou roli supervize , tj. provádění psychoterapie pod dohledem zkušeného psychoterapeuta či týmu (např. za jednosměrným zrcadlem), nebo průběžné konzultování případu či skupinového dění s určeným supervizorem. Formu supervizních konzultací mají důkladně rozpracovanou psychoanalytici (srv. např. Ekstein a Wallerstein 1993). Podle mezinárodně uznaných pravidel mají supervizi zavedenou psychoanalytici i u nás (Šebek 1995). U ostatních směrů se u nás pravidla pro supervizi teprve tvoří.
Nebyli dosud určeni akreditovaní supervizoři15 ani nebyl přijat systém jejich honorování (Eis 1995). Efektivně se zatím využívá forma tzv. balintovských skupin.
Balintovské skupiny byly zavedeny na londýnské tavistocké klinice Michalem Balintem (1961, 1999), psychoanalytikem maďarského původu. Na balintovské sezení přinášejí účastníci problémové případy ze své praxe, které se kolektivně posuzují. Na rozdíl od běžných kazuistických seminářů však není v popředí diskuse samotný problémový pacient, ale vztah terapeuta k tomuto pacientovi, zejména jeho emoční a motivační složky včetně různých přenosových a protipřenosových mechanismů, které mohou ovlivňovat léčbu. Terapeut se učí lépe porozumět pacientovi bez zkreslení rušivými vlivy vlastních projekcí.

Dokončení v knize Základy psychoterapie