Estébák Jan Dolanský, který vás za komunismu bil při výslechu, dostal nedávno šest měsíců podmíněně. Zatímco bývalému disidentovi Stanislavu Devátému připadá tento trest velmi mírný, jiný bývalý disident Petr Uhl si myslí, že soud měl uznat Dolanského vinu, ale už ho netrestat. Jak to vidíte vy?

Jsem někde uprostřed. Mě vůbec překvapilo, že došlo k vynesení rozsudku, to jsem nepředpokládal. Po nějakém vyšším potrestání však neprahnu. Jde mi především o to, aby byly zlé činy pravdivě pojmenovány a aby bylo jasně řečeno, že takové věci by se neměly dělat. Když jsou spáchány, musí za ně viník nést trestní zodpovědnost.

Co říkáte tomu, jak se společnost celkově zachovala k lidem, kteří ji před rokem 1989 systematicky ničili?

Vyrovnání se s minulostí bylo naprosto nedostatečné. Kladu velkou vinu politickým představitelům po roce 1989. Ti totiž od této věci odváděli pozornost. Nebyla ochota podívat se vlastní minulosti do očí. To nemá nic společného s krevní mstou ani s vyrovnáváním účtů. Existovaly a existují jasně prokazatelné trestné činy spáchané v době komunismu, které zůstaly nepotrestány. Myslím, že se nám to jednou vymstí, protože to neseme na sobě do budoucnosti jako zátěž a břemeno.

Politici také nevytvořili prostor pro společenskou vůli a tlak, aby soudci měli odvahu dotáhnout tyto záležitosti do konce. Vládlo – a vládne – tu heslo „Co jsme si, to jsme si“. Ono to zní sice hezky, ale skrývá se za tím duchovní lenost, neochota podívat se na sebe a klást si otázku, jak já jsem se choval, jaký díl morální viny nesu za podobu minulého režimu.

Měla být komunistická strana Československa postavena mimo zákon?

I zpětně si myslím, že ne. Alespoň se ukázala a ukazuje její podstata v celé nahotě. Ale jasně měli být potrestáni ti představitelé KSČ, StB nebo soudci, kteří se dopustili trestných činů. Například je paradoxní, že soudkyně, která odsoudila Pavla Wonku, který v důsledku toho zemřel ve vězení, je dodnes v soudnictví. To je absurdní.

Týden (úryvek), 1999