Mgr. Daniel Herman (* 1963)  je katolický kněz a politik. Vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy v Litoměřicích. Působil jako mluvčí České biskupské konference či ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2014 je ministrem kultury. V nakladatelství Portál mu vyšel bilanční knižní rozhovor s Janem Jandourkem nazvaný Srdcem proti ostnatému drátu.

Vyšlo v časopise Rodina a škola

Text: Jan Nejedlý, foto archiv

Prý jste jeden rok studoval na pedagogické fakultě. Co vás na ni přivedlo a co vás z ní zas odvedlo?

To byla zajímavá historie. Maturoval jsem roku 1982 na gymnáziu v Českých Budějovicích. Rok před maturitou přišla za ředitelem školy Státní bezpečnost s tím, že se chystám přihlásit na teologii, proto mě nesmí nechat odmaturovat. Ředitel mi navrhl, abych se přihlásil na pedagogickou fakultu, a co udělám dál, záleží na mně. To byl tedy důvod mého vstupu mezi budoucí učitele. Studoval jsem národní školu se zaměřením na výtvarnou výchovu, ale po necelém roce studium ukončil. Začal jsem dělat průvodce na zámku Hluboká nad Vltavou, jakmile jsem však podal přihlášku na teologii, byl jsem opět na zásah StB z místa odejit. Pak jsem nastoupil jako pomocný dělník v Jihočeských pekárnách. To už byla polovina 80. let, kdy v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov a nastala doba perestrojky, což byl určitý „odměk“ i u nás. Mimo jiné bylo možné zvýšit numerus clausus na teologii. Díky tomu jsem se na opakovaný pokus dostal z pozice pomocného dělníka na teologickou fakultu.

Domníval jsem se, že jste se toužil stát učitelem a něco vás odradilo.

Stát se učitelem za éry Husáka a Brežněva bylo pro mě málo představitelné.

Jaké máte sám vzpomínky na základní školu?

Na základní školu jsem začal chodit v roce 1969, tedy rok před začátkem tuhé normalizace. Poznal jsem tam celou řadu učitelů, kterých si dodnes vážím. I v době, kterou bych označil jako dobu temna, jsem s některými kantory diskutoval – nevymýšlím si – třeba o tom, co v té době vysílal Hlas Ameriky. Vyšel jsem i s učitelem tělocviku. Stačí se na mě podívat a vidíte, že tělesná výchova nikdy nepatřila k mým preferovaným oborům, ale s tělocvikářem jsme se vždy dokázali dohodnout, jaká známka mi stačí, a výkony pak už nemusely být exkluzivní. Tělocvikář mě dokonce jednou pustil z vyučování dřív domů, abych se mohl na rakouské televizi dívat na přenos z návštěvy papeže Jana Pavla II. v Británii. Vzpomínám na řadu skvělých učitelů a vážím si jich. Musím upřímně říct, že povolání učitele je z mého pohledu jedno z nejdůležitějších vůbec, protože z analfabetů dělá vzdělané bytosti. A bohužel je toto povolání naprosto nedoceněné. To neříkám jen proto, že proti mně sedí redaktor časopisu o vzdělávání. Při každém hlasování ve vládě zvedám ruku na podporu učitelů na všech úrovních.

Proč si myslíte, že je povolání učitele přehlíženo? 

Nechci znít jako fanatický antikomunista, který vše hází na dobu socialismu, ale ještě na začátku 20. století byl učitel spolu s panem farářem a doktorem elitou každé obce. Po druhé světové válce bohužel nastala doba, kdy se do vedení státu dostali lidé, kteří sotva uměli číst. A tento tristní stav trval až do roku 1989, kdy nám to ještě stihl demonstrovat Miloš Jakeš nebo nedouk Vasil Biľak, který měl jako krejčí problém ušít i sako. Tato nízká úroveň se stala normou na nejvyšších pozicích a společnost hluboce klesla. Odrazilo se to i v přehlížení učitelského povolání. Na vzdělance se nahlíželo jako na lidi minulosti, vzdělání se podceňovalo, bylo vysmíváno.

Získalo už dnes vzdělání opět svou váhu?

Situace se zlepšuje, ale je prostě fakt, že strom roste sto let a pokácet se dá za deset minut. Něco vybudovat trvá mnohem déle než něco zničit. Dnes se snad už dostáváme pomalu zpět na úroveň, kdy se vzdělání vnímá tak, jak by mělo. Vzdělání je největší poklad v životě člověka, který žádný mol ani rez nesežere.

Na druhou stranu v poslední době zaznívají hlasy o elitě vzdělanců odtržených od lidu – viz pražská kavárna a podobné teze. 

Tyto názory vnímám jako populismus lidí, kteří tím snad zakrývají svoje mindráky z minulosti, a hluboce s nimi nesouhlasím. Naštěstí ale máme svobodu. To je zásadní rozdíl proti době, kdy tyto názory vládly, a kdo jim oponoval, byl odstraněn, orwellovsky vaporizován. Demokratická soutěž je vedena o to, který názor převládne. Je to legitimní diskuse, veďme ji. Pevně věřím, že vzdělanost zvítězí.

Navzdory různým tlakům jste se před časem sešel s dalajlámou. Jakou roli v tomto rozhodnutí hrála zkušenost s minulým režimem? 

Značnou. V době, kdy padl komunistický režim, mi bylo šestadvacet let. Ještě jsem stačil zažít výslechy Státní bezpečnosti i šikanu ohledně studia a původu. Pocházím z rodiny, kterou dost drsně zasáhl nacionální socialismus i komunismus. Můj dědeček se nevrátil z Mauthausenu, babička přežila Terezín. Po únoru 1948 byla jakožto vdova s dvěma dětmi vyhozena z bytu, který byl shledán buržoazním. Kvůli buržoaznímu i židovskému původu nesměla moje maminka studovat. Tím, že jsem přišel na svět do této rodiny, jsem byl automaticky zařazen mezi černé ovce, aniž jsem cokoli způsobil. V této atmosféře jsem vyrůstal a pak jsem to ještě stvrdil rozhodnutím studovat teologii. Jsem proto hodně citlivý na to, když někdo omezuje druhému svobodu. Nikdo – ani člověk, stát nebo církev – nemá právo mi svobodu brát. To je ten největší dar, který jsme dostali do vínku. Samozřejmě nesmíme svobodu zaměňovat s anarchií, svoboda je spojená s odpovědností.

Sešel byste se s dalajlámou znovu i po té reakci, co následovala? 

Rozhodně bych ho přijal znovu. Ministr kultury má v kompetenci také církve a náboženské společnosti. Dalajláma je významný duchovní představitel, takže jsem jeho přijetí pokládal za naprosto přirozené. Stejně jako se setkávám s jinými představiteli duchovních tradic, ovšem to nebudí takový zájem.

Kritici vám vytýkali i to, že jste přijal dalajlámu na ministerstvu předním vchodem, zatímco do Bílého domu šel zadem, aby se tolik nedráždila Čína. 

To bylo kuriózní. Tehdy jsem to nikde neříkal, aby se nezdálo, že se snažím věc relativizovat, ale k nám na ministerstvo šel dalajláma také zadním vchodem. Dalajláma nemůže chodit po schodech, protože ho bolí kolena, a u zadního vchodu máme výtah. Zajímalo by mě, kde mají v Bílém domě výtah, předpokládal bych, že také asi ne u hlavního vchodu. To byly tak trapné diskuse! Proto jsem si tento detail nechal, až kauza odezní, aby si někdo nemyslel, že se tím snad snažím vyvinit.

Mediální realitu, která umí být velmi elastická, vnímají i děti. Bouřlivě reagují na takové aféry, jako byly pověstné Hovory z Lán, kde Miloš Zeman mluvil vulgárně. Děti hned ta slova začaly používat ve škole… 

A omlouvaly to tak, že pan prezident je také používá?

Ano, musel jsem je okřikovat: Nemluv jako prezident! Neměl jste pocit, že bylo porušeno něco zásadního z pravidel hry na společnost? 

Měl jsem pocit, že úroveň opět klesla o něco hlouběji. Trápí mě to a cítím se tím zraněn jako občan této země, kterou mám rád. Ze svého subjektivního úhlu pohledu se snažím alespoň napomáhat její kultivaci. Neboť toto je antikultivace non plus ultra.

Vy jste byl s Milošem Zemanem ve při také ohledně okolností udělení státního vyznamenání vašemu strýci. Když měl v té době žák naší školy aktualitu na toto téma, řekl: Každý z nich tvrdí něco jiného, takže jeden lže. Buď lže prezident, nebo ministr – to je dost strašné, dodal. Máte k tomu komentář?

Můžu k tomu říct jen to, že jsem nelhal. Celou dobu jsem říkal pravdu.

V Německu se slovem roku stalo spojení „doba postfaktická“. Nezáleží prý už ani tak na pravdě jako na emocích, které dokáže politik vyvolat. Žijeme v takové době?

Pevně věřím, že ne. Podle mě je to další atak na pravdu. A pravdu chápu vždy ve spojení s láskou. Slovo láska je sice takové ohmatané, ale nevím, jak to nazvat jinak. Pravda bez lásky rovná se fanatismus. A jestliže pravda je relativizována, chápu to jako velké nebezpečí. Otevírá to možnosti k relativizaci veškerých hodnot, na nichž naše civilizace spočívá.

Co je to vlastně za hodnoty?

Jsou to hodnoty, které nevytvořilo demokratické hlasování, ale bez nichž demokracie nemůže fungovat. Shrnuty jsou v Desateru. Můžeme polemizovat, zda ho Bůh zjevil Mojžíšovi, nebo jde-li o moudrost lidstva. To v tuto chvíli není podstatné. Lepší morální kodex dosud nikdo neobjevil, naše společnost na něm stojí stovky let. Pokud by ovšem byly relativizovány zásady jako „nezabiješ“, „nebudeš krást“ nebo „nebudeš lhát“, stáli bychom na samém krajíčku snad až bezedné propasti. A je fakt, že diskuse kolem evropské ústavy ukázala určité rezervy v chápání naší vlastní identity. Jako bychom se na zásadních hodnotách už všichni nedokázali shodnout.

Jak byste vysvětlil pojetí hodnot, vycházející z křesťanské tradice, dětem, které většinou vyrůstají ve zcela ateistickém prostředí? 

Pozval bych je na výlet po českých zemích a pokusil se jim ukázat, jaké ideje formovaly identitu této země. Spojení s judeo-křesťanskou tradicí je u nás velmi silné. To jsou základy naší země, na nichž přemyslovská dynastie vybudovala základy českého státu. A jestliže je tu nějaký projekt už víc než tisíc let, tak je asi vybudován docela dobře. To je důležité se snažit vysvětlit a ukázat i prakticky.

Dnešní svět je v pohybu. Do Evropy přicházejí lidé s jinou kulturou, jinými hodnotami, což vyvolává obavy.

Ano, svět se mění. Není to však v historii poprvé. Přibližně před patnácti staletími se starý antický svět západořímské říše dostal do závěrečné konfrontace se světem tzv. barbarských národů, jako byli Keltové, Germáni, Slované či Avaři. Určité hodnoty zanikaly nebo byly transformovány, nicméně ty zásadní se podařilo přenést. Nekonal se konec světa, ale vytvořila se nová evropská civilizace, která trvá dodnes. To byl mistrovský čin – zachovat podstatné hodnoty světa, který už byl za zenitem, a zároveň převzít hodnoty od nově příchozích. To je velké umění a úkol, před nímž stojíme dnes.

Jak byste ale rozptýlil zcela konkrétní obavy dnešních dětí z přílivu uprchlíků?

Především bych se asi zeptal, kolik uprchlíků děti osobně potkaly. Bohužel to není jen vina médií, ale také vina nezodpovědné hry některých politiků, kteří se snaží z této humanitární katastrofy vytřískat populistické body před volbami. Každopádně jsem přesvědčený, že když se někdo vydává na velmi nejistou cestu přes moře, kde je ohrožen jeho život i životy jeho nejbližších, je asi opravdu v zoufalé situaci. Naše evropská společnost stojí na dvou pilířích – je to princip solidarity a princip subsidiarity. Pomáháme lidem v nouzi. Když ztroskotá loď a trosečníci doplavou na břeh, nemohou být vyhoštěni. Je to odvěký námořní zákon, musíme jim poskytnout základní péči.

A co s nimi dál?

Lidé, kteří budou chtít s námi i nadále setrvat, musí přijmout fakt, že jsou hosty. Nemohou si sami určovat způsob, jak bude společnost řízena. Oni tady chtějí být s námi, ne my s nimi. Kdo toto přijme a projde jazykovou, zdravotní a další průpravou, může být velkým obohacením naší společnosti. Například Turci před čtyřiceti lety nastartovali v Německu hospodářství.

A co ti, kteří se nechtějí přizpůsobit?

Tito lidé s námi samozřejmě nemohou setrvat. Ani pak se ale nestávají čísly nebo jatečními zvířaty, je třeba věc řešit humanitárně a vrátit uprchlíky alespoň někam, kde není válečný stav. Někdo řekne, proč bychom to měli platit? Ono je to ale stále levnější řešení než vydávat obrovské částky na problémy spojené s nelegálním pobytem migrantů. Je to náš sebezáchovný zájem. A v prvé řadě je třeba se snažit zastavit válečné konflikty, které tyto lidi vyhánějí z domovů.

Jak byste vysvětlil dětem, co je to politika? Jistý kantor za socialismu na tuto otázku namaloval na tabuli písmeno K a polil ho ze sklenice vodou. Politika je „politý ká“. Jinou definici neměl.

Politika vychází z řeckého slova polis, tedy obec. Je to správa obce, v našem případě státu. Je to něco, co se týká všech členů komunity. Správa věcí veřejných.

Nenapadá vás židovská anekdota, která by vystihla aktuální situaci světa?

Muž, který byl nespokojen se stavem své země, přišel do cestovní kanceláře s tím, že by se chtěl přestěhovat. Chtěl se poradit, do jaké země by měl jet. V jedné zemi se mu nelíbilo toto, v druhé zase něco jiného, a tak mu paní z cestovní kanceláře musela říct, že už bohužel prošli celý glóbus. A on se jí zeptal: „A jiný glóbus nemáte?“