Narodil jste se 16. dubna 1927 v Marotou na Innu v Horním Bavorsku. Bylo to na Bílou sobotu. Hodí se to k vám?

Ano, pokládám to vlastně za dobré, v podvečer Velikonoc, v jejich těsné blízkosti, ale ještě ne úplně v nich, ještě je vše zahaleno. Považuji to za velmi dobrý den, který jakýmsi způsobem naznačuje moje dějiny a mou vlastní situaci: u dveří Velikonoc, ovšem ještě jsem do nich nevstoupil.

Vaši rodiče se jmenovali Marie a Josef. Už čtyři hodiny po vašem narození, v 8,30 ráno, jste byl pokřtěn. Prý to byl bouřlivý den.

To samozřejmě nevím. Moji sourozenci mi vyprávěli, že bylo plno sněhu a velká zima, ačkoliv bylo 16. dubna. Ale v Bavorsku to není nic zvláštního.

Nicméně je nezvyklé být pokřtěn už čtyři hodiny po porodu.

To ano. To však souvisí s tím, že byla Bílá sobota. Tenkrát ještě neexistovala slavnost velikonoční noci. Vzkříšení se tedy slavilo dopoledne, se svěcením vody, která pak slouží celý rok jak křestní voda. A protože v kostele konala křestní liturgie, rodiče řekli: „Když už je chlapec tady…, „ pak bude přirozeně v této liturgické hodině, která je křestní hodinou církve, také pokřtěn. A tato shoda, že jsem se právě narodil, když církev připravovala svou křestní vodu, že jsem byl tudíž novou vodou čerstvě pokřtěný první křtěnec, mi už cosi říká. Zvláštním způsobem mě to vtahuje do velikonočních souvislostí a mnohoznačně spojuje narození a křest.

Vyrůstal jste na venkově jako mladší ze třech sourozenců. Váš otec byl četník, rodina spíše chudá než majetná. Jednou jste vyprávěl, že vaše matka dokonce sama vyráběla mýdlo.

Moji rodiče se vzali pozdě. Můj otec jako bavorský četník hodnosti prostého komisaře dostával skromný plat. Nebyli jsme chudí v přesném slova smyslu, protože měsíční příjem byl zajištěn. Museli jsme však žít velmi šetrně a prostě, za což jsem velmi vděčný. Protože právě tak se rodí radosti, které člověk v bohatství mít nemůže. Často si vzpomínám, jak to bylo pěkné, jak jsme se dokázali radovat z těch nejmenších věcí, a jak jsme se snažili udělat něco i jeden pro druhého. Jak právě i díky této velmi skromné, finančně mnohdy napjaté situaci vznikala vnitřní solidarita, která nás hluboce spojovala.

Abychom mohli všichni tři studovat, museli si rodiče mnoho odříkat. To jsem také cítili a pokoušeli se na to odpovídat. Právě díky ovzduší velké jednoduchosti vyrůstalo mezi námi i mnoho radosti i lásky. Cítili jsme, co je nám dáváno a kolik toho rodiče na sebe berou.

Výroba mýdla měla jeden zvláštní důvod. Nebylo to z důvodu chudoby, ale proto, že byla válka a člověk si musel nějak opatřit zboží, kterého bylo nedostatek. Naše matka byla povoláním kuchařka a všeumělkyně, která ovládala nazpaměť všelijaké recepty. Se svou fantazií a praktickým smyslem dokázala i v době hladu vyčarovat z nejjednodušších a skrovných prostředků dobré jídlo.

Matka byla velice dobrosrdečná a vnitřně silná, otec spíše racionální, s důrazem na vůli. Rád přemýšlel o víře. Všechno brzy pochopil a vždycky měl podivuhodně výstižný úsudek. Když přišel k moci Hitler, říkal: Teď přijde válka, teď potřebujeme dům!

Kdysi žil nějaký Georg Ratzinger, který sehrál určitou roli v dějinách Bavorska.

To byl můj prastrýc, strýc mého otce. Byl to duchovní, měl doktorát teologie. Jako poslanec zemského a říšského sněmu byl obhájce práv sedláků a vůbec prostých lidí. Jak jsem četl v protokolech zemského sněmu, bojoval proti práci dětí, což bylo tehdy považováno za neslýchané, skoro za drzost. Byl to očividně houževnatý muž. Pro jeho činnost i politickou vážnost byli na něho všichni hrdí.

Jak to vypadalo u vás doma?Jak jste bydleli, jak jste žili?

S povoláním mého otce bylo zpočátku spojeno putování. Já už si na své rodiště Markl vůbec nevzpomínám. Odešli jsme, když mi byly dva roky. Pak jsme bydleli v Tittmoningu, kde byla četnická stanice umístěna na náměstí v bývalém proboštství. Dům byl sice velmi pěkný, ale bylo to velice nepohodlné bydlení. Bývalý kapitulní sál sloužil jako naše ložnice, ostatní místnosti byly zase příliš malé. Místa jsme měli dost. Všimli jsme si ovšem také, že to byl starý, rozpadající se dům. Pro matku to bylo zvlášť těžké. Dřevo a uhlí musela vždycky vláčet do druhého patra. Později v Aschau jsme bydleli v krásné vile, kterou si tam postavil jeden sedlák a pronajal četnictvu. Ovšem ve srovnání s dnešním komfortem to bylo všechno také velmi prosté. Koupelna neexistovala. Byla tam však tekoucí voda.

S blížící se penzí koupil otec starý, rovněž velmi jednoduchý selský dům v Hufschlagu u Traunsteinu. Místo vody z vodovodu tu byla studna, což bylo velmi romantické. Na jedné straně domu stál dubový les smíšený s buky. Z druhé strany byla hory. Když jsme ráno otevřeli oči, hory byly to první, co jsme viděli. Před domem jsme měli jabloně, švestky a plno květin, které matka na zahradě pěstovala. Byl to krásný, velký pozemek – s nádhernou polohou. Ve starých stodolách se daly  prožívat nejkrásnější a podivuhodné hry.

Byl to neprobádaný a vlastně úplně neprobádatelný svět, tak byl rozmanitý. Byla tam stará tkalcovna, protože předešlí majitelé byli tkalci. Místnosti byly velmi jednoduché a dům – myslím, že byl postaven v roce 1726 – celkově potřeboval velké opravy, pršelo dovnitř a tak. Ale byl prostě krásný, byl to sen dětství. I bez komfortu jsme tam byli opravdu šťastni. Pro otce, který musel platit nutné opravy, pro matku, která nosila vodu ze studně, to asi nebylo tak zábavné. My jsme ho však prožívali jako opravdický ráj. Do města to bylo asi půl hodiny chůze. Ale i to bylo krásné, že jsme tímto způsobem byli na cestě. Vůbec jsme nepociťovali nedostatek moderního komfortu, ale zažívali jsme dobrodružství, volnost a krásu starého domu s jeho vnitřním teplem.

Byl to přísný rodičovský dům?

V jistém smyslu ano. Můj otec byl velmi spravedlivý, ale také velmi přísný muž. My jsme ale cítili, že byl přísný z dobroty. A proto jsme jeho přísnost přijímali dobře. Matka vždy svou vřelostí a srdečností vyrovnávala to, co u něho bylo až příliš přísné. Byly to dva zcela rozdílné temperamenty, které se právě svou rozdílností docela dobře doplňovaly. Musím říci, že byl přísný, ale bylo v něm také plno vřelosti, srdečnosti a radosti, které se násobily, když jsme si všichni hráli a rodiče se přidali a když v rodinném životě začala hrát větší úlohu i hudba, která má sjednocující moc.

Jste velký ctitel Mozarta. 

Ano! Ačkoliv jsme se v dětství hodně stěhovali, zůstávali jsme vlastně vždycky v oblasti mezi Innen a Salzachem. A největší, nejdůležitější a nejkrásnější část svého mládí jsem prožil v Traunsteinu, který je velmi ovlivněn Salcburkem. Zde pronikl Mozart do našich duší takříkajíc od základu. Ještě stále se mě hluboce dotýká, protože je současně zářivý i hluboký. Není v něm jen určitá hravost, ale i celá tragika lidství.
Umění je prostě základní. Pouhý rozum, jehož výrazem jsou vědy, nemůže být vyčerpávající odpovědí člověka na skutečnost a nemůže vyjádřit všechno, co člověk vyjádřit může, chce a také musí. Myslím si, že Bůh tak člověka uzpůsobil. Umění spolu s vědou jsou nejvyšší dary, které mu dal.

Vaši rodiče poslali všechny děti do internátu. Jak k tomu došlo?

Byl to tehdy jediný způsob, jak získat „vyšší vzdělání“, jak se to dnes nazývá. Na venkově gymnázia téměř neexistovala. Když bylo do školy daleko, většinou se muselo do internátu. Moje sestra navštěvovala střední školu, kterou vedly sestry františkánky. Jezdila tam na kole, protože to bylo pět kilometrů, a bydlela doma. Sama později chtěla bydlet také na internátu a bylo jí to dopřáno. Můj bratr šel na gymnázium, a tudíž i do internátu jako první, jinak to ani nešlo. Já jsem zpočátku chodil do školy z domova. Jelikož jsem posléze zůstal jako jediné dítě doma, zrodila se myšlenka, že by mohl být i pro mě internát dobrým doplňujícím výchovným faktorem. Musím přiznat, že i když to pro mě nebylo vždycky snadné, mělo to i kladný význam. Poznával jsem jinou společnost a učil se do ní zařazovat. To ovšem trvalo pouze dva roky, pak byly všechny internáty v Trausteinu přeměněny na lazarety, takže jsem se ocitl zase doma.

Dá se říci, že jste byli vysloveně nábožensky založená rodina?

To mohu říci s jistotou. Můj otec byl velice věřící člověk. V neděli chodíval na mši v šest hodin, pak v devět na hlavní bohoslužby a odpoledne ještě jednou. Matka měla k náboženství velmi vřelý a srdečný vztah. V tomto bodě se i při své odlišnosti shodovali. Náboženství bylo jejich ústřední hodnotou.

Jak vypadala vaše náboženská výchova doma? Dnes s tím má mnoho rodičů zjevné problémy.

Náboženství bylo součást života. Už skrze společnou motlitbu. Modlili jsme se u každého jídla. Jestliže to dovolil školní rozvrh, chodili jsme samozřejmě také každý den na mši a v neděli společně na bohoslužby. Později, když byl můj otec v penzi, modlili jsme se také většinou růženec; jinak se chodilo na katecheze ve škole. Otec nám také kupoval různou četbu; existovaly třeba časopisy k prvnímu přijímání. Nebylo tomu ovšem tak, že by se vychovávalo výslovně nábožensky. Bylo to dáno motlitbou v rodině a návštěvou kostela.

Co vás jako mladého člověka na víře tak fascinovalo?

Od počátku jsem se velmi zajímal o liturgii a myslím, že u mých sourozenců to bylo také tak. Moji rodiče mi už ve druhé třídě koupili první misál. Bylo ohromně napínavé pronikat do tajemného světa latinské liturgie a pátrat, co se při ní vlastně děje říká. A tak jsme krok za krokem postupovali od dětského misálku k úplnějšímu, až nakonec k celému misálu. Byl to určitě druh objevitelské cesty.

Misál – co to je?

To je mešní kniha, kterou používá kněz u oltáře. Existují také příruční vydání pro laiky, přeložená do národních jazyků.

Pak nás také samozřejmě fascinovaly liturgické svátky s hudbou, výzdobou a obrazy. To je jedna věc. Druhá je, že mě od začátku zajímalo všechno, co souviselo s náboženstvím, právě i racionálně. Ve svém vlastním myšlení jsem byl postupně veden dál a dál. To, že se s tím člověk navíc musel správně vypořádat v nacionálně socialistické době, bylo vysloveně prospěšné. Veřejnost věděla: je to katolík, chodí do kostela nebo se chce stát dokonce knězem. Člověk byl tak vtahován do různých rozhovorů a musel se učit pro ně vyzbrojovat.

Bylo zajímavé nacházet argumenty a porozumět jim, takže to bylo i racionální dobrodružství, které se stále více rozšiřovalo a umožňovalo poznávat širší horizonty. Toto spojení slavnostně liturgické a rozumové stránky se mi právě jako člověku usilujícímu o pochopení světa jevilo jako zvlášť krásná možnost, jak naplnit svůj život.

Zřejmě je tu silná vazba k vaší bavorské vlasti a ke speciálnímu bavorskému katolicismu. Často jste zdůrazňoval, že byste vždycky hájil ono pokornou víru prostých lidí proti píše teologů i proti oné rozumové měšťácké a blahobytné víře ve velkých městech.

Snažili jsme se být prostě věřící katolíci. Svůj charakter však naše víra získala zpočátku na venkově a pak v tom malém městečku Traunsteinu, kde byl katolicismus opravdu propojený s kulturou země i s jejími dějinami. Byla to tedy, řekl bych, inkulturace, nám přiměřený výraz, který nám přinesly naše vlastní dějiny.

Jako rodina jsme byli velmi vlastenečtí Bavoři. Otec pocházel z Dolního Bavorska a vy jistě víte, že v bavorské politice 19. století byly dva proudy: jednak směr více zaměřený na říši, tedy německy, nacionálně, a jedna směr bavorsko-rakouský, frankofilně-katolický. Moje rodina jednoznačně patřila k tomuto druhému proudu, který byl uvědoměle bavorskovlastenecký, hrdý na své dějiny. Má matka pocházela z Tyrolska, kde byl tento jihoněmecký katolicismus také velice silný a živoucí, i když trochu jiným způsobem. Potud jsme se silně ztotožnili s našimi dějinami a byli jsme si také vědomi, že jsou to dějiny, se kterými se člověk může pochlubit. Tyto dějiny neměly nic společného s nacionalistickými dějinami, které pak vyústily ve velké neštěstí let 1933 až 1945. Naopak, právě katastrofa nacionalismu nás posilovala v našem pojetí dějin.

Vyskytoval se ve vaší rodině konflikt otec-syn?

Nějakým způsobem určitě. Měl jsem ke svému otci velmi úzký vztah. Vyplývalo to mimo jiné i z toho, že si ve svém posledním služebním roce delší zdravotní dovolené. Třetí říše mu byla strašlivě proti mysli, a tak se pokoušel co nejdříve ze služby uniknout. V těchto měsících jsme spolu chodili na dlouhé výlety, při nichž jsme se velmi sblížili. Když pak všechny tři děti studovaly a rodinná situace se zhoršila potom, co otec odešel do důchodu a matka šla pracovat jako sezónní kuchařka do Reit in Winkl, zůstal jsem doma sám s otcem. Hodně mi vyprávěl, měl velký vypravěčské nadání. Tak jsme chodívali, povídali se a velmi se sblížili. Přesvědčovala nás jeho náboženská úroveň i jeho rozhodný odpor proti režimu. Jeho přesvědčivost vycházela z vnitřní poctivosti. Tak se jeho postoj stával pro nás vzorem, i když stál proti tomu, co obecně platilo na veřejnosti.

Jak se vyjadřoval proti režimu?

Do roku 1937 byl ve státní službě. V Tittmoningu jsme zažili takzvanou bojovou dobu, poslední chvíle výmarské republiky. Byl jsem ještě malý, ale vzpomínám si, jak jsem trpěl. Odebíral noviny „Der gerade Weg“, protinacistický list, v duchu vidím ještě karikatury Hitlera. Používal nevybíravá slova. Blížící se převzetí moci, které tušil, bylo pak hlavním důvodem, že jsme odešli na vesnici. Tam byla situace mnohem uvolněnější, i když na venkově mezi sedláky byl také bohužel velký počet nacistů. Nevstupoval do nějaké veřejné pozice, to by také na vesnici bylo naprosto nemožné. Doma však, když četl noviny, dostával záchvaty vzteku. Neustále vyjadřoval své rozhořčení a lidem, ke kterým choval důvěru to také bez obalu říkal. Přestože byl úředník, nevstoupil do žádné organizace.

Byl jste u Hitlerjungend? 

Zpočátku jsme nebyli. Když se HJ stala v roce 1941 povinnou, byl můj bratr povinně přijat. Já jsem byl ještě příliš malý, později jsem byl přihlášen do semináře. Jakmile jsem byl ze semináře pryč, nikdy jsem tam nešel. Bylo to těžké, protože sleva školného, kterou jsem tolik potřeboval byla spojena s členstvím v HJ. Byl tu ale, bohudíky, jeden velmi rozumný učitel matematiky. Sám byl nacista, byl to však poctivý muž, který mi řekl: “Jdi tam jednou, abychom to měli..“. Když viděl, že prostě nemohu, prohlásil nakonec: „Chápu tě, dám to do pořádku,“ a tak jsem zůstal ušetřen.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý? Měl jste nějaké vzory?

Nemohu říci, že bych měl nějaké výrazné vzory.  Jak to u dětí bývá, mé představy se často extrémně střídaly. Jednou mi tak učaroval jakýsi natěrač, který pomaloval zeď, že jsem ho chtěl napodobit. Když pak jednou zavítal do našeho kraje kardinál Faulhaber, zaujal mě svým červeným purpurem samozřejmě ještě víc, že jsem si řekl, něčím takovým bych chtěl být.

Natěrač a kardinál – to je v příkrém protikladu.

Ano, ale z toho je zřejmé, že dítě to tak neporovná, ale vychází z toho, co vidí. Velmi brzy, už v národní škole, se ve mně probudila chuť se učit. Do té míry byli mými vzory učitelé. Toto přání se bohudíky dalo také dobře spojit s myšlenkou na kněžství. Řekl bych, že vyučování, předávání poznaného, a také psaní bylo to, co mě vzrušovalo. Už v národní škole jsem začal psát, skládat básně a tak dále.

Jaké básně?

Co se právě naskytlo; o všedních věcech, o Vánocích, o přírodě. Bylo to prostě znamením toho, že mi dělalo radost vyjadřovat se, a především to také předávat dál. Když jsem se něco naučil, chtěl jsem to také předat ostatním.

Chtěl jste mít někdy vlastní rodinu a měl jste někdy milostný vztah k nějaké ženě? O Janu Pavlovu II. je přece známo, že byl v mládí velmi milován.

Nu, já bych řekl: nějakou přímou touhu po rodině – tak daleko mé plány nešly. Že jsem byl však také ovlivněn přátelstvím, je jasné.

Jak jste došel ke svému povolání? Kdy jste si uvědomil, co je vaším určením? Jednou jste se vyjádřil: „Byl jsem přesvědčen, sám nevím jak, že Bůh ode mě chce něco, čeho může být dosaženo jen tím, že se stanu knězem.“

V žádném případě to nebylo nějaké bleskové osvícení, ve kterém bych poznal, že mám být knězem. Spíše to se mnou pozvolna rostlo a musel jsem se vždycky znovu zamýšlet a nově o to usilovat. Nemohl bych ani udat datum svého rozhodnutí. Ale pocit, že Bůh má s každým člověkem nějaký záměr, mi byl jasný už velmi brzy. Věděl jsem, že je tu jakýsi Boží záměr se mnou, a postupně si uvědomovat, že má něco společného s kněžstvím.

Měl jste někdy později něco jako záblesk osvícení – nebo osvícení vůbec?

Tedy osvícení v klasickém smyslu, napůl mystické nebo jaké, jsem neměl nikdy. Jsem docela obyčejný křesťan. Avšak v širším smyslu samozřejmě dává víra světlo. Spolu s myšlením věříme, abych to řekl s Heideggerem, že i ze špatné cesty přece jen zahlédneme mýtinu.