M. Scott Peck (1936-2005) vycházel z bohaté terapeutické praxe a snažil se formulovat, v čem tkví podstata lidského zla. Výrazné příběhy lidí v knize Lidé lži (dostupné i jako e-kniha), s nimiž se během své praxe setkal, doplnil o rozbor otázek narcismu, kolektivní viny a také o povaze exorcismu a posedlosti. Přestože často zlo vnímáme jako záležitost historických postav Hitlera nebo Stalina, Peck ukazuje, jak je přítomno v našem každodenním životě: „Skutečně existují lidé (a instituce složené z lidí), kteří na přítomnost dobra reagují nenávistně a nejraději by je úplně zničili, kdyby to ovšem bylo v jejich silách.“ Přestože je čtení této knihy silným zážitkem, nepovede vás k nihilismu. Slovy autora: „Jak postupovat proti zlu, když je jeho maska normálnosti tak dokonalá, jeho ničivost tak „přirozená“? Ze všeho nejdůležitější je jeho masce neuvěřit, nenechat se oklamat jeho přetvářkou. Snad vám k tomu bude nápomocna i tato kniha.“

Ukázka:  

Případ Bobbyho a jeho rodičů

Bylo to v únoru, uprostřed prvního roku mé psychiatrické praxe. Měl jsem právě službu na ambulanci v nemocnici. Patnáctiletý chlapec Bobby sem byl přemístěn z pohotovostního oddělení s diagnózou deprese. Než jsem se s Bobbym poprvé setkal, přečetl jsem si záznam, který do jeho karty zapsal přijímací psychiatr:
Bobbyho starší bratr Stuart, 16 let, spáchal v červnu tohoto roku sebevraždu. Střelil se do hlavy puškou ráže 22 mm. Zpočátku se zdálo, že Bobby se se smrtí svého jediného sourozence vypořádal docela dobře. Avšak od začátku školního roku v září se jeho výsledky ve škole značně zhoršily. 

Skutečně existují lidé (a instituce složené z lidí), kteří na přítomnost dobra reagují nenávistně a nejraději by je úplně zničili, kdyby to ovšem bylo v jejich silách.

Kdysi patřil mezi průměrné studenty, nyní propadá ze všech předmětů. Na Den díkůvzdání byl očividně v depresivním stavu. Jeho rodiče, kteří tím byli velmi znepokojeni, se s ním pokoušeli mluvit, ale Bobby se, konkrétně od Vánoc, stával čím dál více uzavřenějším a nekomunikativnějším. Přestože nic nesvědčí o předchozím asociálním chování, ukradl večer Bobby auto, a jelikož nikdy předtím neřídil, naboural se a byl zadržen policií. Soud je stanoven na 24. března. Vzhledem ke svému věku byl svěřen do péče rodičů, kterým bylo doporučeno, aby pro něj neprodleně zajistili psychiatrické léčení.

(…)

„Nedávno byly Vánoce,“ řekl jsem. „Co jsi dostal pod stromeček?“
„Nic moc.“
„Rodiče ti přece museli něco dát. Co ti dali?“
„Zbraň.“

„Zbraň?“ opakoval jsem přihlouple.
„Ano.“
„Jaký druh zbraně?“ zeptal jsem se pomalu.
„Dvaadvacítku.“
„Dvaadvacítku revolver?“
„Ne. Dvaadvacítku pušku.“
Nastalo dlouhé ticho. Měl jsem pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Chtělo se mi jít domů. Nakonec jsem se přinutil říct, co jsem říct musel. „Vím, že dvaadvacítka byla puška, kterou se zastřelil tvůj bratr.“
„Ano.“
„Chtěl jsi k Vánocům pušku?“
„Ne.“
„A co sis přál?“
„Tenisovou raketu.“
„Ale místo toho jsi dostal pušku?“
„Ano.“

ČTĚTE TAKÉ: Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma.

„Jak ses cítil, když jsi dostal stejný typ pušky, jakou měl tvůj bratr?“
„Nebyla to stejná puška.“
Začal jsem se cítit lépe. Možná jsem se přece jen spletl.
„Promiň,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že to byla stejná zbraň.“
„Nebyl to stejný typ zbraně,“ odpověděl Bobby. „Byla to ta puška.“
„Ta puška?“
„Ano.“
„Chceš tím říct, že to byla bratrova puška?“ Nutkání jít domů bylo nyní velmi naléhavé.
„Ano.“
„Říkáš, že ti rodiče dali k Vánocům bratrovu pušku, tu, kterou se zastřelil?“
„Ano.“
„Jak na tebe zapůsobilo, když jsi dostal k Vánocům bratrovu pušku?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
Skoro jsem té otázky litoval. Jak by mohl odpovědět na takovou věc? Podíval jsem se na něj. Zdálo se, že se na jeho výrazu, zatímco jsme mluvili o zbrani, nic nezměnilo. Nepřestával se obírat svými vřídky. Jinak vypadal, jako by už byl mrtev – bezvýrazný, prázdný pohled, apatický až mrtvolně, netečný k jakékoli hrůze.
(…)
Těžce pracujeme, aby se měl dobře. Byli jsme vždy dobří rodiče.“
Můj žaludek se zdál být minutu od minuty podrážděnější. „Dělá mi starosti vánoční dárek, co jste dali Bobbymu,“ řekl jsem.
„Vánoční dárek?“ Oba vypadali zmateně. „Ano. Doslechl jsem se, že jste mu dali pušku.“
„To je pravda.“

Jak postupovat proti zlu, když je jeho maska normálnosti tak dokonalá, jeho ničivost tak „přirozená“? Ze všeho nejdůležitější je jeho masce neuvěřit, nenechat se oklamat jeho přetvářkou. Snad vám k tomu bude nápomocna i tato kniha.

„A co si přál on?“
„Jak mám vědět, co si přál?“ odpověděl otec agresivně. Hned nato se jeho chování obrátilo v nářek. „Nemůžu si vzpomenout, o co nás žádal. Tolik se nám toho přihodilo, však víte. Byl to pro nás těžký rok.“
„To vám věřím, že byl,“ řekl jsem, „ale proč jste mu dali pušku?“
„Proč? Proč ne? Je to dobrý dárek pro kluka jeho věku. Většina kluků jako on by dala kdoví co za to mít pušku.“
„Domníval bych se,“ řekl jsem zvolna, „že když se váš starší syn zabil právě puškou, nebudete zbraním příliš nakloněni.“
„Vy jste jeden z těch, co jsou proti zbraním, že mám pravdu?“ zeptal se otec opět s náznakem agresivity v hlase.

Jak to dopadlo s Bobbym a dalšími, se dočtete v knize Lidé lži, kterou koupíte na našem e-shopu.

Morgan Scott Peck byl americký psychiatr a spisovatel. V Portále ještě vyšly jeho knihy Postel u okna (i jako e-kniha), V jiném rytmu a Přátelská sněhová vločka.