AudioknihyKniha rozhodnutíMuz, který nemohl přestat

AudioknihyKniha rozhodnutíMuz, který nemohl přestat
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Poslušnost vůči autoritě

Poslušnost vůči autoritě

Vaše cena s DPH
449 Kč 404 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Experiment, který zpochybnil lidskou přirozenost
Překladatel
Antonínová, Hana
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1238-6
Počet stran / vazba
216 / Brožovaná
Rok vydání
2017
Kód
21204001
EAN
9788026212386
Obálka v tiskové kvalitě


Je člověk ve své podstatě dobrý či zlý? Rozhodne se v souladu se svou morálkou i v zátěžové situaci? Mohli bychom opět podlehnout propagandě podobně, jak se to stalo téměř před sto lety v hitlerovském Německu?
V šedesátých letech provedl Milgram sérii experimentů, které změnily způsob, jímž vnímáme morálku a svobodnou vůli. O významu těchto experimentů svědčí i mnoho navazujících výzkumných studií, textů, replikací experimentu. Zájem nejširší veřejnosti o toto téma se zvýšil zejména po událostech ve věznici v Abu Ghraíbu.
Jak píše Philip Zimbardo v předmluvě, filmoví tvůrci, které toto téma láká, často v zájmu dramatičnosti zkreslují skutečnou podobu a průběh experimentů, mnozí odborníci i laici se pak domnívají, že Milgramovy experimenty znají, ale opak je pravdou. I proto je třeba se ke zdroji, k popisu experimentů, jejich analýze a dovozeným poznatkům vracet.
Stanley Milgram byl významný americký sociální psycholog. Působil na Yaleské a Harvardově univerzitě.

Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Poslušnost vůči autoritě
Ve jménu poslušnosti - Jan Lukavec
Ve jménu poslušnosti - Jan Lukavec
www.iliteratura.cz/Clanek/39185/milgram-stanley-poslusnost-vuci-autorite

Existují podmínky, za nichž jsme svolní dělat bachaře, týrat, ba utýrat druhé? Proslulý a eticky problematický experiment amerického sociálního psychologa rozprášil mnohé iluze o lidské svobodné vůli a morálce. A ostře osvětlil některé nepochopitelné jevy z dějin – i současnosti.

Nakolik se člověk může spolehnout na svou morálku a svobodnou vůli? To ve svých proslulých experimentech důkladně zkoumali dva američtí sociální vědci, Philip Zimbardo (nar. 1933) a Stanley Milgram (1933–1984). Byli stejně staří: spolužáci ze střední školy. A oba se stali klasiky oboru, avšak kritizovanými za možnou neetičnost svých pokusů. Když prý Zimbardo poprvé referoval o stanfordském vězeňském experimentu, v němž ze studentů udělal vězně a věznitele a zkoumal, co to s nimi udělá, Milgram prý přijal s radostnou úlevou, že mu kolega sňal část etického břemene z ramen, jelikož vězeňský experiment byl ještě méně etický než ten jeho…

Zatímco Zimbardovi česky vyšly už tři knihy, dostal zde cenu a jeho tvář zná z televizního vysílání leckdo, o Milgramovi, jenž zemřel před více než čtvrtstoletím na infarkt myokardu, nic z toho dlouho neplatilo. Nyní se však konečně objevila kniha, v níž celou svou zásadní studii detailně popisuje a přibližuje její teoretické pozadí (s předmluvou Philipa Zimbarda a doslovem Zbyňka Vybírala): Poslušnost vůči autoritě: Experiment, který zpochybnil lidskou přirozenost (Obedience to Authority, první knižní verze 1974).

Učitelem až do konce

Milgramovým hlavním zjištěním bylo, že lidé jsou ochotní a svolní týrat druhé, když jim to přikáže autorita. Experiment byl prováděn na Yaleově univerzitě. Pokusným osobám bylo (nepravdivě) sděleno, že bude zkoumán vliv bolesti na učení. Pak jim byla přidělena role učitele, který žákovi dává při špatných odpovědích elektrické rány. V místnosti byl s „učitelem“ i údajný vedoucí pokusu, který jej instruoval a povzbuzoval větami typu „Prosím pokračujte“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“ a jejich případné námitky odbýval tvrzením „Je nezbytné, abyste pokračoval“, či nakonec „Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“. Milgram očekával, že většina účastníků se nelidským příkazům vzepře. Místo toho však 63 procent z nich došlo až ke konci stupnice, tedy k 450 voltům, třebaže souběžně protestovalo a vyjadřovalo obavy, že žák může zemřít. (Jeho původní otázka zněla, zda by v USA potenciální ničemná vláda našla dostatek idiotů, kteří by hlídali ve vyhlazovacích táborech podobných těm německým. Po pokusech se začal domnívat, že by se jich dost našlo i v samotném New Havenu.)

Experiment byl následně opakován v různých variacích. Pokud „žák“ po celou dobu nevydával žádný zvuk, pokračovali až do konce všichni. Pokud byli „žák“ i „učitel“ v jedné místnosti, počet těch, kteří chtěli pokračovat, se snížil na 40 procent, pokud byl prováděn v nepříliš důvěryhodném prostoru kanceláře (a nikoli na půdě slovutné univerzity), pokračovalo jen 48 procent. A pokud „učitel“ držel ruku „oběti“ na elektrodě, takže její utrpení vnímal bezprostředněji, kleslo množství pokračujících na 30 třicet. Když byli experimentu přítomni dva vědci a jeden se začal s kolegou hádat, pokračovala do konce jen desetina lidí.

Vidím živé lidi

Leccos z toho je minimálně mezi studenty psychologie v zásadních rysech známé z učebnic a z internetu. Co ale zjistil Milgram dále? Se všemi účastníky posléze vedl rozhovory, které jsou velice poučné. Z  lidí, kteří se vzepřeli, byl pozoruhodný například hlas jistého učitele Starého zákona, jenž vypověděl, že neodmítl prostě plnit rozkazy, ale pouze se rozhodl vyslyšet příkazy oběti, nikoli vědátora. S nadřízeným vědcem mluvil – vzhledem k situaci nikoli neprávem – jako s hloupým technikem, který nechápe důsledky svého jednání. (To připomíná reakci Christiny Maslachové, budoucí Zimbardovy manželky, na návštěvu jeho „vězení“, kdy jej hlasitě upozornila, že tam neviděla žádné „experimentální subjekty“, ale živé lidi, chlapce, kteří jsou dehumanizováni a ponižováni.) Jistá žena, původem německá emigrantka, jež rovněž brzy odmítla dávat další rány, své chování vysvětlila i vlastními zážitky z nacistického Německa: „Viděli jsme příliš mnoho bolesti.“

Naopak žena, která se na odpor nezmohla, o svém jednání později mluvila zvláštně: domnívala se, že někoho zabíjí, ale používala slovník, jako by byla na odpolední kávě. Další se posléze člověku, kterého domněle mučila, omlouvala a tvrdila, že mu to nechtěla udělat. Když pak po měsících znovu odpovídala na otázky, jak experiment prožívala, zpětně své vzpomínky upravila a tvrdila, že její zdravý a „dobře vzdělaný mozek“ od počátku nevěřil, že rozdává opravdové šoky.

Pro jednoho z účastníků, povoláním technika, byla zkušenost s Milgramem natolik zásadní, že se vědci nabídl, že by s ním nadále rád spolupracoval. A navzdory své profesi prý dospěl k přesvědčení, že společenské vědy jsou v dnešním světě mnohem důležitější než technika.

Balzámy a úskoky

Autor přiznává, že pokusné osoby byly pod dvojím tlakem: vědecké autority a přítomnosti druhého člověka, jemuž (domněle) způsobovaly utrpení. Jmenuje řadu způsobů, jak pokusné osoby odmítaly vzít plně na vědomí situaci, v níž se ocitly. Někteří „učitelé“ odvraceli hlavu, aby utrpení oběti neviděli. Jiní četli zadání silným, pronikavým hlasem, aby přehlušili „žákovy“ protesty. „Tito lidé nedopustí, aby je zasáhly podněty související s utrpením oběti,“ říká k tomu Milgram. Méně nápadným způsobem vyhýbání se odpovědnosti je odvracení pozornosti: „Účastníci experimentu se často vědomě soustředí na metodiku postupu a díky tomu nevěnují pozornost příčině svého neklidu. Působí dojmem bezvýznamného úředníka, který horlivě přesouvá papíry z místa na místo a vůbec si nevšímá toho, co se děje kolem.“

Další účastníci pro klid vlastní duše popírali, že udílené elektrické šoky jsou bolestivé a že oběť trpí. Jiní sice pracovali podle pravidel daných autoritou, tedy poslušně provedli požadovanou činnost, ale dělali to „jen zlehka“. Doba trvání každého šoku totiž byla proměnlivá a zcela v jejich rukou. Pokusné osoby obvykle aktivovaly generátor šoků na 500 milisekund, ale někteří účastníci tuto dobu zkrátili na desetinu. Dotkli se spínače velmi zlehka a zvukový signál označující šok zněl jako pípnutí oproti běžnému půlvteřinovému bzučáku. Při následném rozhovoru tito účastníci zdůraznili, že „prokázali svou lidskost“ udělením toho nejkratšího možného šoku. Vyrovnat se s napětím tímto způsobem bylo snazší než se otevřeně vzepřít. Jak autor říká: „Tento postup dovoluje maximální projev individuální laskavosti v mezích utlačovatelského systému.“ Milgram ale upozornil, že v tomto typu minimální poslušnosti je obsažen i jistý prvek sebeklamu: „Nijak nezpochybňuje autoritu. Vůli autority naplňuje ve zmenšené míře, ale neodmítá poslušnost a je důležitý hlavně jako balzám na svědomí subjektu.“ Potenciálně větší význam měly drobné úskoky, k nimž se některé subjekty uchýlily, aby zmírnily krutost experimentu. Při čtení slovních dvojic například vyslovovaly správnou odpověď s přehnaným důrazem a naznačovaly tak oběti, jak má odpovědět.

Pro všechny pokusné osoby byla základní otázka zodpovědnosti. Pokud se dozorujícího vědce zeptaly „Berete si to na svou odpovědnost?“ a on odpověděl kladně, což činil, měly větší ochotu pokračovat. Někdy se také odpovědnosti zbavovaly tak, že ji přesunuly na oběť a tvrdily, že si za potrestání může sama. Buď v tom smyslu, že se do experimentu přihlásila dobrovolně, nebo jí byla přičítána hloupost a zatvrzelost v učení. „Od přesouvání odpovědnosti se dostáváme k bezdůvodnému znevažování oběti. Psychologický mechanismus je zřejmý: je-li obětí bezcenný člověk, není třeba dělat si starosti s tím, že mu působíme bolest,“ komentoval to vedoucí experimentu.

Falešné představy

Milgramův pokus později potvrdily i další experimenty, zasazené do jiných situací. Když například cizí lékař zavolal zdravotní sestře, aby dala pacientovi lék v nepřípustně vysokém množství, 95 procent z nich se chystalo povel vykonat. I když přitom bylo porušeno několik základních pravidel, nejen povolená dávka, ale i to, že pokyny ohledně léků nesmějí být dávány telefonicky, a už vůbec ne neznámou osobou. Příznačné ovšem je, že když se vědci ptali skupiny jiných sester, jak by se v takové situaci zachovaly, 83 procent řeklo, že by lék nepodaly ony samy ani většina jejich spolupracovnic. Což ukazuje, že stejně jako původně Milgram, všichni přeceňujeme schopnost člověka jednat samostatně a podle vlastních morálních směrnic, v tomto smyslu si stále vytváříme o sobě i o ostatních velmi škodlivé iluze.

Zapojení do Milgramova experimentu pro účastníky pochopitelně nebylo příjemné: v jeho průběhu se potili, kousali se do rtů, zarývali si nehty do masa, nervózně se smáli; v jednom případě prý byl smích tak křečovitý, že pokus raději přerušili. Při závěrečném hodnocení ale navzdory tomu 84 procent z nich uvedlo, že participovali rádi, a 74 procent ocenilo, že se díky tomu o sobě dozvěděli něco nového a osobně důležitého.

Pozdější výzkumy osudů účastníků však vyznívají nejednoznačně. Dva z nich později vyhledala americká psycholožka Lauren Slaterová. Setkání popsala v oceňované, ale i hojně diskutované a kritizované knize Pandořina skříňka: Největší psychologické experimenty 20. století (Argo, Dokořán 2008). Z muže, který se Milgramovým příkazům podřídil, se pod dojmem tohoto zážitku stal člověk, který chtěl napříště bojovat proti vlastní poddajnosti. Což vedlo k tomu, že přijal roli gay aktivisty vyučujícího děti v chudinských školách. Naopak muž, který se vzepřel, pak pracoval jako poslušný zaměstnanec nadnárodního koncernu Exxon, přičemž o ochráncích životního prostředí se vyjadřoval jako o „stromových povalečích“. Jde o důležité upozornění, že Milgramův experiment neobsahoval přímou předpověď, jak se kdo zachová mimo stěny laboratoře, což ale jeho hodnotu nesnižuje.

Historik Daniel J. Goldhagen, původce silně kontroverzní knihy Hitlerovi ochotní katani (česky Nakladatelství Lidové noviny, 1997), autorovi vytkl, že vytvořil naprosto umělou situaci, v níž lidé neměli čas reflektovat, co dělají. Zatímco ve skutečném světě měli důstojníci SS dostatek možností, jak si své chování promyslet a jak je měnit. Nicméně v nacistickém Německu byl tlak na občany dlouhodobý a soustavný – můžeme dodat. Proto se naopak jiný historik, Christopher R. Browning, ve vynikající publikaci Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku (o tom, jak se spořádaní němečtí občané mohli proměnit v chladnokrevné zabijáky poslouchající na slovo svého Vůdce; česky Argo, 2002) právem na Zimbarda a na Milgrama odvolává. I když samozřejmě vnímá četné rozdíly (v nacistickém státu mohly být důsledky neuposlechnutí drastické, Němci věděli, že zabíjejí, kdežto pokusné osoby v Americe byly ujišťovány, že jejich konání nebude mít trvalé zdravotní následky), obecně shrnuje, že jeho výzkum jednoho konkrétního policejního praporu plasticky potvrzuje mnoho Milgramových poznatků.

Milgramovy pokusy i vše, co z nich vyvozuje, jsou stále aktuální, ať se to týká tvrzení, že více zločinů bylo v minulosti spácháno ve jménu poslušnosti než revolty, což tvrdí shodně se spisovatelem a vědcem Charlesem Percym Snowem, nebo že ani typ osobnosti, který se vytváří v americké demokratické společnosti, není chráněn „před brutalitou a nelidským zacházením ze strany zlovolné autority“. Každopádně musíme ocenit nakladatelství Portál, že knihu s detaily tohoto mimořádně důležitého pokusu zpřístupnilo i českým čtenářům – i oni se v ní mohou o sobě a ostatních dozvědět cosi podstatného. Jak s tímto poznáním naloží (zda je využijí například k tomu, jak efektivněji rozkazovat), už je věcí každého zvlášť.

21.03.2018
Milgram, Stanley: Poslušnost vůči autoritě - autor recenze: Filip Šinkner
http://casopisagora.cz/2018/02/stanley-milgram-poslusnost-vuci-autorite/

Když psychologicky vzdělanému čtenáři v knihkupectví padne do oka titul Poslušnost vůči autoritě, pravděpodobně si pomyslí, že předem zná celý obsah knihy. A není divu – autor, profesor Stanley Milgram, patří k těm, se kterými se člověk, který se začíná zajímat o psychologii, setká jako první. Jeho slavný experiment byl mnohokrát citován, také na něj bylo (často nepřesně) odkazováno v mnoha populárních publikacích. Má tedy cenu se zajímat o „další“ knihu k obecně známému tématu?

Osobně si myslím, že přečíst si Poslušnost vůči autoritě stojí za to. Nejedná se totiž o jeden z mnoha odkazů na Milgramův experiment, ale o jeho popis od experimentátora samotného. Navíc je obohacený o předmluvu autora dalšího z nejkontroverznějších počinů v psychologii – emeritního profesora Phillipa Zimbarda (Mimochodem, věděli jste, že Milgram a Zimbardo byli spolužáci ze střední? I to v knize najdete!) a o doslov profesora Zbyňka Vybírala.

V knize najdete i další věci, na které jste pravděpodobně při letmých zmínkách o slavném experimentu nenatrefili. Například obrazový doprovod, od nákresů jednotlivých experimentálních situací až po fotografie laboratoře a jejího vybavení. Zevrubně jsou také popsány jednotlivé variace experimentu, od nepřítomnosti autority až po situaci, kdy se fingovanou obětí experimentu měla stát osoba autority samotné.

Částí knihy, která mne oslovila nejvíce, jsou bezesporu přepisy částí rozhovorů s účastníky experimentu – od lidí, kteří udílení šoků schvalují, či si ho obhajují tím, že přece vnitřně nesouhlasili, přes ty, kteří jsou znechuceni svým vlastním chováním. Pro příklad jak mohou rozhovory působit na čtenáře, cituji jedinou větu ženy vyrůstající v nacistickém Německu, která v určitou chvíli odmítla udílet elektrické šoky i přes opakovaný pokyn experimentátora: „Možná jsme viděli příliš mnoho bolesti.“

I ostatní výpovědi jsou působivé. Právě v nich vidím hlavní sílu knihy Poslušnost vůči autoritě. Dává nahlédnout do toho, jak lidé o své účasti na experimentu uvažovali, a nabízí příležitost k zamyšlení. Kniha jistě není určená těm, kteří by se chtěli dozvědět něco z nových vědeckých poznatků k tématu autority a poslušnosti, ale jako komplexní náhled na slavný experiment poslouží více než dobře.

20.03.2018
Milgram, Stanley: Poslušnost vůči autoritě - autor recenze: Michaela Babíková
http://www.vaseliteratura.cz/odborna-literatura/6860-poslusnost-vuci-autorite

„Jsem svým pánem. Možná občas neodolám chuti na čokoládu, ale v důležitých věcech jednám podle vlastní vůle. Druzí moje názory sice ovlivňují, ale nakonec se rozhoduji sám za sebe. A nikdy, za žádných okolností a v žádném případě, by mě nikdo nedonutil úmyslně ublížit nevinnému člověku.“ S tímto výrokem by pravděpodobně souhlasila většina z nás. Nejen mnohé vědecké studie, ale především historické události však ukazují, že otázka svobodné vůle je poněkud složitější.

Hrůzy druhé světové války zanechaly v lidech mnoho otázek. Jednu si začal klást i Stanley Milgram, významný sociální a experimentální psycholog, ale především také mladý Žid, který měl to štěstí, že se narodil ve Spojených státech amerických. Jak je možné, že Němci tak snadno uposlechli rozkazů nacistické autority a dopustili zrealizování „konečného řešení židovské otázky“? Mohl by se holocaust navzdory kulturním i historickým odlišnostem odehrát i v jeho zemi? A tak se Stanley Milgram stal prvním, kdo začal v kontrolovaném prostředí laboratoře zkoumat podstatu poslušnosti vůči autoritě. Díky stejnojmenné knize Poslušnost vůči autoritě se mohou s podrobnostmi tohoto obsáhlého a nesmírně zajímavého výzkumu seznámit i zvídaví čtenáři.

Milgramův výzkum patří mezi poměrně dobře známé. O studii, ve které pokusné osoby v domnění, že se účastní studie o vlivu trestů na paměť a učení, udílely bez zaváhání elektrické šoky nevinnému člověku, pravděpodobně slyšela většina z nás. Skutečná podoba a průběh experimentu bohužel často bývají jak v důsledku zjednodušení, tak pro dosažení větší dramatičnosti, velmi zkreslené. Díky nakladatelství Portál a publikaci Poslušnost vůči autoritě se nyní můžete o této nesmírně zajímavé studii dozvědět veškerá fakta i vy.

Pro mě osobně je však tato kniha nejen o zajímavých faktech, ale především o otázce, která se vám při čtení začne bezděčně a čím dál častěji vynořovat v hlavě: „A co já?“ Protože zamyslíme-li se nad dlouhou a ponurou minulostí lidstva, zjistíme, že více ohavných zločinů bylo spácháno ve jménu poslušnosti než ve jménu revolty. (str. 20) Tendence poslouchat autority je v každém z nás zakořeněná mnohem hlouběji, než si uvědomujeme. Je však veliký rozdíl mezi tím, kdy automaticky ctíme zákony, hlásíme se ve škole, aby nám učitel dal prostor mluvit, nebo plníme úkoly, které nám v zaměstnání přidělil šéf, a případy, ve kterých na rozkaz autoritativně působící osoby zapomínáme na vlastní morální zásady a jednáme proti samotné lidskosti. Knihy jako Poslušnost vůči autoritě nám pomáhají si tyto skutečnosti uvědomit a začít se sami sebe ptát, jestli skutečně každá autorita, která na nás působí, je dobrou autoritou a jestli se jejími pokyny chceme řídit.

Ačkoli je kniha odbornou studií, čte se velmi lehce. Autor používá jednoduchý srozumitelný jazyk, který ocení především čtenáři z řad laické veřejnosti. Svou strukturou mi kniha trochu připomínala diplomovou práci – přehledné členění kapitol, přesné definování výzkumných metod, doslovné přepisy rozhovorů se zkoumanými osobami, srovnávání získaných dat mezi sebou, atd. Po obsahové i formální stránce tedy knihu považuji za velmi povedenou. Pokud se zajímáte o psychologii, kladete si podobné otázky jako autor, nebo je vám zkrátka téma ovlivnitelnosti člověka blízké, mohu vám Poslušnost vůči autoritě vřele doporučit.