V roku 2018 vyšla jedna za najzaujímavejších a najpodnetnejších kníh o spôsoboch ako ľudia vplývajú na svoje okolie a ako vnímajú samých seba. Všichni hrajeme divadlo pútavo a zároveň odborne prináša pohľad na medziľudské vzťahy ako na herecké výkony odohrávajúce sa na javisku. Do podrobností sa dozvieme nielen to, ako si prisvojujeme sociálne roly, ale tiež to ako a prečo na nich reaguje naše okolie. Zároveň si môžeme opäť pripomenúť, aká pozoruhodná vie byť sociológia zameraná na mikrosvet každodenného života.

Predstavovať Ervinga Goffmana (1922 – 1982) je trochu háklivá záležitosť, pretože pre tých, ktorí sa orientujú v sociálnych a humanitných vedách ide o veľmi známu osobnosť a ťažko sa dozvedia niečo nové, na druhej strane ak ho niekto nepozná, tak akékoľvek stručné zhrnutie môže byť považované za povrchné. Napriek tomu uveďme, že Erving Goffman patrí medzi najvýznamnejších sociológov a sociálnych psychológov 20. storočia, preslávil sa prenesením divadelnej terminológie do analýzy medziľudských interakcií, čím sa významne zaslúžil o rozvoj tzv. dramaturgickej sociológie. Okruh tém, akým sa venoval bol pomerne rozmanitý, spomeňme napr. spôsoby rozprávania, rituály, totálne inštitúcie alebo sociálne stigmy. Jeho dielo je exemplárnym príkladom užitočnosti sociológie pre každodennú prax: pochopenie, ako ľudia formujú svoj prejav vzhľadom na publikum, pred ktorým vystupujú je zásadné v mnohých každodenných situáciách, či už ako zákazníkov v obchode, pri pohovoroch do zamestnania, ale aj v bežných okolnostiach, kedy potrebujeme komunikovať s druhým človekom alebo skupinou ľudí. V neposlednom rade sa jeho teória sociálnej dramaturgie javí ako mimoriadne užitočná pre porozumenie správania sa ľudí na sociálnych médiách.

Podtitul knihy Všichni hrajeme divadlo znie Sebeprezentace v každodenním živote (v angličtine je práve toto pôvodný názov) a základný predpoklad v nej znie, že v komunikácii s druhými ľuďmi sme herci a publikum zároveň. Osvojujeme si určité formy správania založené na očakávaniach od druhých (sociálne roly), inými slovami hráme predstavenie a zároveň pozorujeme ako diváci, sme publikum. Ak chcú ľudia zohrať správne rolu, ktorú si osvojili, musia si nasadiť aj masku, fasádu, aby ich okolie správne interpretovalo. Svoju rolu odohrávajú na scéne, popri nej však existuje aj zákulisie so svojimi vlastnými pravidlami. Užitočnosť sociálnej dramaturgie spočíva aj v tom, že podrobne analyzuje spôsoby ako ľudia vytvárajú scénu, na ktorej vystupujú a zaoberá sa aj manipuláciou, pretože usporiadanie scény a výber rekvizít sa robí s určitým úmyslom (napr. výber vhodného odevu resp. spôsob vystupovania môže byť zásadný pri pracovnom pohovore).

Na osvojenie si sociálnej roly sa musí jednotlivec aj pripravovať a práve na to slúži zákulisie. Ak ide napr. obchodník na rokovanie, na scéne, kde komunikuje s klientom, hrá formálnu rolu. V zákulisí, napr. doma môže neformálne trénovať, alebo správať sa tak, že by to prekvapilo ľudí, ktorí sa s ním stretávajú len na scéne. V priebehu dňa človek skladá a znovu nasadzuje rôzne masky, osvojuje si a opúšťa rôzne roly. Praktizuje manažment dojmov, vyvoláva to však otázku do akej miery je človek vo svojom správaní autentický? Kedy už klame a kedy je to ešte jeho vlastný prejav? A spočíva hodnovernosť prejavu len v tom, že mu publikum uverí? Ak si predstavíte, koľko úspešných klamárov chodí po svete a koľkých poznáte z bezprostredného okolia, ale aj z mediálnych prejavov, tak sa ukáže ďalší prínos Goffmanovho prístupu: získavame ním analytický nástroj na odhaľovanie ľahších aj sofistikovanejších foriem ovplyvňovania v širokom spektre príležitostí: od práce až po rodinu.

Osobitne sociálne médiá typu Instagram alebo Facebook poskytujú posledné roky vďačný terén na prieskum obrovskej škály manažmentu dojmov. Nájdeme tu rôznorodé spôsoby inscenovania kulís, akými sa ľudia snažia vzbudiť o sebe zdanie úspešných, obľúbených, šťastných a originálnych jednotlivcov. V tomto zmysle je zaujímavé všímať si aj všetky prejavy, ktoré na fotkách alebo videách nenájdeme, to, čo absentuje tiež významne vypovedá o povahe manažmentu dojmov. Pri výskume elektronických médií na Goffmana významne nadviazal Joshua Meyrowitz v knihe Všude a nikde (Karolinum 2006) a hoci predbehol vznik sociálnych médií o desaťročia, jeho použitie sociálnej dramaturgie je výnimočné. O sociálnej dramaturgii by sa dalo ešte veľa písať a okrem šírky jej využitia je to spôsobené aj čitateľskou prístupnosťou. Goffman používa pomerne jednoduchý jazyk, vyhýba sa abstraktným pasážam, predkladá nespočetné príklady a robí tak výklad úplne zrozumiteľným. Je výborná správa, že po mnohých rokoch máme opäť k dispozícii túto jedinečnú analýzu ľudského správania a jeho nuáns.

Všichni hrajeme divadlo. Když se zamýšlím nad tím, jak popsat tuto knihu, napadají mě slova jako klasický, tradiční, nesmrtelný. Dílo slavného sociologa Ervinga Goffmana se stalo tak významným, že se ho učíme ve školách a jeho výroky citujeme u zkoušek. Publikace Všichni hrajeme divadlo je jednou z těch, které by neměly chybět v žádné větší knihovně. A pokud ji tam doposud nemáme, nakladatelství Portál nám nyní dává šanci tento nedostatek napravit.

Podle Ervinga Goffmana jsou všechny sociální situace především příležitostí k hraní rolí. Každý z nás ztvárňuje mnohé role, drží se předepsaných scénářů a jako divák dennodenně sleduje divadýlka osob, se kterými se setkává. Autor používá divadelní metafory a přirovnává činnost prováděnou mezi lidmi k představení, standardní výrazové vybavení jako fasádu, místo, kde se činnost odehrává, jako scénu apod. Goffman dodává, že není bez souvislosti, že slovo person (osoba) původně znamená maska.

Všichni lidé se potom podle autora pohybují na pomyslné škále, jejímž jedním koncem je úplné ztotožnění s právě předváděnou rolí a druhým extrémem je bohapustý cynismus.

Kniha Všichni hrajeme divadlo prezentuje teorii dramaturgické sociologie, ale také čtenáře baví. Baví ho kousavými připomínkami, zajímavými podpovrchovými postřehy a vtipnými příklady ze života. I když je publikace napsaná na konci 50. let, je stále živá a aktuální. Třeba příklad s šamanem, který si tak napůl je a není vědom toho, že předvádí secvičené triky a vlastně své obecenstvo veskrze dost podvádí, více než málo rezonuje s aktuálními případy samozvaných léčitelů, u nichž nikdy není naprosto jasné, jestli opravdu věří, že klienti, jimž změří jakési vnitřní karmické energie, zamávají před očima kyvadlem nebo přiloží ruku (v lepším případě) na čelo, opravdu dosáhnou uzdravení, nebo jim stačí tahat z nich peníze.

Kniha všichni hrajeme divadlo je kouzelně lehká a vtipná a hravá. Nastavuje zrcadlo společnosti, v níž zřídkakdy spatříme originalitu a neotřelost. Nutí nás zamýšlet se nad svými vlastními rolemi a ptát se, zda jsme opravdu režiséry svých vlastních životů, v jakém žánru se pohybujeme, které role nám stojí za tu námahu a které nikoliv.

Název zdá se být velmi populární a hned každému jasný. Zase tak jednoduché čtení to ale není. Goffman jako sociolog a antropolog přivedl do sociologické analýzy lidského jednání a chování tzv. dramaturgickou perspektivu. Byl představitelem chicagské školy, která zkoumala mimo jiné sociologii a kriminologii města. On sám patřil mezi uznávané badatele v oblasti mikrosociologie. Jako dramaturg s dlouholetou praxí musím potvrdit, že herci zkoumají lidi a jejich chování, že je využívají při svém hraní a že spousta „normálních“ lidí, tedy neherců, se naopak snaží hrát divadlo a ani o tom nevědí. To není zdaleka jen řeč těla, o které se dnes tak často mluví a mnozí nadšeně navštěvují kurzy, aby se naučili poznat všechny signály. Zmýlená v tomhle případě platí – k výkladu signálu musí být taky ten, kdo ho vykládá. A co když si každý vyloží jeden signál pokaždé jinak? Co když určité signály v jiném prostředí a s jinými lidmi mají úplně jiný význam? A co když stejný signál vyšle muž a žena – jsou opravdu stejné? Kdepak, je tu spousta proměnných, které je potřeba vzít v potaz a to Erving Goffman dělá systematicky a metodicky. Podle jeho výzkumu často utváříme svoje chování bez ohledu na naše prožívání. Naopak – nasadíme si masku, abychom dostáli své roli: učitele, lékaře, obchodníka a podobně. Tím se naše chování v práci – v roli například obchodníka a mimo práci – v roli třeba otce – může značně lišit a taky se často liší. Troufám si posunout tuto myšlenku o kousek dál – právě tato schizofrenie rolí v posledních desetiletích tříští lidskou osobnost. Tedy přesněji, lidé si neuvědomují tyto osobnostní posuny, nevěnují jim pozornost a tím pádem často nejsou důslední ve svém chování, tedy v používání rolí. Tím dochází k mnoha zmatkům hlavně v osobních životech a vztazích. Co vás jako čtenáře určitě bude bavit je používání obecně známé divadelní terminologie při analyzování situací. Jsou tu herci, hrají představení, podávají herecký výkon, přicházejí na scénu a odcházejí do zákulisí. Dalo by se zjednodušeně říct, že je kniha – stejně jako Goffmanův výzkum v této oblasti – postavena na jedné geniální větě z jedné geniální a pěkně staré divadelní hry, kterou si dovolím parafrázovat: život je divadlo a my všichni jsme jen herci.