Erikson, Erik H.: Životní cyklus rozšířený a dokončený - recenzent Jiří Kábrt
Jsou knihy „na jedno přečtení“, stejně jako existují díla, jež jsou svým způsobem věčná. Životní cyklus patří mezi spisy, jež neztratí na hodnotě, ani kdyby v budoucnosti muselo dojít k posunu v nazírání na popisovanou oblast existence člověka.
Erik Homburger Erikson (1902-1994) patří mezi veliké postavy vývojové psychologie. Jde o obdivovatele Sigmunda Freuda. Erikson dílo tohoto rakouského rodáka z Moravy nejenom ctil, ale svými pracemi rovněž doplňoval. Tento rodilý Němec absolvoval studia ve Freudově Vídni a ve třicátých létech minulého století se odstěhoval do USA. V této zemi se nejprve věnoval klinické praxi, čímž získal tolik potřebné zkušenosti pro vědeckou práci, které se později věnoval více a získal díky ní světovou proslulost. Ve Spojených státech se oženil s kanadskou učitelkou tance Joan, jež se s ním natolik ztotožnila, že nakonec po jeho smrti obohatila právě tuto knihu o poslední část.
Ona pojmenování, nebo chcete-li „motta“ jednotlivých období i bez dalšího teoretického výkladu předkládají vnímavému čtenáři určitá zajímavá propojení – což se týká hlavně období lidského života vždy na opačných koncích Eriksonova rozvržení. Pak vedle sebe vidíme NADĚJI kojeneckého věku hned vedle MOUDROSTI stáří, VŮLI raného dětství a PÉČI dospělosti, CÍL období her a LÁSKU mladé dospělosti, i SCHOPNOST školního věku a VĚRNOST adolescence. Musím dodat, že tato propojení jsem si během četby vytvořil sám a až na příslušném místě díla objevil, že s tímto způsobem práce kalkuloval i samotný Erik H. Erikson.
Knihy nelze jenom chválit, je se nad nimi třeba také zamýšlet v kritickém duchu. Životní cykly k této činnosti neposkytují mnoho prostoru, protože, jak jsem vyjádřil výše, jde o základní text, tedy v určitém slova smyslu o „kanonickou záležitost“, jež se většinou nekritizují, ale jenom – v případě potřeby změny nějakých nepříliš jasých pasáží – vykládají tak, aby zazněl jiný fundovaný závěr.
Nicméně nehodlám Eriksona vykládat, ale pozastavím se nad tím, že se při výkladu jednotlivých stádií psychosociálního vývoje nezabýval také aspektem relativního vnímání času v takových etapách. Ty jsou, podle mého názoru, velice významné a dokonaleji ilustrují důležitost jednotlivých segmentů psychického života. Na rozdíl od tohoto jevu dal autor důraz na jiný druh relativity v pasáži nazvané Historická relativita v psychoanalytické metodě. Jeho myšlenky se zde ale ubírají zcela jiným směrem, než (jak ctím) by bylo záhodné, jakkoliv E. H. E. neváhal pro ilustraci svých úvah užít i osobu Alberta Einsteina. Demonstroval zde aspekt vztahu klienta (pacienta) a psychoanalytika, jenž však není tak zásadní, jako vnímání existence jedním každým z nás v určitých údobích života.
Odklon od tohoto způsobu uvažování je pak nejpatrnější u části dodané do knihy po autorově smrti jeho ženou Joan.
Deváté období života, které popisuje, není ničím jiným, nežli vysokým stářím, jehož se tato dáma dožila. Mám dojem, že jde o nadbytečnou marginálii, která v díle pojatém obecně přináší nadbytečně speciální úsek bytí, jenž ovšem nemusíme zažívat až ve velmi vysokém stáří, nýbrž i v onom „běžném“, protože popisované znaky – zvyšující se nemohoucnost, účtování se životem, moudrost nadhledu – nejsou vyloučeny jako součást osmého období dle Eriksona, někdy, bohužel, dokonce etapy bližší…ale to bych se již začínal dopouštět podobné chyby, jako paní Joan…
Dílo Erika E. Eriksona je v každém případě jednou z velkých knih vědy, která se bude číst a studovat i v dalších desetiletích pro poučení a inspiraci nejenom psychologů, ale každého, kdo přemýšlí o tom, čím vlastně na té naší pouti procházíme…
Jiří Kábrt
www.kukatko.cz/recenze-zivotni-cyklus-pohledem-erika-e-eriksona/
