„Proč to dělá?“ “ Proč se chová tak agresivně?“ Pokud pracujete s dětmi nebo máte své vlastní, tuto otázku jste si jistě položili mnohokrát za svůj život. Některé situace jsou opravdu náročné a jako rodiče, či pedagogové je musíte zvládnout. Často si pokládáme otázku, proč na sebe děti mluví vulgárně, proč se tak vzájemně zraňují a provokují k agresi.

Publikace je rozdělena na 10 kapitol. Autor se na agresivitu dívá ze širší perspektivy. Kniha obsahuje řadu příkladů z praxe, na které Anton Hergenhan poukazuje, jak je řešit a jak na ně nahlížet.

Děti s poruchami chování vzbuzují pozornost u rodičů, pedagogů i psychologů. Otázka „proč“ nikdy nevede k intervenčním úspěchům. Prostřednictvím účasti na rozhovoru zažívají děti uznání. Pedagožka teď do rozhovoru zabudovala vlastní zážitky z dětství, dáváme najevo vlastní silné a slabé stránky. Autor řešil různé situace prakticky, poukazoval na mnohá východiska, jak z této složité situace, jenž agresivní chování rozhodně je.

Podle psychologa Antona Hergenhana je agresivita symptom, příznak, a  je potřeba najít a vyřešit příčiny, které k problémovému chování vedou. Věnoval se také agresivitě dospělých, pedagogů, vychovatelů.

Velice zajímavá byla forma usmiřovacího rituálu, kdy se děti na sebe podívají, podají si ruce, konkrétně vyjádří za co se omlouvá, ten druhý dá najevo, že odpuštění bere na vědomí.

Pedagogové se s agresivitou setkávají dnes a denně, již od předškolního věku, která se stupňuje a musí s ní pracovat. Pedagog nikdy nesmí dětem fyzicky ublížit, to platí bez vyjímky.

Sama mám osobní zkušenost s holčičkou, která nežije zrovna v harmonickém rodinném prostředí. Její výkyvy nálad a projevy agresivity vůči dalších dětem jsou mnohdy nezvladatelné. Ať už se jedná o fyzickou agresivitu, děti štípe, bouchá, škrábe, či slovní s použitím vulgarismů. Jedná se o velmi složitou situaci, kterou jako učitelka rozhodně musím řešit a bránit ostatní děti.

Po přečtení této publikace mám prostor přemýšlet nad různými situacemi, které lze řešit mnoha způsoby. Tuto knihu bych doporučila všem pedagogům, kteří přijdou do styku s dětmi různého věku.

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.

Podtitul zní Systematické řešení problémového chování, což o knize skutečně vypovídá. Autor publikace, Anthon Hergenhan, je psycholog a terapeut, který tvrdí, že agresivita je symptom a je potřeba najít příčinu a vyřešit ji, aby se takové chování již neopakovalo... K zamyšlení nad tímto problémem pomáhá nejen rodičům, ale i pedagogům, protože ne vždy víte, jak na takové chování reagovat. A zda reagujete správně. Autor čerpá z vlastní praxe a uvádí také příklady, které vás tématu příblíží ještě blíž. 

Ačkoliv jde o útlou publikaci, prakticky nenaleznete nic, co by vám v ní chybělo. Autor se snažil obsáhnout témata týkající se dětské agrese od A do Z bez zbytečného odbočování. Poukazuje na své vlastní zkušenosti z praxe, které i jeho samotné někdy šokovaly. Vysvětluje čtenářům systematickou speciální pedagogiku a její zakládní kritéria, protože to pro vás může být španělská vesnice, Anthon Hergenhan nezachází do zbytečných detailů a z jeho líčení snadno pochopíte základy. Dále se zabývá symptomem agrese, jak jej vyhledat a vyřešit choulostivý problém, kolem kterého se prakticky musí chodit po špičkách. Nabádává vás k trpělivosti, protože vše, co se týká lidské duše, je nutné zohlednit a přistupovat k tomu s určitou něhou, především když jde o dítě... 

Spousta z vás bude nejspíš překvapená tím, co vám autor bude vytýkat a nač bude poukazovat, protože se zabývá i tím, jakým způsobem mají rodiče takové agresivní znaky řešit. Jako matka vím, že většina z nás má navyklý určitý postup od našich rodičů, který se dědí takřka po generace. Sama jsem poznala, že ne vždy zabírá a proto jsem byla udivená, jak mě titul přivedl k zamyšlení a vyzkoušení nových taktik. Každé dítě má občas dny, kdy se vzteká a přivádí své rodiče k šílenství. Tato kniha vám dává možnost je řešit s větším nadhledem než kdy dříve. Pomáhá nejistým být v této věci jistější a pátrat po příčině a vymyslet vhodné vyhovující řešení. Publikace se nezaměřuje na určitý věk, i když se spíše zabývá dětmi, které jsou již školou povinné. 

Příklady, které autor uvádí, bych zařadila spíše do zahraničí, kde je volnější morálka. Pro některé čtenáře mohou být až za hranicí toho, co znají. S ohledem na to tedy některé z vás uklidní, že prakticky dětské vztekání jejich ratolesti je ještě naprosto v normě a mohou být mnohem horší případy, které by řešit určitě nechtěli. Autor se nezabývá pouze agresí vůči dospělím, ale také tou, která se vyskytuje mezi dětmi. Verbálně si ubližují hanlivými slovy, napadají se i urážejí tak, až je to nesnesitelné. Někteří agresoři takřka neznají mezí, pokud jim je nestanovíte... O tom všem autor velmi zajímavým způsobem hovoří. 

Co může čtenářům vadit? 

* Samozřejmé je, že kniha se zabývá psychologií, emocionálními znaky apod, z toho důvodu také styl psaní odbornější. 

* Nejen autor zažíval šoky při získávání praxe. S ohledem na jeho vyprávění i vy budete v mnohých věcech šokování. 

Komu bych knihu doporučila? 

Bylo to opravdu vědomostmi nabušené čtení, které mě v mnohých věcech překvapilo, ujistilo o tom, co a jak dělat. Šokovalo mě a pomohlo mi se hodně zamyslet. Jako rodič knihu doporučuji těm, kteří se obávají, že jejich dítě je problémové a chtějí mu pomoci. Nebo mají pouze zájem o tento silný námět, který autor velmi kvalitně zpracoval.