V nakladatelství Portál vyšla nová kniha Agresivní dítě? Systemické řešení problémového chování. Rádi bychom na ní upozornili a přinášíme za LOM recenzi od Mgr. Michala Vybírala.

„Proč to dítě dělá?“ „Proč se chová agresivně?“ „Co ho k tomu vede?“ „Co potřebuje?“ Otázky, které se rodičům, učitelům, vychovatelům, psychologům, terapeutům, sociálním pracovníkům honí hlavou, když se snaží pracovat s  agresivními projevy dětí.  tyto otázky si kladu i já, dříve během své pedagogické praxe, teď častěji jako lektor během práce s dospělými účastníky workshopů Agrese je ok.  Proto jsem rychle sáhnul po knize, na jejímž názvu mě upoutal především otazník. Že by autor docházel k tomu co já, tedy že žádné dítě není – z podstaty svého bytí –  agresivní, jen se – někdy a z nějakých vnitřních příčin – uchyluje k agresivnímu jednání? Tato domněnka se mi rychle potvrdila. Autorova pozice je taková, že se dívá na agresivní chování dítěte jako na symptom, který vychází z – často nám skrytých – neuspokojených potřeb dítěte a dítě se je „pouze“ snaží naplnit. Ne vždy efektivně, a ne vždy bez narušení hranic a následné frustrace druhých. Tento přístup vidím jako LOMu velmi blízký.

Na knize mi nejzásadnější přišly dvě věci: 1. Autor nabízí několik základních principů, jak k práci s agresivními projevy pracovat, a za 2. páteř knihy pak tvoří rozsáhlá komentovaná kasuistika, kde ukazuje, jak se tyto principy naplňují či nenaplňují.  Těchto principů je šest:

1. Osobní účast dospělého (ve smyslu: Komunikuji s tebou za své plné pozornosti, zájmu, energie).
2. Vedení, které nechává dítě svéprávným a respektuje ho.
3. Výslovná identifikace zdrojů, schopností (ve smyslu: Co Ti může pomoci zvládnout situaci jinak, efektivněji pro Tebe i druhé?). Jedna z klíčových myšlenek zde je: Když si nevím rady, je zdravé, „cool“ říct si o pomoc!
4. Pozitivní vnímání symptomu. Skvělé jsou zde otázky typu: K čemu je dobrý tento Tvůj vztek, na co ukazuje? K čemu Ti je, že se v tuto chvíli bojíš? Protože vztek, starch atd. jsou vždy důležité a nějak nás chrání nebo ukazují na něco, co nám chybí.
5. Návrh řešení strany dítěte.
6. Zabudování vztahové soustavy dítěte (neb agrese se děje vždy ve vztahových souvislostech – spolužáků, učitelů, rodičů, sourozenců...).

Poslední bod asi nejvíce čerpá ze systemického pojetí terapie a pedagogiky. Ostatní principy můžeme nalézt např. v humanistických teoriích (důraz na respekt k dítěti a víra, že má v sobě potenciál a kompetence k nalezení dobrého řešení situace – např. C. Rogers nebo F. Perls), analytických (citovaný např. S. Ferenczi a jeho výměna rolí mezi klientem a terapeutem), existenciálních (např. na jednom místě citovaný I. Yalom), transakčně-analytických aj.

Výše uvedené principy nejprve autor vysvětluje a osvětluje na drobných příkladech, včetně svých – ne vždy příjemných a „úspěšných“  – zážitků, a poté nabízí čtenáři jednu delší velmi živou a čtivou kasuistiku (s. 47 – 98, což je skoro polovina knihy – celkem má kniha 120 stran), kde ukazuje, jak jsou tyto principy realizované v praxi.

Jedinou drobnou výtku ke knize bych měl, že některé citované výroky k dětem jsou hodnotící a nikoli popisné (např. výroky typu „Jsi chytrý chlapec.“), což dle mého musí přinášet srovnávání mezi dětmi (“Když jsem neměl chytrý komentář, tak nejsem chytrý?“) a také obavy („A co když příště nebudu mít chytrou připomínku, ale hloupou, to pak budu hloupý“). Což pak m.j. nenaplňuje podmínku respektu k dítěti.

Celkově knihu doporučuji jako inspirativní a přínosnou pro každého dospělého rodiče nebo profesionála, který chce posílit svou vědomé působení a rodičovské či profesionální kompetence,  a rád budu knihu doporučovat účastníkům našich workshopů a seminářů.