Recenze lze psát dvojím způsobem – věnovat se stylistice, vyjadřovacím prostředkům jedince, kterýžto je autorem recenzovaného titulu, nebo „jít“ primárně po obsahu vzhledem k publiku, jemuž je kniha určena. Dávám přednost druhé možnosti. V době, kdy toto píši mi není psychicky dobře, což znamená, že můj úsudek bude ovlivněn aktuálními pocity, nemám v úmyslu to zapírat.

V podtitulu poměrně útlé knížky Aspergerka stojí: „Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem“. Když jsem začala číst, subjektivně jsem získala poněkud opačný pocit. Bylo mi smutno.

Text je dosti striktně rozdělen na jednotlivé části sestávající se z příběhu samotné autorky, osobních výpovědí dalších žen na spektru a RAD – rad aspergerkám a jejich rodičům (primárně matkám). Snaha je to skvělá, ale kolik rodičů si to přečte? Kolik z nich pochopí alespoň základní myšlenky? Kolik z nich se tím bude řídit? Můžete mít chápavé rodiče, ale to samo není zárukou štěstí a bezpečí. Lidé na spektru jsou mimo jiné vystavováni šikaně ze strany učitelů, nadřízených, ale i rodinných příslušníků. Mluví se o pětadevadesáti procentech aspergerů! Autorka dává na srozuměnou svůj nesouhlas s takovýmto zacházením velmi jasně, což je dobře.

Aspergerku čtěte, když budete v klidu

Je skvělý nápad radit dívkám, jak se mohou vypořádat s mnohými situacemi v životě, které nejsou zrovna snadné, ale není, jak nahradit zkušenost. Je mi dvacet a diagnózu jsem dostala 1. 2. 2017, tj. před dvěma lety.. Mnohé z popisovaného jsem prožila, a ač Rudy Simone, která sama má AS a dceru s AS, pohlíží na témata z různých úhlů pohledu a nedělá z nás svatoušky (což je zatraceně dobře), tak mnoho zůstalo opomenuto. Žádná kniha nemůže nikdy shrnout vše, ale… Asi mám skutečně více mužské než ženské projevy. Těžko říct. Spousta věcí mi ovšem tak nějak nesedí a jenom mě zneklidnily. Hádám, že mým hlavním problémem je předpoklad autorky, že rodiče budou mít pochopení nebo alespoň zájem o vnitřní světy svých dcer, což narušuje můj celkový obrázek celé věci. Je to asi jako prasklina na skle mobilního telefonu. Celkem nenápadná, neškodná, ale stejně poněkud rozčilující.

A tak se také dostávám k podstatné záležitosti, která mne skutečně zamrzela. Aspergerka je zaměřená až moc na ženy. Vím, že se většina knih ohledně AS (či PAS) soustředí na muže, ale probírat jedno bez druhého mi moc nevyhovuje. Až na občasnou zmínku a asi dvě svědectví partnera Simone jsou muži ponecháni stranou, což je škoda. A ani kapitola o gender roli mi nepřišla dostatečná (vlastní zkušenost). Opět mluvím z pozice bytosti, co má načteno, dlouho zkoumala, co je špatně a měla se dost s čím smiřovat.

Aktuálně zápasím s problémy ve škole, rodiči (a pálení mostů, kde musím uznat, že autorka toto vystihla hodně přesně), depresí, sebepoškozováním… Asi bych mohla pokračovat. Moje doporučení tedy zní – když vám není dobře a máte problémy jako já, raději Aspergerku nečtěte, nechte si ji na klidnější chvíle, přeci jen zpracovaná témata jsou silná. Mohou vás snadno rozhodit.

Pakliže již delší dobu víte, kým jste, pak tuto knihu nepotřebujete. Doporučila bych ji však vřele dívkám a ženám, které se domnívají, že by mohly být na spektru. Nechte se konfrontovat a buďte k sobě upřímné. To je to nejlepší, co můžete v zemi, kde je odborníků na PAS (zvláště na ty pro dospělé) naprosté minimum.

Na konec tedy dodávám, že ženy jsou celosvětově poddiagnostikované díky své schopnosti se přizpůsobovat – Rudy Simone některé z nás nazývá chameleony (já se zase setkala s výrazem fluidní existence). Většina dostupné literatury se týká mužů, takže zabývat se ženami na spektru a vydávat o nich knihy je velmi důležité.

U nakladatelství Portál vyšla zajímavá odborná publikace, jejíž podnázev Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem je opravdu přímý. Titul skutečně obsahuje podpůrné texty, rady a porozumění, které ženy ocení. Stejně tak má však mnoho pozoruhodných informací pro čtenáře, jež tento námět zajímá a chtějí se o něm dozvědět více.

Styl psaní je odbornější, jak již očekáváte. Obsahuje termíny, které pro některé čtenáře mohou být neznámé. Což autorka či nakladatelství správně odhadlo a jsou vysvětlené, nemusíte je tedy dohledávat. I přesto však se v knize dočtete spousty informací, které nadchnou spíše náročnější čtenáře. Nenáročný knihomil by se v nich mohl snadno ztratit, pokud se o psychologii a přímo téma nezajímá.

Už bohatý obsah plný podstatných podnětů vás přesvědčí o tom, že si autorka dala na své práci opravdu záležet a držíte v rukou precizní publikaci, jež vám toho odkryje skutečně mnoho. Prakticky se jedná o podstatné náměty, které autorka šikovně rozvíjí, ač se v některých informacích někdy lehce opakuje. Titul neoplývá tabulkami, pouze v závěru máte schéma, které vám snadněji vysvětluje odlišnosti mezi lidmi, kteří nemají AS a muži a ženami, které naopak tento syndrom postihl.

Pokud se jedná o vyjádření k samotnému obsahu... Je poměrně hutný, proto jej doporučuju k pročtení především čtenářům, kteří mají odborné publikace v oblibě. Ti rozhodně zaskočení nebudou. Je pravda, že aby autorka dokázala vše pokrýt tak, jak chtěla, musela být věcnější - odpadá tedy nadbytečná vata. Rozhodně plus, protože i přesto dokázala do knihy vložit spousty emocí.

Překvapující je ona emotivní stránka. Cit autorka nenásilně vložila do textu a naleznete jej všude. Je to neutuchající podpora a optimismus, který ženám s AS pomůže. Troufám si tvrdit, že ten nadhled bude jistě poučným pomocníkem i pro běžné čtenářky, protože i mě osobně nadchnul přirozený způsob líčení kladů i záporů AS vždy s optimistickým závěrem. Pro citlivé čtenáře bude jistě právě zrovna přístup Ruby Simone k dané věci tím nejlepším, co jim kniha dá.

Mezi jednotlivými texty, ať už se jedná o pasáž věnovanou kterémukoliv tématu, vždy objevíte citaci, kterou má na starosti žena s AS. Možná tyto ženy znáte, pokud se o dané téma zajímáte. I kdyby jste o nich slyšely poprvé, jejich upřímné vzkazy a zajímavosti, kterými vás zahrnují, vás určitě zaujmou, potěší a v neposlední řadě dají nový náhled na věc.

U každé kapitoly se taktéž dočtete kýžených rad rodičům i ženám s AS. Jsou to vřelé a nekomplikované doporučení, nenásilně formulovaná. Osobně jsem neočekávala, že budou na každé stránce, ale uznávám, že bez nich by pasáž nebyla uzavřená a vždy mají něco do sebe. Nejedná se o nějaká planá poučení.

Ruby Simone si nenechává své strasti pro sebe a někdy i sama líčí, jak se s AS poprala ona - nebo právě ty ženy s AS. Jelikož se jedná o autobiografické prvky, kterými je kniha obohacena, mnozí budou určitě příjemně překvapení. Autorka je upřímná a působí důvěryhodným dojmem, až na jeden prvek, kdy se přiznává k mimosmyslovému vnímání. To skeptikům nadzvedne obočí. Ne každý je schopný věřit v intuitivní procesy. Ale to už je na vás, pokud by je autorka nezmínila, nebyl by podle mého profil celistvý.

Samozřejmě si můžete informace o Aspergerově syndromu vyhledat na internetu, ale ujišťuji vás z vlastní zkušenosti, že to nebude mít takový efekt. Vás zážitek nebude tak celistvý a působivý. Nedozvíte se především všechno a přijdete o ten smyslový zážitek, který vám skrze vřelé vyprávění dopřává autorka.

Kniha je vhodná, jak pro čtenářsky s AS, tak i pro čtenáře, kteří se o toto téma zajímají. Pomůže však, máte-li ve svém okolí ženu, která si podobnou cestou prochází.

Co na Aspergerku říká Chensie? Za rozhodně další, pečlivě sestavená a precizní publikace z vydávaných knih nakladatelství Portál. Byla jsem okouzlená. Aspergerův syndrom pro mě byl velkým otazníkem, který mi nezodpověděl internet. Publikace, kterou jsem si vybrala k recenzi, mi všechno vynahradila a hlavně ten lidský přístup... Není, co bych mohla vytknout. Ruby Simone si mě svým přístupem, autentickým vyprávěním i informacemi získala.

Nakladatelství Portál v loňském roce vydalo knihu ASPERGERKA (Aspiegirls) ve výborném překladu Petry Diestlerové. Rudy Simone, autorka pěti knih o AS, je sama ženou s Aspergerovým syndromem, její zájem o tuto problematiku tedy není pouze akademický a profesionální, promlouvá ke čtenáři na základě vlastní životní zkušenosti. A její ASPERGERKA je především tím, co slibuje podtitul knihy – „Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem“. Autorka není pouze spisovatelkou a obhájkyní osob s AS, ale také jazzovou zpěvačkou, textařkou a stand-up komičkou. A na jejím stylu, který oplývá specifickou poetikou a zároveň nešetří humorem, je tohle všechno dle mého názoru znát. Rudy je upřímná, autentická a proto důvěryhodná. Jakkoli je její často autobiografické vyprávění emotivní a vřelé, dovede zároveň pregnantně a věcně shrnout podstatné informace o tom, co život s AS ženám přináší a co by jim a jejích blízkým mohlo pomoci při překonávání těžkostí. A věnuje se snad každému aspektu života. V knize najdeme kapitoly o škole i zaměstnání, randění i sexu, manželství a mateřství, rituálech, stimmingu, smyslovém přetížení, trávicích obtížích, diagnostice a medikaci, výbuších nálad, meltdownech i „pálení mostů“. A to od puberty po stárnutí na spektru. Je to vlastně taková příručka, průvodce, který by měl pomoci osobám s AS prožít hodnotný, naplněný a šťastnější život. A autorčin optimismus je v tomhle směru skutečně nakažlivý:

„Nejlepší, co můžeme udělat, je věřit si a mít na paměti, že většina lidí má v sobě něco dobrého. Když víte jak, můžete to v nich probudit. Uhodíte-li do ladičky, může rozeznít strunu na kytaře stejným tónem, pokud je základní ladění dostatečně blízko. Jste jedinečná, máte osobité vlastnosti a můžete u jiných lidí vynést na povrch podobné. Můžete je přimět, aby se podívali na svůj život z hlediska, které v sobě sice mají, ale jen zřídka ho vytahují na světlo. Jste tady za nějakým účelem a z nějakého důvodu. Obohacujete svět svou přítomností a najdou se lidé, kteří to ocení.“ (Aspergerka, str. 61, O obviňování a zvnitřňování viny - RADY aspergerkám)

I přes citelnou snahu pozvednout svým čtenářkám sebevědomí se Rudy nerozpakuje psát také o nelichotivých stránkách žen s Aspergerovým syndromem, jakými jsou například jejich sebestřednost, odsuzování nebo nedostatek taktu. Ani takové pasáže ale nepůsobí jako kritika, autorka na své čtenářky-aspergerky spíš zasvěceně, téměř spiklenecky pomrkává a pomáhá jim s přijetím a pochopením těchto nepříjemných aspektů jejich diagnózy:

„Nezavrhujte přátele jen proto, že se vám nelíbí 10 % jejich chování nebo s nimi v 10 % případů nesouhlasíte, a poskytněte lidem malé časové okno, v němž dostanou šanci dostát vašim očekáváním. Nikdo na světě není tak dokonalý, aby splňoval všechna vaše kritéria. Máme potřebu kontroly a musíme vědět, co můžeme očekávat, ale poskytněte sobě i svým přátelům nějaký manévrovací prostor, v němž můžou dělat chyby, za něž je nebudete soudit příliš příkře. Protože my máme sklony k odsuzování, že? A uplatňujeme ho na sebe i ostatní.“ (Aspergerka, str. 103, Přátelství a společenský kontakt - RADY aspergerkám)

V každé kapitole je text doplněn krátkým vyjádřením dalších žen s Aspergerovým syndromem k tématu. Tyhle citáty nabízejí jiný úhel pohledu, často velmi odlišný od autorčina. Je z nich krásně patrné, že autismus je spektrum a i když tyto ženy mají stejnou diagnózu, každá z nich je naprostý originál. Tam, kde k tomu téma vybízí, jsou citovány také osoby, které s některou z aspergerek žijí, což nabízí vítaný pohled zvenčí:

„Jakmile se začne sypat, připadám si bezmocný, nemůžu jí poskytnout moc velkou útěchu. Je to děsivé. Už není schopna vnímat jakékoli rady – slova jsou pro ni jen bílý šum. Je to jako zkoušet mluvit na vlnu, která se na vás valí; co uděláte? Vrhnete se pod ní, aby vás nesemlela, a pak se prostě obrníte před tím, co přijde. Pořád chcete pomoct, ale musíte počkat, až se bouře přežene. Potom si připadáte vyčerpaní. (můj partner Mike)“ (ASPERGERKA, str. 182, Výbuchy nálad)

Každá kapitola je také zakončena sekcemi nazvanými „RADY aspergerkám“ a „RADY rodičům“. Při čtení prvních „RAD rodičům“ jsem se sama (jako žena na spektru autismu) neubránila pocitu, že autorka mne jako svou čtenářku jaksi opouští, zrazuje, přebíhá na stranu rodičů. Právě tak ale „RADY aspergerkám“ vyznívají někdy trochu nelichotivě pro rodinu a osoby blízké. A když se nad tím zamyslím, je to vlastně od autorky obdivuhodné, jak se dokáže (navzdory tvrzení, že autistům chybí teorie mysli a mají potíže s empatií) vcítit a s porozuměním pro jejich těžkosti přispět konkrétní radou i těm, kteří AS nemají, ale rádi by pochopili. To vše stejně chápavým, zasvěceným a důvěryhodným tónem, jakým se obrací na své aspergerky.

Když jsem viděla finální verzi názvu českého vydání, bylo mi líto, že není využita slovní hříčka ASPIEGIRLS z názvu anglického. ASPERGERKA je ale rozhodně lepší nežli původní varianta ASPERGER - HOLKA. Už proto, že je tato kniha určena ženám s AS jakéhokoli věku a označení holka evokuje spíš puberťačku. Při čtení ASPERGERKY trochu zamrzí, že se jedná teprve o první knihu autorky, která byla do češtiny přeložena – už proto, že Rudy na své předchozí texty v knize odkazuje. Na druhou stranu, pokud by byla do češtiny převedena pouze jediná kniha Rudy Simone, ať je to ASPERGERKA. O ženách na spektru autismu se totiž v Čechách skoro nemluví a i když u nás díky nakladatelství Portál vyšlo hned několik osobních zpovědí žen na spektru (Nikdo nikde od Donny Williams, Život za sklem od Wendy Lawson), odborná publikace přímo zaměřená na ženy s Aspergerovým syndromem na trhu chyběla. A ASPERGERKA, ačkoli je napsána odlehčeným stylem a je čtivá a dobře srozumitelná i laikům, mezi odborné publikace o autismu rozhodně patří. V příloze najdeme tabulku „Seznam rysů Aspergerova syndromu u žen“ a „Shrnutí některých hlavních rozdílů mezi muži a ženami s AS“. Tyto informace mají za cíl usnadnění správné diagnostiky žen na spektru. Knihu proto doporučuji nejen ženám na spektru autismu a jejich blízkým, ale i odborníkům, kteří se zabývají diagnostikou poruch autistického spektra.