Kniha, v níž se nemusíme prokousávat údaji a statistikami o autismu – protože je tam jednoduše nenajdeme. Ty můžeme najít v mnoha jiných titulech. Co v takových knihách nenajdete, a tedy co je na recenzované knize cenné, je právě osobní vhled autorky. Ten je o to pozoruhodnější, jelikož nejde „jen“ o vhled ženy s Aspergerovým syndromem – jak se dozvídáme, stejnou diagnózu má i autorčina dcera, což do knihy vnáší i pohled z jiného úhlu, pohled matky autistického dítěte. Pro knihu je typické systematické řazení problematiky, přehlednost, zaměření na praktické rady i obsahová bohatost, aniž by autorka zahlcovala dlouhými popisy. Hodně zajímavá je její nabídka popisu fází, kterými si člověk projde, když je mu v dospělosti diagnostikován Aspergerův syndrom.

Díky oddílům v každé kapitole nazvanými Rady aspergerkám a Rady rodičům, se kniha stává příležitostí k tomu, aby byla čtena společně všemi členy rodiny, a vytváří tak prostor pro vzájemný dialog. To by mohlo přispět k tomu, že ani děti, ani rodiče nebudou mít pocit, že jsou na pochopení a přijetí diagnózy sami. Pro mě osobně je to první kniha v češtině, v níž jsem narazila na kapitolu, která pojednává o problematice stárnutí na spektru. Ano, konečně je potřeba otevřeně říct, že autismus jednoho dne nezmizí, nevyrosteme z něj, nelze nás z něj vyléčit.

Já sama knihu hodně využívala při své práci s dospívajícími dívkami s Aspergerovým syndromem. Na jednotlivých kapitolách jsem stavěla další přípravu. Protože sama mám ráda systematičnost, tato kniha mi moc pomáhala udělat si rámcovou představu jak svou podporu těmto dívkám vytvořit a nabídnout.

Rudy Simone, zpěvačka, textařka, spisovatelka a komička pocházející z New Yorku je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. První její knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je právě Aspergerka (v orig. Aspergirls). Tato publikace byla psána – jak napovídá její podtitul – jako posila pro ženy s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). A právě zaměření autorky na tento syndrom u žen je tím, co dělá knížku cennou. Jak Simone v úvodu zdůrazňuje, většina projevů AS byla doposud popsána u chlapců. Některé projevy žen s touto diagnózou bývají ovšem odlišné, což vede podle jejích zkušeností k tomu, že AS bývá u žen diagnostikován později a častěji dochází podle jejích zkušeností i ke stanovení nesprávné diagnózy. Problémem bývá také to, že od dívek a žen má společnost jiná očekávání, než od chlapců a mužů, což se týká hlavně sociálních dovedností, péče o zevnějšek, projevů vzteku apod.

Na 230 stranách přináší autorka jak vlastní zkušenosti s touto poruchou, tak zkušenosti dalších žen, jež získala v řadě rozhovorů. Ve 23 kapitolách se čtenář postupně seznámí s typickými projevy AS, mezi něž patří stimming, smyslové či sociální přetížení, sebeobviňování, problémy související s hledáním vlastní identity, pubertou, vtahy a sexuálním chováním, manželstvím, dětmi, kariérou apod. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností objasňuje nejčastější příčiny autistických krizí (tzv. meltdownů), věnuje se velmi prakticky tématům deprese, výbuchům vzteku, trávicím obtížím, medikaci i téměř filozofické otázce, zda je Aspergerův syndrom postižením, nebo darem.

Kromě sdílených zkušeností se autorka obrací v každé kapitole přímo na „aspergerky“ a jejich rodiče (v částech s názvy „Rady aspergerkám“ a „Rady rodičům“), což je velmi zajímavé, protože v těchto částech jak rodiče, tak dívky a ženy samotné nejen povzbuzuje, ale představuje a vysvětluje jim také pohledy a pocity „té druhé strany“ a přidává konkrétní rady a tipy, jak zvládat různé situace. Pozitivní je, že dívky podporuje v tom, aby byly samy sebou, ale otevřeně jim sděluje také to, jak jim získání určitých (např. sociálních) dovedností a zkoušení nových věcí usnadní život a pomůže řešit mnohé ryze praktické problémy související jak se vztahy, tak také s financemi, osamělostí, rodičovstvím apod. V příloze knížky navíc najdeme podrobný seznam rysů AS u žen i přehled největších rozdílů v projevech AS mezi muži a ženami.

Kniha Aspergerka není příběhem, který by čtenář přečetl tzv. jedním dechem, ale spíše publikací, která mnohé vysvětlí či alespoň přiblíží a nad níž je nutné přemýšlet. Přínosem je jak pro samotné aspergerky, kterým pomůže mnoho pocitů, problémů i situací nejen pojmenovat, ale také jim naznačí možné východisko, tak také pro rodiče dětí s PAS, psychology, terapeuty, učitele i vychovatele. Pomoci může všem, kdo se setkávají s lidmi, u nichž byl AS diagnostikován či u nichž je podezření na tuto diagnózu. A to je přínosné, neboť nedostatek porozumění a informací v rámci společnosti jsou spolu s předsudky tím, co lidi s PAS i jejich blízké nejvíce trápí.

Recenze lze psát dvojím způsobem – věnovat se stylistice, vyjadřovacím prostředkům jedince, kterýžto je autorem recenzovaného titulu, nebo „jít“ primárně po obsahu vzhledem k publiku, jemuž je kniha určena. Dávám přednost druhé možnosti. V době, kdy toto píši mi není psychicky dobře, což znamená, že můj úsudek bude ovlivněn aktuálními pocity, nemám v úmyslu to zapírat.

V podtitulu poměrně útlé knížky Aspergerka stojí: „Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem“. Když jsem začala číst, subjektivně jsem získala poněkud opačný pocit. Bylo mi smutno.

Text je dosti striktně rozdělen na jednotlivé části sestávající se z příběhu samotné autorky, osobních výpovědí dalších žen na spektru a RAD – rad aspergerkám a jejich rodičům (primárně matkám). Snaha je to skvělá, ale kolik rodičů si to přečte? Kolik z nich pochopí alespoň základní myšlenky? Kolik z nich se tím bude řídit? Můžete mít chápavé rodiče, ale to samo není zárukou štěstí a bezpečí. Lidé na spektru jsou mimo jiné vystavováni šikaně ze strany učitelů, nadřízených, ale i rodinných příslušníků. Mluví se o pětadevadesáti procentech aspergerů! Autorka dává na srozuměnou svůj nesouhlas s takovýmto zacházením velmi jasně, což je dobře.

Aspergerku čtěte, když budete v klidu

Je skvělý nápad radit dívkám, jak se mohou vypořádat s mnohými situacemi v životě, které nejsou zrovna snadné, ale není, jak nahradit zkušenost. Je mi dvacet a diagnózu jsem dostala 1. 2. 2017, tj. před dvěma lety.. Mnohé z popisovaného jsem prožila, a ač Rudy Simone, která sama má AS a dceru s AS, pohlíží na témata z různých úhlů pohledu a nedělá z nás svatoušky (což je zatraceně dobře), tak mnoho zůstalo opomenuto. Žádná kniha nemůže nikdy shrnout vše, ale… Asi mám skutečně více mužské než ženské projevy. Těžko říct. Spousta věcí mi ovšem tak nějak nesedí a jenom mě zneklidnily. Hádám, že mým hlavním problémem je předpoklad autorky, že rodiče budou mít pochopení nebo alespoň zájem o vnitřní světy svých dcer, což narušuje můj celkový obrázek celé věci. Je to asi jako prasklina na skle mobilního telefonu. Celkem nenápadná, neškodná, ale stejně poněkud rozčilující.

A tak se také dostávám k podstatné záležitosti, která mne skutečně zamrzela. Aspergerka je zaměřená až moc na ženy. Vím, že se většina knih ohledně AS (či PAS) soustředí na muže, ale probírat jedno bez druhého mi moc nevyhovuje. Až na občasnou zmínku a asi dvě svědectví partnera Simone jsou muži ponecháni stranou, což je škoda. A ani kapitola o gender roli mi nepřišla dostatečná (vlastní zkušenost). Opět mluvím z pozice bytosti, co má načteno, dlouho zkoumala, co je špatně a měla se dost s čím smiřovat.

Aktuálně zápasím s problémy ve škole, rodiči (a pálení mostů, kde musím uznat, že autorka toto vystihla hodně přesně), depresí, sebepoškozováním… Asi bych mohla pokračovat. Moje doporučení tedy zní – když vám není dobře a máte problémy jako já, raději Aspergerku nečtěte, nechte si ji na klidnější chvíle, přeci jen zpracovaná témata jsou silná. Mohou vás snadno rozhodit.

Pakliže již delší dobu víte, kým jste, pak tuto knihu nepotřebujete. Doporučila bych ji však vřele dívkám a ženám, které se domnívají, že by mohly být na spektru. Nechte se konfrontovat a buďte k sobě upřímné. To je to nejlepší, co můžete v zemi, kde je odborníků na PAS (zvláště na ty pro dospělé) naprosté minimum.

Na konec tedy dodávám, že ženy jsou celosvětově poddiagnostikované díky své schopnosti se přizpůsobovat – Rudy Simone některé z nás nazývá chameleony (já se zase setkala s výrazem fluidní existence). Většina dostupné literatury se týká mužů, takže zabývat se ženami na spektru a vydávat o nich knihy je velmi důležité.