Nápady na herní aktivity pro děti s autismem

Práce s autistickými dětmi vyžaduje značnou dávku zkušeností. Pro tyto děti jsou typické výrazné poruchy sociální interakce, odlišné emoční prožívání, neschopnost empatie a představivosti, potřeba stereotypů a rituálů, jiný způsob reagování a chování. A to vše vytváří každodenní náročné situace pro rodiče, sourozence i speciální pedagogy. Někdy bývá těmto dětem mylně připisována i neschopnost si hrát. Jaké jsou ve skutečnosti jejich možnosti? A jak je můžeme dále rozvíjet?
Odpověď nalezneme v knize, kterou společně vytvořili Jannik Beyer a Lone Gammeltoft Autismus a hra a kterou v edici speciální pedagogiky vydalo nakladatelství Portál. Autoři se věnují přes dvacet let práci s dětmi s poruchami autistického spektra a ve spolupráci s dánskou školou Broendagerscholen předkládají ucelenou přípravu herních aktivit. Kniha se zabývá nejen teoretickou průpravou, ale především didaktickými náměty pro konkrétní činnosti a je doplněna návodným fotografickým materiálem.

Zatímco pro zdravé dítě má sociální rozměr her stimulační charakter, pro děti autistické může být sociální stránka velkou překážkou. Daleko lépe se orientují v aktivitách konkrétních, zkoumajících osoby a předměty nebo manipulačních než v hrách vyžadujících intuici, empatii a tvořivost. Proto je v knize kladen důraz na dokonalou přípravu, organizaci a jednoduchost všech herních aktivit. Nejdůležitějším úkolem pro pedagogy i rodiče je postupně a nenásilně dítě vtáhnout do hry, a to pomocí jednotlivých kroků, např. pozorováním, napodobováním a zrcadlením. A tak těmto dětem umožnit zapojit se do sociálního kontextu hry.

A jaké konkrétní postupy autoři předkládají?

Autisté postrádají vrozené sociální porozumění, proto je třeba hru dobře připravit. Hře předchází vytvoření strukturovaného prostředí, kde jsou jasná pravidla, která lze snadno předvídat. Zajímavý je nápad se stolem nebo kobercem přepaženým barevnou páskou na poloviny. Jedna vymezená dospělému, druhá dítěti sedícímu naproti. Oba mají před sebou stejnou sadou hraček, karet, obrázků nebo krabic. Hračky jsou voleny jednoduché, ze kterých jasně vyplývá jejich účel - bublifuk, kostky, panenka, dětské nádobíčko.
Významnou úlohu hraje napodobování, proto také volíme stejné sady hraček pro dítě i dospělého. Zpočátku dospělý napodobuje hru dítěte, bere stejné předměty, „zrcadlí jeho činnost", až dítě upoutá svou činností, později se snaží, aby se role obrátila, a vedou dítě k napodobování a opakování hry dospělého.
Dalším stupněm je tzv. paralelní hra, která učí vzájemné interakci. Ta postupně přechází ve společnou hru dvou dětí, jako je tomu při hře na vaření nebo s panenkami.
Následuje hra střídavá, při které jednu hru provádí více dětí. Dobrým nápadem určování pořadí hráčů je označení barevnou čepičkou, kterou si děti postupně předávají.
Hry s vizuálními scénáři pomáhají dětem tvořit sociální příběh pomocí obrázkových karet nebo piktogramů. K nim můžeme postupně přidávat předměty denní potřeby, které dítě do hry samo začleňuje.
Jak sami autoři uvádějí: „Děti s autismem se jen těžko přizpůsobí spontánní a proměnlivé hře, ale mohou mnoho získat, je-li prostředí přizpůsobené jejich požadavkům." Kniha Autismus a hra může být dobrým pomocníkem na této cestě. Srozumitelným jazykem čtenářům předkládá návod, jak umožnit autistickým dětem radovat se ze hry, poskytuje řadu nových námětů a vysvětluje, jak překlenout odlišnosti autistických dětí tak, aby si hru oblíbily.

PaedDr. Dagmar Kapustová
Výzkumný ústav pedagogický Praha,
oddělení speciálního vzdělávání

Zdroj: www.rvp.cz