Celoevropské hledání opěrných bodů pro realizaci principů efektivního vzdělávání nemůže obracet svou pozornost pouze ke změnám obsahovým, ale zejména k profesi učitele. Priority jako samostatné získávání funkčních kognitivních znalostí, utváření žádoucích vzorů chování a v neposlední řadě ovlivňování pozitivního vztahu k učení a celoživotnímu vzdělávání – a to pokud možno u všech žáků daného stupně školy – nově definují i požadavky na výkon profese vzdělavatelů.
Publikace „Jaký jsem učitel“ autorů Hrabala a Pavelkové představuje v tomto kontextu kvalitní zdroj poznatků, informací i inspirací k problematice pedagogické psychologie a její implementace do vzdělávací praxe. Čtenáře podnětným způsobem orientuje v oblasti sebereflexe učitele a v pedagogicko psychologické diagnostice se zaměřením na vzdělávací složku jeho působení. Východiskem jsou pro autory tři zásadní otázky, které jsou i nadpisy tří hlavních kapitol publikace. „Jak žáci vnímají můj předmět?“ „Jaká je má představa úspěšného žáka?“ Vím, proč se žáci (ne)učí?“
V její první části se dovídáme o autodiagnostice učitelovy implicitní teorie dobré výuky předmětu z hlediska jeho vnímané obtížnosti, obliby a subjektivního významu pro žáky. Je zdůrazněn i fakt, že pouze jeden způsob, jak realizovat dobrou výuku, v praxi neexistuje. Ztotožňujeme se s názorem autorů, že uvedená autodiagnostická koncepce není uzavřeným systémem, umožňuje tedy učiteli již osvojené postupy používat i v jiných oblastech jeho činnosti s dětmi. Otázky, které kapitola přináší, považujeme za závažné nejen z hlediska momentálně prováděné diagnózy, ale i pro projektované změny a budoucí rozvoj.
Jde o otázky typu: a) jaký je můj předmět z hlediska obliby, obtížnosti a významu pro žáky; b) jak ho vyučuji ve srovnání s ostatními učiteli stejného předmětu; c) znám postoje jednotlivých žáků k mému předmětu – jak je pro ně obtížný, jak je oblíbený, jaký má pro ně význam. Druhá část publikace je věnována autodiagnostice v oblasti subjektivní implicitní teorie úspěšného žáka. V tomto kontextu formulují autoři tyto důležité otázky:
a) Jak posuzuji žáky z hlediska píle a nadání? Rozlišuji tyto dva zdroje žákovských výkonů? b) Jaký podíl má v mé klasifikaci mnou hodnocený výkon žáků? c) Jaký podíl má v hodnocení výkonů žáků prostřednictvím klasifikace i mnou předpokládaná píle a nadání žáků? d) Nakolik se u jednotlivých žáků shoduje mé hodnocení píle a nadání s jejich vlastním sebehodnocením? e) Nakolik je určitý typ rozumových schopností součástí mého pojetí úspěšného žáka? Autoři připouštějí, že výsledky sebereflexe na základě autodiagnostických údajů mohou být pro vyučující někdy i nepříjemným zjištěním. Třetí část knihy je nazvaná „Vím, proč se žáci (ne)učí?“ Jde zde o autodiagnostiku psychické citlivosti učitele v oblasti motivace. Tato část volně navazuje na knihu Hrabal, V., Man, F., Pavelková, I. (1989). Psychologické otázky motivace ve škole. Praha, SPN. V řadě ohledů ji však rozvíjí a překračuje. Volnou návaznost spatřujeme v analýze zdrojů žákovské motivace z hlediska jejich kognitivních, výkonových a sociálních potřeb. Podrobněji je v této třetí části probrána autodiagnostická činnost, která je podle Hrabala a Pavelkové vedena těmito otázkami: a) Nakolik umím odhadnout výši motivace jednotlivých žáků k mému vyučovacímu předmětu? b) Nakolik rozumím motivační struktuře jednotlivých žáků ve třídách, kde vyučuji? c) Nakolik jsem schopen rozlišit u jednotlivých žáků jejich výkonové zaměření? V této třetí části nemohla být zahrnuta veškerá problematika týkající se motivace ve vyučování. Výběr byl však autory proveden pečlivě, a to nejen ve shodě s vlastním výzkumným zaměřením, ale i s nosností tématiky pro rozvoj oboru. Má-li předložený text splnit záměry autorů, musí umožnit pomocí diagnostiky i autodiagnsotiky učitele optimalizovat procesy probíhající při vyučování ve škole. K tomu slouží konkrétní dotazníkové diagnostické metody (Příloha č. 1) a referenční normy (Příloha č. 2 a Příloha č. 3). Z deseti prezentovaných dotazníků je pět určeno pro respondenty z řad žáků a pět pro učitele. Takový přístup pokládáme ve shodě s autory za diagnosticky hodnotný, protože přináší dostatečné množství nástrojů k vlastnímu šetření.
I z hlediska očekávaných uživatelů je možno pokládat vybrané normy za přiměřené. Navíc je třeba ocenit značný počet tříd, které byly do normování zahrnuty.
V recenzované práci je třeba dále vyzvednout její přehlednou strukturaci a vysokou praktickou využitelnost. Uspořádání jednotlivých kapitol je příkladem metodického vedení „hledajícího“ učitele (ale také často učitele nejistého či tápajícího) k poučenějšímu přístupu k poznávání efektivnosti vlastního působení. Od modelové situace vycházející ze školní praxe přes připomenutí základní psychologické teorie, která se k tématu vztahuje, včetně informací, jak lze na dané otázky nahlížet na základě provedených výzkumných šetření, je autory prezentována zdařilá forma transferu teorie do běžné praxe až do podoby využitelných doporučení.
Za velmi užitečné pokládáme rovněž diagnostické ukázky, které mají většinou tuto strukturu:
Metoda - Autodiagnostický postup - Obecná doporučení pro analýzu získaných údajů - Srovnání s referenčními normami - Příklady ze školní praxe – Sebereflexe a plánovaná opatření (tj. závěry pro vlastní praxi). Tento postup vychází z přesvědčení, že teoretické poznatky z pedagogické psychologie a dalších psychologických oborů (např. psychologie vývojové či sociální) mohou učitelům porozumění složitým jevům spojeným s výukou ve škole významným způsobem usnadňovat. I v tomto ohledu je způsob, který tato autorská dvojice zvolila, u nás spíše ojedinělý, nicméně maximálně přínosný. Kniha „Jaký jsem učitel“ autorů Hrabala a Pavelkové je výsledkem jejich dlouholeté teoretické a výzkumné práce v oblasti pedagogicko psychologické diagnostiky. Je volnou reminiscencí na Hrabalovu práci, která vyšla za zcela jiných podmínek v roce 1988.
Recenzovanou publikaci je možno označit za mimořádně zdařilý počin jak autorský, tak i nakladatelský. Nakladatelství Portál tím tvořivým a po dalším vzdělávání toužícím učitelům nabízí, jak hledat odpovědi na problémy a otázky, které si často v souvislosti s vlastním působením pokládají. Do této skupiny potencionálních uživatelů je možno zahrnout i školní a poradenské psychology, výchovné poradce apod. Pro svou srozumitelnost a názornost je text využitelný na fakultách vzdělávajících budoucí učitele. Vysokou odbornou kvalitou bude mít nepochybně význam i pro studenty psychologie v rámci studia vybraných disciplin – na příklad pedagogicko- psychologické diagnostiky.
Vše výše uvedené knihu Hrabala a Pavelkové předurčuje k rozšíření všude tam, kde se odpovědně hledá či vytváří koncepce přípravy kompetentního učitele a kde se jeho schopnost sebereflexe a autodiagnostiky pokládá za významnou součást jeho profesní výbavy.
F. Man, L. Prokešová
Československá psychologie 2011 / ročník LV / číslo 6
