Zřídka kdy se stává, že učitelé základních a středních škol dostávají do rukou publikace z pera pedagogických či psychologických odborníků, které jsou přímo využitelné v jejich profesi. Recenzovaná kniha je jednou z těchto vzácných prací. Autorka, která je psycholožka a pracuje jako zástupkyně ředitele střední školy na Slovensku, má vysokou senzitivitu k potřebám a problémům učitelů. Knížku zaměřila na nesporně důležitou problematiku: Jak mají učitelé komunikovat s žáky, aby je zaujali, motivovali je k učení, vyhnuli se konfliktům a také aby byli schopni zhodnotit sami sebe z hlediska kvality své komunikace ve třídě.
O komunikaci mezi učiteli a žáky je dnes u nás k dispozici několik knižních publikací (J. Mareše, P. Gavory a nejnověji K. Šeďové et al. Komunikace ve školní třídě, 2012). Jsou to knihy užitečné a z odborného hlediska vynikající, ovšem jejich těžiště spočívá v popisu a analýzách pedagogické komunikace hlavně za účelem vědeckého objasnění tohoto procesu. Naproti tomi publikace M. Meškové je ojedinělá v tom, že je sice také založena na pozorování a popisu reálné komunikace ve třídách, ale jejím prioritním účelem je učitelům pomáhat . Jak toho autorka dosahuje?
Nejprve čtenářům vysvětluje, v čem spočívají pozitivní a negativní stránky učitelova komunikačního chování. Uvádí na příkladech (čerpaných z vlastního výzkumu), jakých chyb se učitelé dopouštějí, jež snižují efektivnost jejich komunikace s žáky. Jsou to například: Výčitky a obviňování žáků; moralizování; nářek a citové vydírání; zdůrazňování vlastních zásluh; nálepkování; vyhrožování; křik a nadměrně hlasité projevy; ironie a shazování; ponižování a urážky žáků. Vše dokládá autentickými výroky učitelů a v kontrastu k nim uvádí formy efektivní komunikace. Ty se týkají hlavně toho, jak může učitel zadávat příkazy (těm se pochopitelně nelze vyhnout), ale zároveň jimi žáky získávat, nikoli odpuzovat.
To je jeden z cílů, k nimž autorka míří – aby učitelé byly efektivní jak ve vlastní výuce, tak v navozování příznivých vztahů s žáky. Jak se ale učitelé sami mohou dozvědět o kvalitě své komunikace ve třídě? Autorka jim doporučuje sebereflexi – konkrétně na základě toho, že si pořídí zvukový záznam třeba jedné své vyučovací hodiny a tento záznam si poslechnou.
Když pak porovnají způsoby a obsah svého komunikačního chování s charakteristikami pozitivní komunikace uvedenými v knize, mohou sami posoudit, nakolik se přibližují k optimální komunikaci či naopak nakolik se od ní odlišují. Nebo také mohou učitelé využít sebehodnotící dotazník, uvedený v příloze knihy, kterým lze posoudit celkově, jaký typ komunikátora jednotlivý učitel je.
Jak je zřejmé, kniha Meškové je velmi praktická příručka. Její užitečnost zvyšuje i to, že autorka zavádí do posuzování učitelské komunikace kvantitativní indexy, jimiž lze přesněji hodnotit některé parametry komunikace, například index komunikačního prostoru žáků (jaké příležitosti mají žáci k svému vyjadřování v hodinách konkrétního učitele) a další. Vše je opět ilustrováno na konkrétních učitelích a jejich žácích (například žákovské vnímání a prožívání učitelovy komunikace).
Ústřední myšlenkou autorky, k níž se vážou její doporučení pro pozitivní komunikaci učitelů, je to, co nazývá „slaďování učitele a žáka“. Je to proces vzájemného poznávání a respektování, který se uskutečňujě právě prostřednictvím komunikace. Autorka je realistka, ví dobře, že v současných školách dochází často nejen k porušování kázně u žáků, ale mnohdy také ke konfliktním, až agresivním situacím. Ukazuje proto, jak se učitelé mohou těmto nepříznivým situacím vyhýbat.
Závěrečná část knihy je zaměřena na způsoby motivování žáků efektivní komunikací. Opět je podán konkrétní nástroj pro hodnocení kvality učitelovy práce v hodině, kterým si učitelé mohou sami vyhodnotit, nakolik se jim daří zajišťovat motivovanost žáků k vzdělávání (ovšem jaké jsou skutečné efekty takto změřené motivace na straně žáků, nelze samozřejmě zjistit).
Kniha Meškové je opravdu mimořádně zajímavá práce. Opírá se o teoretickou a výzkumnou základnu, ale zcela je zaměřena na konkrétní praktické záležitosti výkonu učitelské profese. Je psána jasným a srozumitelným stylem, zařazuje četné příklady, případové studie, a v přílohách poskytuje čtenářům nástroje, jež mohou být aplikovány. Knihu lze doporučit jak učitelům na všech druzích škol, tak také jako vhodný materiál pro vzdělavatele budoucích učitelů na vysokých školách.
prof. Jan Průcha
čas. Komenský, 2013, č. 1, s. 58-59
