Od zakladatele metody Podpora pozitivního chování Tonyho Osgooda vyšla v České republice první kniha. Vydalo ji Nakladatelství Portál a byla pokřtěna 21. března v Café AdAstra za přítomnosti britského experta na náročné chování a pedagoga Tonyho Osgooda.

Tony Osgood se věnuje přes třicet let lidem s intelektovým postižením a autismem. Do roku 2019 pracoval jako pedagog v oboru intelektové a vývojové postižení v Tizard Centre na univerzitě v Kentu. Podpora pozitivního chování /dále jen PBS – z angl. Positive Behaviour Support/ přináší nový úhel pohledu na náročné chování. Vnímá ho jako komunikaci a chování, které jsou pro osobu něčím významné. O metodě PBS jsme přinesli loni rozhovor s lektorkou této metody Mgr. Jaromírou Staňkovou „Zaměřte se víc na vytvoření pocitu bezpečí než na žádoucí chování“. Také můžete její přednášku o PBS ze 4. Autistické konference shlédnout na YT kanálu ATYP magazínu.

Kniha střídá neformální a formální styl

Přiznám se, že nejsem příznivcem pedagogických metod, protože jsou svým způsobem manipulativní, i když jsou s cílem dobra pro druhého. Mnoho dospělých lidí na spektru autismu již popisuje, že behaviorální metody od dětství byly pro ně traumatizující. Jednoduše řečeno předělávají klienta k obrazu normy bez respektu k individualitě. V případě PBS Tony Osgood zdůrazňuje, že jde o komplexní soubor strategií, které zachovávají důstojnost člověka a individualitu. Těžko se mi otevírala kniha po všech traumatech, které nám způsobili (již jsem si odvážila zvědomit i to, co způsobil v dětství a dospívání mně pedagogický vliv), a především od roku 2010 mému autistickému synovi. Proto jsem dlouho otálela ji vůbec otevřít. Nakonec mě při listování knihou povzbudily ke čtení metafory a jistý humor, který autor používá: „Víme, že komunikace je uváděna jako častá překážka v porozumění autistickým lidem a lidem s intelektovým postižením. Často se říká, že jejich receptivní komunikační schopnosti jsou špatné nebo že způsob, jakým se oni vyjadřují, nám brání zjistit, co přesně mají na mysli. Ale jak poznamenal velký filozof Medvídek Pú, možná si jen musíme vyndat vatu z uší.“

Co je to náročné chování?

Zprvu nám kapitoly osvětlují, co je náročné chování. Je určitou formou komunikace. Proto se odborníci už mnoho let přiklánějí k tomu, že pečující o lidi s náročným chováním se potřebují naučit správně (tedy jinak) komunikovat. Nesprávné komunikování je spouštěčem chování, které se nazývá náročné (nebo se používá stresové, to je více respektující a ne nálepkující). „Náročné chování má pro člověka význam, i když ostatním není srozumitelné,“ píše Tony Osgood a doplňuje: „Toto chování může sdělovat – chci pozornost, chci, aby něco skončilo, chci nějakou věc, chci nějaký pocit.“ PBS je zaměřena především na to nejprve porozumět chování klienta /dítěte, žáka…/ a nezaměřovat se na to, jak chování zastavit. Doporučuje zformovat ho do podoby komunikace, které porozumí více lidí nebo vymyslet alternativní chování, které by náročnému chování konkurovalo. „Jak nás moudře varoval Ephraim, pokud nepovedeme rozhovor, začneme křičet, a nakonec to skončí bojem o to, kdo je důležitější. Komunikace je tedy výměna, sdílení,“ píše autor.

Sloni v místnosti

V kapitolách autor pomáhá lépe uvidět za „náročné chování“ přes příběhy svých klientů. Zdůrazňuje, že máme-li se starat o člověka s náročným chováním, je důležité ho na prvním místě vnímat jako člověka, nikoli diagnózu. Pátá kapitola přes obraz slona v místnosti ukazuje, jak být zaměřený na člověka. „Než se pustíme do zkoumání toho, proč k určitému chování dochází, musíme identifikovat slony v místnosti, chytit je a odstranit, aby nemohli šlapat na lidi kolem sebe. (…) Zdá se, že sloni se pro mnoho lidí, kteří pracují v říši sociálních služeb, stali neviditelnými,“ píše Osgood. Stejně tak i pro rodiče, pedagogy… Být zaměřený na člověka znamená hledat řešení „proti proudu“. To je věta, která by měla podle mě být klíčová pro jakoukoliv metodu. Bez ní je i sebelepší metoda prostě manipulace a strkání do škatulky „správný člověk se správným chováním“.

Jak se dobře starat o „svého“ člověka

Osgood říká to, co píšeme v ATYP magazínu již 7 let: že je důležité znát jeho zájmy a skrze ně navázat s dotyčným člověkem vztah. To vyžaduje i naši proaktivitu. Tony Osgood píše o třech faktorech důležitých pro to, abychom se mohli dobře starat o toho, o koho pečujeme:

Bývá užitečné využít zájmy a oblíbené věci člověka k zarámování učení a vztahů. (pozn. autora recenze: Mám jen problém se slovesem využít.)

Soucit nám pomůže vidět v druhých sebe samé.

Soucit není pro slabé, ale pro silné povahy.

Hledání alternativní podpory

Sedmá kapitola popisuje podpůrné strategie na vzorovém příkladu. Na čtyřbodovém modelu běžné situace vždy rozebere spouštěč náročného chování a následky. A poté následují tabulky, které podrobně rozeberou spouštěč od pečujícího, hypotézu, proč dotyčný zareagoval stresovým chováním a následně strategie, které mohou neutralizovat nebo oslabit stresové chování. V další tabulce hledá Osgood podporující strategie nalezením alternativní komunikace pečujícího s klientem a zajištění, aby klientovi bylo dobře a náročné chování nespouštělo už jen to, že nemá naplněné své potřeby.

Být zaměřený na člověka znamená hledat řešení „proti proudu“

Kniha je zaměřena především na změnu komunikace u pečujícího. V podstatě kdyby se lidé naučili takto komunikovat, bylo by méně duševních onemocnění a traumat, která se neustále ve společnosti zvyšují. A je to právě kvůli tomu, že lidé nekomunikují s respektem, ale pod tlakem na výsledky. Zaměření na člověka, na vztah s ním a na to, co ho baví a naplňuje, čím dál více mizí. Nehledají se cesty „proti proudu“, ale naopak se víc a víc tlačí jen ke „správnému postoji, správnému chování“ a nikdo nesmí vybočit. Kéž by tuto knihu od Tony Osgooda četli i učitelé, rodiče, osobní i pedagogičtí asistenti, a ne pouze ti, co pracují nebo žijí s lidmi s náročným chováním. Ulevilo by se pak všem, kdyby se naučili respektující komunikaci, hledání alternativ a zaměření na člověka a vztah s ním.

Přesto dodávám, že velmi záleží, kdo behaviorální metodu vede. I to, co může být skutečně pozitivní, respektující, může u nesprávného odborníka, ale i pedagoga zraňovat a vést k chronickému stresu a tlaku na sebe u klienta (v případě školy žáka).

Kniha přichází v době, kdy sociální služby pro klienty s náročným chováním téměř neexistují. Zaměřuje se na klienty, kteří nekomunikují verbálně. V České republice se systém zaměřuje také na ně a hledá, jak pomoci jim i jejich pečujícím. Jsou ale také jedinci s náročným chováním, kteří jsou verbální, a ti po základní škole propadají sítem jak ve školství, tak v sociálních službách i v celém sociálním systému. Stejně tak jejich pečující.

Pro psychologa, jehož hlavním pracovním nástrojem je verbální komunikace, může práce s nemluvícími klienty představovat výzvu. Tony Osgood, autor knihy „Podpora pozitivního chování u osob s PAS a intelektovým postižením“, v takových případech zdůrazňuje potřebu schopnosti poslouchat očima. Komunikační prostředky nemluvících klientů často působí nezvykle. Toto v rámci psychologických vyšetření či poradenství klade na pečující osoby otázky ohledně vhodných reakcí na náročné chování a dále způsobu vzájemné komunikace v situacích, kdy jsou možnosti omezené, např. v oblasti komunikace a intelektu.

Tony Osgood je odborníkem na péči o lidi s intelektovým postižením a autismem. Ve své knize nabízí fundovaná a praktická doporučení pro zvládání náročného chování u osob s intelektovým nebo vývojovým postižením, stejně jako u dětí a dospělých s poruchami autistického spektra. Knihu charakterizuje přístup PBS (Positive Behaviour Support), který zdůrazňuje podporu pozitivního chování a odmítá používání averzivních nebo technik v podobě trestu.

Autor přináší teoretické úvahy o péči o osoby s intelektovým postižením, PAS a náročným chováním, přičemž kriticky reflektuje současný stav a nedostatky v oblasti péče. Osgood rozlišuje mezi profesionály, kteří hledají cesty ke zlepšení kvality života, a těmi, kteří se zaměřují na diagnózy, čísla a snižování nákladů. Představuje myšlenku, že chování nemusí vymezovat život člověka, ale je projevem složitého údělu a tísňových situací.

Druhá část knihy se věnuje konkrétním případovým studiím a praktickým schématům pro hodnocení a podporu klientů s náročným chováním. Autor podporuje myšlenku, že snaha o pochopení významu náročného chování může vést k lepší podpoře jednotlivce s omezenou formou komunikace. Osgood také nabízí tvořivé alternativy k chování náročnému na péči, které mohou zlepšit kvalitu života a spokojenost jednotlivce.

I když první část knihy se zaměřuje na teoretické otázky a stav péče, která může působit zdlouhavě a opakovat se, druhá část přináší konkrétní a inspirativní příklady, což může zaujmout nadšence behaviorální filozofie. Celkově kniha nabízí perspektivní pohled na podporu pozitivního chování, který může být užitečný v různých souvislostech, nejen při práci s osobami s PAS a intelektovým postižením.

“Jediným skutečným postižením je osamělost.”

Pro psychologa, jehož mnohdy stěžejním pracovním nástrojem je mluvené slovo, může být práce s nemluvícími klienty velkou výzvou. Vyžaduje, jak říká Tony Osgood, autor knihy Podpora pozitivního chování u osob s PAS a intelektovým postižením, mj. schopnost poslouchat očima. Způsoby chování, jakými s námi nemluvící klienti komunikují, působí mnohdy velmi nezvykle, neotřele až exoticky. V rámci psychologických vyšetření a poradenství se pečující osoby psychologů pochopitelně mnohdy ptají, jak na náročné chování reagovat a jak se vzájemně domluvit, když se možnosti (komunikační, intelektové aj.) zdají omezené?

Tony Osgood, britský expert v oblasti péče o lidi s intelektovým postižením a autismem, ve své nejnovější knize slibuje fundovaná a praktická doporučení ke zvládání náročného chování u osob s intelektovým či vývojovým postižením a u dětí a dospělých s poruchami autistického spektra.

Rady v knize vychází z tzv. přístupu PBS – Positive Behaviour Support, tedy přístupu zaměřeného na podporu pozitivního chování bez využití averzivních či trestajících technik jako je izolace, fyzické omezování, posílání do klidových místností, používání medikace k otupení ad. Přístup PBS vede profesionály spíše k přemýšlení, jak v lidech budovat dovednosti, než abychom je trestali. Přináší inspiraci, jak tzv. přistihnout lidi při tom, kdy se jim něco daří, než abychom je trestali za jednání, které prospěšné není.

Čemu věnujeme pozornost, to zkrátka roste. Pro ty, kteří již někdy slyšeli o aplikované behaviorální analýze (ABA terapii), zní popsaný výše přístup asi velmi povědomě. PBS je totiž, jak píše autor, v zásadě kombinace ABA a přístupu založeném na hodnotách. PBS přístup usiluje o zlepšení kvality a obohacení života jedince, kdy každého vnímá jako individuální osobnost.

Kniha je psaná neformálním jazykem. Jedním ze stěžejních poselství knihy je myšlenka, že teprve snaha o pochopení významu za náročným chováním nám může pomoci lépe podporovat daného člověka s exotickou komunikací. Jak autor píše:

“(…) chování nedefinuje život žádného člověka: je zkrátka projevem složitého údělu, toho, že náš bližní je v tísni.”

Napříč knihou vystupuje do popředí autorova láska k jeho práci, laskavý a tvořivý přístup vůči exotické komunikaci klientů a chování náročnému na péči. Tony Osgood dokáže svou bohatou a rozmanitou pracovní zkušenost s klienty reflektovat a své poznatky srozumitelně zprostředkovat čtenářům. Zhruba první polovina až dvě třetiny knihy je věnována teorii, zamýšlením se nad aktuálním stavem a nešvary v oblasti péče o osoby s intelektovým postižením, PAS a chováním náročným na péči. Zdá se, že stejně jako v ČR, i ve Velké Británii trpí systém nedostatky a mnohdy nevhodným stylem zacházení i přemýšlením nad klienty. Sám autor rozděluje profesionály na lidi a roboty. Zatímco lidé se snaží poctivě hledat cesty ke zlepšení kvality života, roboti, kteří zapomněli být lidmi, se soustředí více na diagnózy, čísla, snižování nákladů, iluze instantních řešení ve stylu “jedno funkční řešení pro všechny”.

V druhé části knihy pak nalezneme konkrétní kazuistiky, praktická schémata podporující funkční hodnocení zaměřené na člověka včetně příkladů formulářů pro pozorování, které nás mohou navést k přemýšlení nad tím

• v jakých kontextech se náročné chování typicky projevuje;
• prediktory, tedy co mnohdy předchází náročnému chování;
• chování;
• následky – co se stává po náročném chování (např.získaná pozornost, únik ze situace aj.).

Srdce nadšenců behaviorální filozofie v této části knihy zaplesají. Autor totiž dále dovedně navádí čtenáře k přemýšlení, jak podpořit popisované klienty ve využívání alternativ k chování náročnému na péči, které spíše mohou zvýšit kvalitu života a spokojenost daného člověka. A alternativy zněly opravdu tvořivě a lákavě!

Osobně bych upřednostnila, kdyby bylo v knize právě kazuistikám a přemýšlení nad praktickými nápady podpory věnováno více prostoru, oproti první části zamýšlející se nad aktuálním stavem sociálních služeb, která sice je důležitá pro přemýšlení nad kontextem, ale po čase už se tato část četla zdlouhavě a řada myšlenek, zdálo se mi, se opakovala.

Ač podtitul knihy avizuje zaměření zejména na osoby s PAS a intelektovým postižením, přístup podpory chování zvyšující kvalitu života oproti trestání, omezování, odpírání by mohl najít uplatnění v daleko širších kontextech, za mě všude tam, kde chceme usilovat o zkvalitňování péče o druhé, ať už se jedná o psychologické ordinace, sociální služby, vzdělávací instituce, ale i jednotlivé rodiny.