Většina z nás někdy zažila následující situaci:po vagónu metra nebo tramvaje zběsile pobíhá dítě, hlasitě povykuje a jeho rodič zničeně sleduje počínání svého potomka. Ostatním cestujícím se honí hlavou, že je to (třeba) nevychovaný spratek a potřebuje nařezat, že (třeba) za našich mladých let by takové dítě mohl řidič vysadit a (třeba) někoho napadne, že to s ním asi jeho rodiče nemají lehké. Jejich výhodou je, že mohou na vše zapomenout hned, když vystoupí, ale rodiče čekají další dny, měsíce, roky……,po které se budou potýkat s poruchou pozornosti a hyperaktivitou svého dítěte.
Poruchy pozornosti a hyperaktivita Právě jim a také lékařům, učitelům, speciálním pedagogům, psychologům a studentům těchto oborů nabízí nakladatelství Portál knihu Poruchy pozornosti a hyperaktivita autorů A.Mundena a J.Arceluse, dětských psychiatrů z Velké Británie.
Porucha pozornosti a hyperaktivita (ADHD), dříve lehká mozková dysfunkce, se projevuje nepozorností, impulsivitou, potížemi se soustředěním a udržením pozornosti, obtížemi s navazováním přátelských vztahů, někdy se připojí i problémy s učením a ze samého názvu poruchy plyne, že tuto poruchu charakterizuje i hyperaktivita. Ovšem ne každý, kdo má podobné příznaky, trpí právě touto poruchou. Proto je nutné odborné vyšetření, aby se vyloučila somatická porucha (např. porucha zraku nebo sluchu), která může ADHD imitovat.
Autoři podrobně rozebírají možné příčiny této poruchy, zabývají se souvislostí s genetickou zátěží,s nějakou strukturální abnormality mozku či abnormality mozkové činnosti, s úrazy hlavy. Zmiňují i souvislost s vlivem kouření a alkoholu (rodičů dětí). Není možné tvrdit, že tyto vlivy přímo vyvolají ADHD, rozhodně ale negativně ovlivňují vývoj dítěte a mohou spolupůsobit při vzniku poruchy. Zato vliv jídelníčku dítěte se neprokázal (vyjma vlivu některých látek na děti, které jsou na ně alergické). Laika někdy napadne, zda za poruchu nemohou rodiče svou chybnou výchovou. Paradoxně opak je pravdou-výchova dítěte s ADHD bývá tak náročná a vyčerpávající, že rodiče někdy na výchovu rezignují nebo se cítí tak bezmocní, že již nemají síly na ovlivnění svého dítěte.
Správná diagnóza je podmínkou úspěšné nápravy ADHD. Na diagnostikování se podílí dětský psychiatr, psycholog, pediatr, někdy i neurolog. Tito odborníci vyhodnotí přehled dosavadních potíží dítěte a použijí některé vývojové škály. V České republice zatím diagnózu ADHD provádí dětský psycholog a děti většinou vyšetří i neurolog.
Terapie poruchy je běh na dlouhou trať a podmínkou úspěchu je spolupráce řady odborníků. Samostatnou kapitolou je farmakoterapie. V knize najdeme přehled používaných skupin léků (psychostimulancia, antidepresiva, antipsychotika), bohužel nejsou uvedena i nootropika, která jsou podávána v České republice.
Autoři uvádí i jiné možnosti terapie než nabízí krabička prášků. Psychoterapie by měla pomoci zbavit rodiče pocitů viny za své dítě, behaviorální terapie zase dává návod k zvládnutí nežádoucího chování dítěte. Rodinná terapie pomůže rodině, která poruchou trpí a bortí se. Dětem s poruchou je určen trénink řešení problémů.
Nedostatečná motivace, neklid a neúspěch provázejí školní výkon dětí s ADHD, mimo to je porucha často spojena s některou z poruch učení (dyslexie, dysortografie apod.), obtíže s rukopisem a úpravou písemných projevů jsou téměř pravidlem. Učitel by měl volit vždy jasně strukturovanou činnost (dítě musí vědět, co má dělat), pozitivně posilovat žádoucí chování a nežádoucí nechat „vyhasnout“, volit takovou formu výuky, která nespočívá jen v opisování textů a mentorování. I tak je ale výuka dětí s ADHD nesmírně náročná a pro dítě i učitele vyčerpávající.
Různé organizace (např. YMCA, Skaut) mohou rodinám pomoci s volným časem jejich dítěte.
V terapii pomáhá i podpora širší rodiny. Někdy vinou poruchy dochází k izolaci rodičů a dítěte. Pokud ale širší rodina pochopí, že se jedná o poruchu, může významně pomoci při její nápravě.
Některé děti z ADHD „vyrostou“, některé ale porucha provází celý život. I dospělí s ADHD mají právo na léčení (i s farmakoterapií). Dospělý člověk s touto poruchou se může dostat do izolace, proto je nutné vytvořit účinné služby v oblasti vyšetřování a léčby. To by měly usnadnit výsledky klinických výzkumů, které budou cíleny právě na tuto skupinu lidí s ADHD.
I když ADHD velmi komplikuje život svému „nositeli“ a jeho okolí, nejedná se o nezvládnutelnou záležitost. Správná a včasná diagnóza a vhodná terapie spolu s pochopením zvláštností vývoje a chování přináší ovoce. Lidé s ADHD mají dokonce výhodu ve schopnosti rychlých reakcí, a tak je najdeme mezi lékaři na pohotovosti, piloty letadel, podnikateli….Opakující se a stejné úkony jsou pro ně pohromou. Ani život s nimi není k nepřežití, i když je velmi náročný (všechny mé dcery mají prokázanou tuto poruchu a přesto se zatím cítím celkem duševně zdráva). Pomáhají mi mimo jiné podobné knihy jako je právě tato.
Mgr. Marie Těthalová
