Kolektivní monografie je svědectvím přístupu a postupů, jimiž je charakteristická péče Katedry pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích o obor pedagogika volného času. Humanitně vědecké zaměření, filosofická hloubka, filologická šíře, teoretické pojednání bez nutnosti empirických výzkumů.

Čtenář už měl v minulosti příležitost setkat se s podobně tematizovanou publikací od obdobně formovaného týmu (Čas volnosti – čas výchovy, 2012), na níž Gymnasion rovněž upozornil (G 14, p. 47–48). Kdybych měl poskytnout dílčí srovnání, řekl bych, že téma i jeho zpracování pěkně vyzrálo. To, co jsem tehdy kritizoval, je na jedné straně doplněno, na druhé zmírněno, takže bych vlastně měl být úplně spokojený. Ale vždycky se dá nalézt něco, do čeho lze bolestivě šťouchnout – postesknout bych si třeba mohl, že ani zde se nepodařilo doplnit všechny odkazy na literaturu do referenčního seznamu, takže zájemce o širší kontext zůstane neuspokojen.

Struktura je srozumitelná, na začátku je nezbytná filosofická a teologická analýza času, abychom vůbec tušili, do jakého ideového pole vstupujeme. Dvojí vymezení (chronos a kairos) se prolíná dějinami myšlení o čase, od Aristotelova svázání s pohybem, přes Augustinovo psychologizující zaměření až po Bergsonovo odmítnutí prostorového pojetí s důrazem na trvání, Heideggerovu autentickou časovost pobytu a Lévinasovu diachronii odpovědnosti za druhého. Rovněž úvahy o pohanské cykličnosti a biblické linearitě času vhodně doplňují myšlenkové pozadí celého pedagogického oboru.

Deskripce samotného pojmu volný čas sice poukazuje na odlišnosti vymezující kvantitativní a kvalitativní možnosti interpretace, s odrazem řeckého scholé, německého Freizeit, francouzského loisir a anglického leisure, nejsem si však jist, zda v úplném vyznění zaznívá dostatečně silně odmítnutí charakterizace volného času jako toho zbytku, který nám zbude po práci, dopravě a hygieně. Polarizace práce a volného času, společenských potřeb a individuální svobody, ale také možnosti náplně kontemplace a aktivity je sice pojato historicky, ale s radikálním překonáním této duality se zde – zdá se mi – nesetkáváme, nebo mi jednoznačný závěr uniká v celkovosti pojednání.

Historizující rekapitulace československé mimotřídní a mimoškolní výchovy po druhé světové válce směřující ke konstituci pedagogiky volného času je mnohem podrobnější než předchozí pasáže knihy. Snad až poněkud nadbytečně s ohledem na to, že se jedná výlučně o analýzu výběrové dobové literatury bez zhodnocení historické reality, která by dikci oficiálních dokumentů jistě usadila do rozmanitějších a barevnějších odstínů, neboť vedle ideologicky zaměřených písemností by bylo možno se jistě setkat i s odlišnými doklady, které by mohly alespoň částečně korigovat toto vyznění (např. doklad volnočasových aktivit, o nichž informoval tehdy populární Mladý svět či Metodické listy), nehledě na bohatost prožívání volného času přímo v oddílech či klubech.

Kapitola o pedagogickém zařazení oboru do perspektivy soudobých edukačních koncepcí akcentuje hodnotová východiska volnočasové výchovy. Tedy se správnou a – žel – často opomíjenou dimenzí myšlení chápajícího právě axiologická východiska za ta rozhodující. Proto považuji zamyšlení nad jednotlivými přístupy jednotlivých možností (sociálně-funkcionalistická, sociálně-kritická, esencialistická, personalistická, funkcionálně-materialistická koncepce) za inspirativní exkurs do roviny myšlení o cílech a smyslu pedagogické práce, a to nejenom ve volném čase.

Mezi metody a principy řadí autoři zájmové vzdělávání, animaci, participaci a výchovu zážitkem. První tři jsou pojednány velmi podrobě, poslední, o níž by čtenáři našeho časopisu projevovali asi největší zájem, naopak poměrně stručně.

Je to kniha solidní, festovní a užitečná. Jistě že ne každý bude nadšen z úplně každičké stránky, protože je jasné, že někdo preferuje děvčata, zatímco jiný sladké pečivo. Mně jsou mnohem bližší úvodní teoretické a ideově prohloubené statě (kapitoly 1, 2 a 4), myšlenkově velmi podnětné a přivádějící k samostatnému tázání, zatímco historickou analýzu poválečné situace (kapitola 3) nebo metodicky pojaté pasáže (kapitola 5) bych mohl snést i v méně rozsáhlé črtě. Ale třeba právě vy naopak sáhnete po těchto inspiracích a díky nim oceníte i celou publikaci.