Monografie Zážitková pedagogika: Teorie holistické výchovy (v přírodě a volném čase) přináší čtenářům přímý pohled na oblast zážitkové pedagogiky ze strany autora, prof. PhDr. Iva Jiráska, Ph.D., který je předním odborníkem v této poměrně rozmanité oblasti. Profesor Jirásek působí jako garant studijního oboru Rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Je autorem velkého počtu publikací, článků a monografií zabývajících se oblastí zážitkové pedagogiky jak v České republice, tak v zahraničí. Kniha vychází v prvním vydání.

Celá publikace představuje prolínání filozofického ukotvení prvků, bez kterých není možné na fenomén zážitkové pedagogiky nahlížet. Neméně důležitý je filozofický rozbor polohy oboru zážitkové pedagogiky na pomezí pedagogiky volného času, kinantropologie a andragogiky. Autor na začátku zdůrazňuje, že kniha neobsahuje praktickou část, tudíž programovou náplň kurzů zážitkové pedagogiky, ale nabízí teoretický pohled jak na rozvoj tohoto oboru v minulosti a současnosti a jeho budoucí vývoj, tak i na vztahy mezi účastníky uspořádaných kurzů realizovaných na základě zážitkové pedagogiky a dalších jevů v souvislosti s jejím dynamickým rozvojem v postmoderní společnosti. Kniha má 272 stran a je členěná na 14 kapitol, které na sebe vzájemně nenavazují. V těchto kapitolách nabízí profesor Jirásek teoretický a filozofický náhled na témata tykající se terminologického ukotvení oboru zážitková pedagogika. Dále odpovídá na otázky spjaté s pedagogikou, pohybem, časem, přírodou, společností, hrou, dramaturgií, reflexí, prožíváním a mnoha dalšími. Každá kapitola začíná úvodním prolo- I/2020 72 gem, po němž následují čtyři až osm podkapitol, ve kterých autor pečlivě popisuje detaily stěžejních fenoménů a představuje svůj pohled na ně. Na konci každé kapitoly je i stručné shrnutí, které čtenářovi shrnuje klíčové pojmy a jejich definice, které jsou v předchozí kapitole podrobně popsány.

Profesor Jirásek začíná osobním představením, ve kterém nás seznamuje se svou biografií a hned v úvodu ujasňuje, že předložený text je výrazně teoretický a vysvětlí čtenáři, jak s textem zacházet a jak si plně užít četbu tohoto díla. Autor objasňuje pojmy, jako jsou holistická výchova (která představuje praxi), zážitková pedagogika (která představuje teorii) a poukazuje na jejích ukotvení v edukačním prostředí. Autor zdůrazňuje, že během své profesní dráhy se orientuje především na propojení jak holistické výchovy, tak i zážitkové pedagogiky s Prázdninovou školou Lipnice. Dále odkazuje i na historické prvky, od prvotního hříchu, přes starořecké ideály, až k problematice pobytů v přírodě a pohybových rekreací, kde jsou představeny elementy transcendentalismu, turistiky a pohybových aktivit v přírodě, skautingu, českého fenoménu foglaringu, woodcraftu a trampingu. Čtenář je seznámen s filozofickým ukotvením každé z výše uvedených nesmírně důležitých epoch a hnutí. Následuje i představení moderních prvků výchovy v přírodě, kde jsou uvedeny tábornické školy, přechod od pobytu k výchově v přírodě, experimentální akce a projekt Gymnasion.

Profesoru Jiráskovi se úspěšně podařilo popsat terminologické a ideové pohledy na dnešní, rychle se měnící postmoderní společnost. Na konci knihy je samostatná kapitola Shrnutí, ve které se autor opět vrací ke každé z 14 kapitol zvlášť a velice stručně je popisuje. Na úplném konci knihy je Rejstřík, který obsahuje názvy významných pojmů a osob, o kterých kniha pojednává. Kniha je nezbytním prvkem odborné literatury jak pro studenty studující pedagogiku volného času, rekreologii či studenty jiných odborně blízkých studijních programů, tak i pro jejich učitele a samozřejmě i pro zájemce z řady veřejnosti, zejména instruktory volnočasových aktivit či vedoucí na prázdninových akcí.

Kniha Ivo Jiráska je velmi pečlivě zpracovaným pojednáním o teoretických základech zážitkové pedagogiky. Současně je však také kniha poměrně čtivá. To je dáno autorovou dlouholetou zkušeností se „zážitkovými aktivitami“, jeho spoluprací s Prázdninovou školou Lipnice, činností spojenou s počátky a rozvojem časopisu Gymnasion, významným podílem na vývoji české rekreologie a především osobní aktivní účastí při organizaci mnoha aktivit, které jsou s termínem „zážitková pedagogika“ (především v rámci pobytu a pohybu v přírodě) obecně spojovány.

Kniha je však především pojata jako základní platforma (a do jisté míry i obhajoba) pedagogické disciplíny na základě analýzy a syntézy soudobých teoretických poznatků, přičemž autor v ní silně rozvíjí filosofický diskurs. To je v souladu s jeho dominantním odborným zaměřením. Jak jsme u Jiráska zvyklí, používá přesných formulací, opírá se o velké množství relevantních zdrojů, v nichž se velmi dobře orientuje a je také schopen zdrojové myšlenky filtrovat a následně pro čtenáře srozumitelně interpretovat. Jestliže jsem v předchozím odstavci použil pro dvě ze slovních spojení uvozovek, bylo to z toho důvodu, že již v úvodních pasážích knihy autor vytyčuje dva zásadní termíny, jimiž jsou holistická výchova a zážitková pedagogika, které přesně definuje a na jejichž rozlišování v celé knize vcelku důsledně trvá. Toto rozlišení můžeme chápat jako vyústění autorových dlouhodobých zkušeností s tím, jak bylo v minulosti s termínem „zážitková pedagogika“ nakládáno.

Kniha se snaží sledovaný fenomén postihnout skutečně komplexně. Nebudu se detailně zabývat obsahem a strukturou jednotlivých částí. Je na čtenáři, aby si v textu sám našel pasáže, které ho silně osloví. V informativním přehledu lze říci, že autor nejprve upřesňuje kontext a vytyčuje terminologický základ pro další text. Kromě již zmíněné distinkce v 1. kapitole (s. 16–26) také podrobněji rozebírá pojmy osobnostní rozvoj, prožitek a zážitek, komfortní zóna a řadu dalších. Ve 2. kapitole (s. 27–38) se autor zaměřuje na sociologické pozadí pedagogického působení v dané oblasti. V historickém průřezu se rovněž lehce dotýká genderové tematiky (aktivity pouze pro chlapce?). 3. kapitola (s. 39–56) má primárně filosofické založení a autor v ní velmi detailně vysvětluje, proč považuje holistický (celostní) přístup za klíčový pro celou knihu, hlavně však pro koncepci zážitkové pedagogiky. Ve 4. kapitole (s. 57–92) přibližuje základní zdroje zážitkových aktivit (od woodcraftu, skautingu a trampingu přes první tábornické školy, až po Prázdninovou školu Lipnice).

Následuje deset dalších kapitol, které jsou systematicky dobře členěny a lze v nich nalézt skutečně komplexní a neredukovaný pohled na sledovaný fenomén. Z pohledu filosofa jsou velmi zajímavé například analýzy časovosti v 7. kapitole (s. 126–146) či přesahy ke spiritualitě (14. kapitola; s. 221–234) v podobě mundus imaginalis (možno přeložit např. jako svět imaginace). Poněkud praktičtěji orientovaný čtenář pro změnu nalezne v knize zajímavé úvahy o pobytu v přírodě reflektované prostřednictvím vybraných kurzů (podkapitola 6.7; s. 114–125) či srozumitelně popsané ukázky praktického působení Jaroslava Foglara (podkapitola 9.5; s. 166–168). Jako velmi důležitá se jeví 10. kapitola (s. 170–180) věnovaná hře. V ní autor vysvětluje širší koncepci ludologie a představuje Komenského princip „schola ludus“ (škola hrou) jako jeden z klíčových symbolů české zážitkové pedagogiky.

Dobře popsaných a srozumitelně interpretovaných myšlenek je v knize skutečně velké množství. Dovolím si zde ještě upozornit na podkapitolu 8.5 (s. 157–159) jako na (v zásadě typický) příklad autorova přístupu ke sledovanému tématu. Zde se Jirásek dotýká problému úniků mladých lidí do virtuálního světa. Neztrácí však zbytečně čas obecným lamentováním nad absurditami, s nimiž se při podobných únicích potkáváme. Po krátkém komentáři k filmu Matrix se posouvá k Platónově Ústavě a slavnému podobenství o jeskyni. Poukazuje tak na podstatu podobných úniků – jsou pohodlné a komfortní. Takové úniky (byť v poněkud jiné formě) nejsou ani zdaleka výsadou doby nejnovější. Jedná se jen o jeden z kamínků do mozaiky, kterou Jirásek skládá jako obraz holistické výchovy. V tomto případě míří autorova myšlenka k důležitosti pobytu v přírodě a k významu prověřování vlastních sil v reálných (nemodelovaných) podmínkách, což je idea podporovaná mnoha jinými příklady, jež nacházíme v rámci celého textu.

Kniha je nepochybně zajímavá jak pro odborníky, tak pro alespoň částečně zasvěcené laiky. Na závěr si dovolím otevřít jednu otázku. Autor se evidentně, a to nejen v této knize, ale obecně svým dílem a konáním, poctivě snaží povýšit zážitkovou pedagogiku na naprosto plnohodnotnou pedagogickou disciplínu. Zážitková pedagogika však někdy představuje velmi razantní průnik do soukromí objektů pedagogického procesu. Zatímco klasický učitel má poměrně jasně vymezenou hranici, již by při svém působení neměl překročit, v případě zážitkové pedagogiky je taková hranice významně posouvána. Jinými slovy, běžný učitel by měl jít studentům osobním příkladem, ovšem mantinely má poměrně jasně vystavěny. Instruktor na kurzu může dojít jednorázově jakýmsi „dušezpytem“ blízko k intimním sférám myšlení účastníka kurzu, ovšem většinou je zřejmé, že jde o hru, která v omezené době skončí. Zážitková pedagogika, tedy pedagogická disciplína v podobě, v níž ji Jirásek kotví, pravděpodobně může v sobě obsahovat potenciál k překonání limitů obou uvedených pozic. Současně však může za jistých okolností propojit nevýhody obou těchto přístupů v poměrně nebezpečný a (přinejmenším hypoteticky) zneužitelný mechanismus.

Vznáším zde tedy otázku, zda je možné a správné vybudovat takové vzdělání obecnější povahy a v širším měřítku, tedy i pro větší počet potenciálních subjektů vzdělávání tak, aby následné kompetence těchto subjektů byly dostatečné? Neuvízneme v síti tvořené z jedné strany všemožnými technikáliemi (změtí manažerských dovedností a pouček, dramaturgických receptů, manuálů pro různé hry atd.) a z druhé strany pouhým normativním vymezením etiky subjektů (pravidel, co se smí a co nikoli)?

Na tuto otázku neznám jednoduchou odpověď. Vím, že zážitková pedagogika v této podobě již dávno existuje. Jiráskova kniha však přináší jakousi vyšší úroveň jejího teoretického ukotvení. To, že mne tato kniha přinutila položit si otázku po povaze zážitkové pedagogiky v poměrně naléhavé podobě, chápu jako silný impuls, jenž autor nabízí. Pokud budu jediným, kdo si podobné otázky položí, může se jednat pouze o můj subjektivní pohled a není třeba mu věnovat zvýšenou pozornost. Dojde-li však na toto téma k debatě, velmi rád se jí budu účastnit.

Připočítám-li k tomu vše, co bylo o knize uvedeno v první části recenze, domnívám se, že autorovi se podařil skutečně velmi silný literární počin, který zaslouží uznání i čtenářskou přízeň.

V Jihlavě 14. 12. 2019

Kniha Ivo Jiráska je velmi pečlivě zpracovaným pojednáním o teoretických základech zážitkové pedagogiky. Současně je však také kniha poměrně čtivá. To je dáno autorovou dlouholetou zkušeností se „zážitkovými aktivitami“, jeho spoluprací s Prázdninovou školou Lipnice, činností spojenou s počátky a rozvojem časopisu Gymnasion, významným podílem na vývoji české rekreologie a především osobní aktivní účastí při organizaci mnoha aktivit, které jsou s termínem „zážitková pedagogika“ (především v rámci pobytu a pohybu v přírodě) obecně spojovány.

Kniha je však především pojata jako základní platforma (a do jisté míry i obhajoba) pedagogické disciplíny na základě analýzy a syntézy soudobých teoretických poznatků, přičemž autor v ní silně rozvíjí filosofický diskurs. To je v souladu s jeho dominantním odborným zaměřením. Jak jsme u Jiráska zvyklí, používá přesných formulací, opírá se o velké množství relevantních zdrojů, v nichž se velmi dobře orientuje a je také schopen zdrojové myšlenky filtrovat a následně pro čtenáře srozumitelně interpretovat. Jestliže jsem v předchozím odstavci použil pro dvě ze slovních spojení uvozovek, bylo to z toho důvodu, že již v úvodních pasážích knihy autor vytyčuje dva zásadní termíny, jimiž jsou holistická výchova a zážitková pedagogika, které přesně definuje a na jejichž rozlišování v celé knize vcelku důsledně trvá. Toto rozlišení můžeme chápat jako vyústění autorových dlouhodobých zkušeností s tím, jak bylo v minulosti s termínem „zážitková pedagogika“ nakládáno.

Kniha se snaží sledovaný fenomén postihnout skutečně komplexně. Nebudu se detailně zabývat obsahem a strukturou jednotlivých částí. Je na čtenáři, aby si v textu sám našel pasáže, které ho silně osloví. V informativním přehledu lze říci, že autor nejprve upřesňuje kontext a vytyčuje terminologický základ pro další text. Kromě již zmíněné distinkce v 1. kapitole (s. 16–26) také podrobněji rozebírá pojmy osobnostní rozvoj, prožitek a zážitek, komfortní zóna a řadu dalších. Ve 2. kapitole (s. 27–38) se autor zaměřuje na sociologické pozadí pedagogického působení v dané oblasti. V historickém průřezu se rovněž lehce dotýká genderové tematiky (aktivity pouze pro chlapce?). 3. kapitola (s. 39–56) má primárně filosofické založení a autor v ní velmi detailně vysvětluje, proč považuje holistický (celostní) přístup za klíčový pro celou knihu, hlavně však pro koncepci zážitkové pedagogiky. Ve 4. kapitole (s. 57–92) přibližuje základní zdroje zážitkových aktivit (od woodcraftu, skautingu a trampingu přes první tábornické školy, až po Prázdninovou školu Lipnice).

Následuje deset dalších kapitol, které jsou systematicky dobře členěny a lze v nich nalézt skutečně komplexní a neredukovaný pohled na sledovaný fenomén. Z pohledu filosofa jsou velmi zajímavé například analýzy časovosti v 7. kapitole (s. 126–146) či přesahy ke spiritualitě (14. kapitola; s. 221–234) v podobě mundus imaginalis (možno přeložit např. jako svět imaginace). Poněkud praktičtěji orientovaný čtenář pro změnu nalezne v knize zajímavé úvahy o pobytu v přírodě reflektované prostřednictvím vybraných kurzů (podkapitola 6.7; s. 114–125) či srozumitelně popsané ukázky praktického působení Jaroslava Foglara (podkapitola 9.5; s. 166–168). Jako velmi důležitá se jeví 10. kapitola (s. 170–180) věnovaná hře. V ní autor vysvětluje širší koncepci ludologie a představuje Komenského princip „schola ludus“ (škola hrou) jako jeden z klíčových symbolů české zážitkové pedagogiky.

Dobře popsaných a srozumitelně interpretovaných myšlenek je v knize skutečně velké množství. Dovolím si zde ještě upozornit na podkapitolu 8.5 (s. 157–159) jako na (v zásadě typický) příklad autorova přístupu ke sledovanému tématu. Zde se Jirásek dotýká problému úniků mladých lidí do virtuálního světa. Neztrácí však zbytečně čas obecným lamentováním nad absurditami, s nimiž se při podobných únicích potkáváme. Po krátkém komentáři k filmu Matrix se posouvá k Platónově Ústavě a slavnému podobenství o jeskyni. Poukazuje tak na podstatu podobných úniků – jsou pohodlné a komfortní. Takové úniky (byť v poněkud jiné formě) nejsou ani zdaleka výsadou doby nejnovější. Jedná se jen o jeden z kamínků do mozaiky, kterou Jirásek skládá jako obraz holistické výchovy. V tomto případě míří autorova myšlenka k důležitosti pobytu v přírodě a k významu prověřování vlastních sil v reálných (nemodelovaných) podmínkách, což je idea podporovaná mnoha jinými příklady, jež nacházíme v rámci celého textu.

Kniha je nepochybně zajímavá jak pro odborníky, tak pro alespoň částečně zasvěcené laiky. Na závěr si dovolím otevřít jednu otázku. Autor se evidentně, a to nejen v této knize, ale obecně svým dílem a konáním, poctivě snaží povýšit zážitkovou pedagogiku na naprosto plnohodnotnou pedagogickou disciplínu. Zážitková pedagogika však někdy představuje velmi razantní průnik do soukromí objektů pedagogického procesu. Zatímco klasický učitel má poměrně jasně vymezenou hranici, již by při svém působení neměl překročit, v případě zážitkové pedagogiky je taková hranice významně posouvána. Jinými slovy, běžný učitel by měl jít studentům osobním příkladem, ovšem mantinely má poměrně jasně vystavěny. Instruktor na kurzu může dojít jednorázově jakýmsi „dušezpytem“ blízko k intimním sférám myšlení účastníka kurzu, ovšem většinou je zřejmé, že jde o hru, která v omezené době skončí. Zážitková pedagogika, tedy pedagogická disciplína v podobě, v níž ji Jirásek kotví, pravděpodobně může v sobě obsahovat potenciál k překonání limitů obou uvedených pozic. Současně však může za jistých okolností propojit nevýhody obou těchto přístupů v poměrně nebezpečný a (přinejmenším hypoteticky) zneužitelný mechanismus.

Vznáším zde tedy otázku, zda je možné a správné vybudovat takové vzdělání obecnější povahy a v širším měřítku, tedy i pro větší počet potenciálních subjektů vzdělávání tak, aby následné kompetence těchto subjektů byly dostatečné? Neuvízneme v síti tvořené z jedné strany všemožnými technikáliemi (změtí manažerských dovedností a pouček, dramaturgických receptů, manuálů pro různé hry atd.) a z druhé strany pouhým normativním vymezením etiky subjektů (pravidel, co se smí a co nikoli)?

Na tuto otázku neznám jednoduchou odpověď. Vím, že zážitková pedagogika v této podobě již dávno existuje. Jiráskova kniha však přináší jakousi vyšší úroveň jejího teoretického ukotvení. To, že mne tato kniha přinutila položit si otázku po povaze zážitkové pedagogiky v poměrně naléhavé podobě, chápu jako silný impuls, jenž autor nabízí. Pokud budu jediným, kdo si podobné otázky položí, může se jednat pouze o můj subjektivní pohled a není třeba mu věnovat zvýšenou pozornost. Dojde-li však na toto téma k debatě, velmi rád se jí budu účastnit.

Připočítám-li k tomu vše, co bylo o knize uvedeno v první části recenze, domnívám se, že autorovi se podařil skutečně velmi silný literární počin, který zaslouží uznání i čtenářskou přízeň.