Kniha Zprostředkované učení, která vyšla koncem loňského roku v nakladatelství Portál, srozumitelně a přehledně představuje vzdělávací koncept izraelského pedagogického psychologa Reuvena Feuersteina. S vědomým zjednodušením bychom jej mohli koncentrovat do výroku: Učení je především sociální akt.

Základní teze, že poznání je nám dominantně zprostředkováváno ostatními lidmi, je v knize velmi solidně podložena fakty, výzkumy a mnohaletou zkušeností s programem instrumentálního obohacování, který Feuerstein vyvinul. V záplavě nadšeneckých publikací o samospasitelných metodách, formách a principech, jimiž je náš trh pedagogické literatury léta zanášen, je to velmi příjemná změna.

Feuerstein, na rozdíl např. od Jeana Piageta, který za nejvýznamnější pokládal přímou interakci dítěte s okolím, přisuzuje při učení zásadní důležitost interpretaci, struktuře a hierarchii, které prvkům blízkého světa dítěte vtisknou ostatní lidé. Oni sami jsou oním křišťálovým hranolem, skrze který děti nahlížejí svět.

Toto východisko ústí ve Feuersteinově díle jednak v koncept zprostředkovaného učení jakožto prostředku sociálně podmíněného osvojování vědomostí, jednak v mimořádnou diagnostickou metodu, tzv. dynamické vyšetřování.

V rámci zprostředkovaného učení definuje Feuerstein tří klíčové prvky: Zaměřenost a vzájemnost (zprostředkování zájmu o předmět studia); přenos (zprostředkování smyslu přesahujícího cíle aktuální učební situace) a konečně hodnotu činnosti (zprostředkování významu vlastní učební činnosti). Učitel je to, který vybírá z řady okolních podnětů ty, na něž cíleně zaměřuje pozornost žáků, odhalí jim jejich smysl a pomůže jim pochopit význam konkrétní učební aktivity. On – a žádné sebedokonalejší pomůcky a technologie.

Za významnější a pro současnou diskusi o povaze vzdělávání v rámci školní edukace ještě inspirativnější ovšem osobně pokládám metodou dynamického vyšetřování, která originálně využívá poznatků L. S. Vygotského o tzv. „zóně nejbližšího vývoje“. Na rozdíl od tradičního psychometrického přístupu se totiž přístup dynamický neptá po stupni vývoje intelektu, ke kterému dítě aktuálně dospělo, ale na rozsah, k němuž s podporou učitele (rodiče, vychovatele) dospět může!

To také zásadně mění roli vyučujícího, který u testování již neasistuje coby záruka standardizace podmínek, ale aktivně do něj zasahuje větší či menší mírou pomoci. Součástí dynamického hodnocení je tak vždy učební fáze, při níž učitel sleduje žákův potenciál učit se za spolupráce s dospělým. Snadno tak zjistíme, že dva žáci, kteří při psychometrickém měření dosáhli stejného výsledku, se liší tím, že jeden z nich dokáže za pomoci dospělého řešit úkoly až do intelektuálního věku o tři roky vyššího, než v kterém se aktuálně nachází, zatímco druhý do věku vyššího jen o rok. Zóna nejbližšího vývoje obou žáků je radikálně jiná.

Za pozornost stojí rovněž některé důležité poznatky, které v knize v rámci výkladu o konceptu zprostředkovaného učení zazní jakoby mimochodem. Například, že rychlá reakce znamená velmi často reakci zbrklou a čas, který dítě věnuje klidnému promýšlení úkolu, se mu bohatě vrátí ve správnosti postupu. Při dnešní dominanci kvantitativních ukazatelů nad kvalitativními a přeceňování pohotové reakce zní ovšem jedno z hesel zprostředkovaného učení „Nechte mě chvilku, já si to rozmyslím“, jako z jiného světa.

Kniha Zprostředkované učení atraktivním a přehledným způsobem přestavuje českému čtenáři nejdůležitější pilíře Feuersteinova díla a pro každodenní pedagogickou praxi přináší řadu užitečných inspirací.