„Myslím, že si mě Bůh vyvolil, abych byla nejšťastnější ze své generace…“ Klára de Castelbajac (1953–1975) byla šťastná dívka s radostnou až nezkrotnou povahu, s hudebním i výtvarným nadáním. Hledala poctivě Boha i smysl svého života. Když jí je dvacet, odchází do Říma studovat restaurování obrazů. Prvotní nadšení ze studia záhy vyprchá a začne hodně času trávit s přáteli z uměleckého prostředí. Ze školy ji málem vyhodí, její víra zvlažní. Stále se ale ptá, jak má vypadat její život. Na podzim 1974 se vydá na pouť po Svaté zemi, jež vede k prohloubení jejího duchovního života: „Objevila jsem Boží lásku. Ohromnou, podivuhodnou, prostou.“ Když následně restauruje fresky v Assisi, je radostí celá bez sebe. O Vánocích však onemocní meningoencefalitidou a v lednu 1975 umírá. Příběh vrcholí jejím setkáním s Ním – na prahu života a smrti –, kdy se Klára konečně a navždy stává sama sebou