Hlavní částí Vazzanova eseje z roku 1958 (2. vyd. 1968) je shrnující popis obecně nejslavnější dějové části Dantovy Božské komedie, tedy pekelných a očistcových trestů. Díky tomu je jeho kniha přístupná širokému okruhu zájemců a dobře poslouží i jako úvod do Dantova díla. Současně však Vazzana sleduje silnou interpretační tezi, kterou lze shrnout do věty: "Trestem je sám hřích." Ve Vazzanově čtení Danta nejsou tresty odděleny od hříchu, nýbrž spočívají ve viditelné a názorné realizaci toho, co se v životech hřešících dělo z Božího pohledu. Výkladový esej tak přináší mimořádně inspirativní pojetí Dantových básnických obrazů jakožto předvedení morální reality tělesnému zraku. Pekelné a očistcové tresty nejsou podle Vazzany plodem Dantovy nezkrotné fantazie, nýbrž důkazem básníkova realismu v oblasti teologie, morálky i politiky. Čtení, k němuž nás Vazzana vybízí, nevyžaduje vhled do Dantovy psychiky ani podrobnou znalost tradované středověké symboliky; Vazzanův Dante nám dovoluje spatřit svět nadčasovou logikou lidského jednání, odhalovanou ve výjevech poutníkovy cesty.