České dějiny 20. století by nebyly úplné bez příběhu Klementa Lukeše (1926–2000). Po roce 1945 se nadchl pro politiku komunistické strany, která člověku se závažným zdravotním handicapem (byl nevidomý) dala nečekanou šanci: Svěřila mu školení stranických kádrů. Jako vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše a dalších se Lukeš coby jeden z prvních dozvídal o závažných mentálních limitech tehdejších vládců. Od poloviny padesátých let patřil k předním revizionistům, ve snaze najít alternativu vůči stalinismu se inspiroval jugoslávským systémem podnikových samospráv. V roce 1961 byl označen za hlavu projugoslávského spiknutí; nový proces se Slánským a spol. se neuskutečnil jen proto, že Sovětský svaz už na tom neměl zájem. Lukeš však jako opozičník pokračoval i nadále, v roce 1968, v Chartě 77, oři organizaci samizdatu v 80. letech ap. Tehdejší režim měl jen málo tak schopných protivníků jako tohoto člověka, který se vzepřel předurčení k životu v neplnoprávné pozici.