Je jednota výzkumu a výuky samozřejmým a nezbytným základem moderního vysokého školství? Shodují se na tom akademické elity všech západních zemí včetně České republiky. Tato kniha však ukazuje, že nikoliv, neboť nebyla nikdy ve skutečnosti realizována – podle autorů se jedná o ideologický princip, který realitu spíše zastírá a který je potřeba podrobit kritice. Důsledkem této ideologie je často nezájem vyučujících o studující a o to, co se naučí. V tomto smyslu představuje jednota výzkumu a výuky oxymóron: jedná se o zdánlivě ztracený, ale přitom nikdy neexistující ráj, jehož věčné hledání pouze zastírá současné problémy a brání jejich konstruktivnímu řešení. Interdisciplinární přístup knihy sleduje vývoj této ideologie od 19. století do současnosti, v mezinárodním kontextu i v českých zemích. Kniha vyvrací stereotyp o oddělení výzkumu a výuky v socialistickém Československu a namísto toho poukazuje na inovativní transformaci humboldtovské ideologie do ideologické jednoty „vědy, vzdělání, výchovy a praxe“. Období po roce 1989 tudíž nepřineslo „obnovu jednoty výzkumu a výuky“; naopak vznikl systém, který propojování ideologicky vyžaduje, ale nepodporuje: školy se snažily vyhovět všeobecně deklarovanému nárůstu studijních míst a současně narůstajícím nárokům na vykazování výzkumných výsledků. Proto kniha navrhuje opustit ideologickou představu o jednotě „výzkumu“ a „výuky“ a navrhuje radikální změnu pohledu na hodnocení vzdělávání, hodnocení výzkumu i politiku diverzifikace.