Úzké sepětí emocí s fyziologickými změnami organismu je všeobecně známo. Je důkazem funkční jednoty těla a psychiky a původní biologické účelnosti emocí, které fungují v úzké souvislosti s životními hodnotami. Emoce však mají nejen svou fyziologickou stránku, ale i anatomii; přesněji řečeno, emocionalita jedince a jeho tělo jsou také jednotným produktem jeho životní historie a jsou ve stálé interakci; to se pak projevuje jednat určitými typickými charakterovými syndromy či typy a určitými postoji a způsoby chování. Jinak řečeno, životní příběhy utvářejí (tvarují) tělo i emoce. Jak k tomu dochází se pokouší v této knize vylíčit americký odborník na základě svých poznatků z třicetiletého studia interakcí mezi tělem a emocionální zkušeností člověka.

V úvodu autor zdůrazňuje oboustranný vztah mezi životem a tvary: „tvary jsou součástí organizujícího se procesu, kterým se emoce, myšlenky a zkušenosti vtělují do struktury“ a „struktura pak ovlivňuje životní události“ (strukturou se tu rozumí vnitřní psychofyzické uspořádání jedince). To je klíčová teze této knihy, která se mnoha kriticky založeným čtenářům bude zdát spíše metafyzická, než vědecko-empirická, vracející se k romantickému názoru na utváření těla duší. Avšak v dalších částech se autor této originální knihy pokouší vysvětlit podstatu této formativní psychofyzické interakce na vlivu distresu, na „ztělesnění stresové zkušenosti“. S traumatizací se organismus vyrovnává tak, že ji odolává nebo podléhá. Odolávání znamená zpevnění, vytváření vyhraněnějších tvarů, naopak podléhání vede k ztrátě tvaru, což souvisí i s dalšími fyziologickými činiteli. Vytváří se různé psychosomatické struktury, např. „rigidní“, která se projevuje zvláštnostmi postojů a chování. „Rigidní typ se stává svým emocionálním postojem hrdosti a výzvy strnulým, odtažitým, napjatým a povytaženým nahoru. Rigidní jedinec se prosazuje jednáním, dominancí a kontrolou. Je obezřetný, odmítá a zavrhuje“. Distresem utvářené psychofyzické struktury mají následný vliv na utváření postojů a způsobů chování.

Kritický čtenář, jak již bylo poznamenáno výše, o takové formativní moci emocí (emocionální zkušenosti) zapochybuje; ví o projevech emocí v mimice a je třeba i ochoten připustit jejich vliv na utváření fyziognomie, ale to, co tato kniha uvádí bude považovat jen za sofistikované rozvádění dílčích fakt, nebo za dosud ne zcela spolehlivě ověřené hypotézy. Bude se snažit rozpoznat co jsou fakta a co pouhá tvrzení či smyšlenky. Kniha ho bude nutit k přemýšlení o zajímavých možnostech interakcí mezi tělem a psychikou.

prof. PhDr. Milan Nakonečný