Chtěli jsme napsat kompendium biologických vědomostí, pro psychologa nepostradatelných; chtěli jsme napsat svazek, který si moderní psycholog zařadí do své knihovny pro svůj celý život v psychologii. Autoři cítí potřebu udělat maximum pro to, aby dali biologickým vědomostem psychologů co nejpřesnější, nejmodernější, co neúplnější a nejspolehlivější vědecké základy i obrysy ve všech rozhodujících aspektech jejich hodnocení lidského duševního života. Těmito hrdými slovy uvádí svou knihu formátu portálské velké učebnice v pevných deskách šéf autorského kolektivu Jan Šmarda. Nakolik široko a hluboko svůj záměr pojali a jak se jim vydařil se pokusím vylíčit v následujícím.
Nahlédnutí do obsahu ukazuje, že kniha je, co se týče témat, opravdu obsáhlá. Vlastní text tvoří asi 400 stran. Za zmínku rozhodně stojí citát: Autoři této knihy stojí pevně na pozicích racionální vědy, který není jen prázdnou frází a rozhodně se netýká jen “kyvadla svištícího z úvrati racionálna do iracionálna” - leitmotivu předmluvy: Za datum vzniku biologie jako opravdové vědy je považován rok 1859, kdy bylo publikováno Darwinovo dílo O vzniku druhů přírodním výběrem. Avšak “stálá otázka příroda versus výchova” v psychických jevech je zodpovězena v interakcionistických pojmech, takže netřeba zoufat, leč ani doufat v duchovní přesahy.
Formálně je každá kapitola uzavřena shrnutím a doporučenou literaturou k hlubšímu studiu. Text je vcelku bohatě doplněn obrázky. Mimo výkladu termínů a souvislostí text obsahuje množství numerických detailů umožňujících sblížení s problematikou v rámci selského rozumu. Informace o délce jednoho pikogramu DNA (23 cm) je sice jiného řádu, ale patří do stejné kategorie jako vědět, jak “velké” je kilo masa.
První psychologická laboratoř byla zřízena Wundtem v roce 1879 v Lipsku. V této souvislosti neuškodí připomenout, že psychologie byla třetí vědou (po fyzice a chemii), která začala používat experimentální metodu. To jen jako malá ukázka z historické a formální kapitoly o místě psychologie v systému věd. První biologická kapitola (Mojmír Svoboda) je věnována buňkám. Jsou v ní rozeprány základy organizace živých organismů, nezbytné základy biochemie a důkladně jsou rozebrány jednotlivé organely v buňce. Na ni, dalo by se říci, organicky navazuje kapitola o rozmnožování organismů, od parasexu baktérii a rekombinace virů přes rostliny až k člověku.
Od rozmnožování čtenáře výklad zavede k základům genetiky. Genetika vznikla na základech, které roku 1865 položili Mendel (křížení hrachu) a Galton (nadání a neobvyklé schopnosti u lidí). Roku 1910 Th.H. Morgan prokázal uložení genů v chromozómech, čímž odstartoval éru buněčné genetiky. O 43 let později Wilson a Creek popsali strukturu kyseliny deoxyribonukleové, čímž umožnili sestup na úroveň genetiky molekulární. Tou ostatně začíná vlastní výklad, který přechází v genetiku buněk od genoforů k chromozomům a jejich vadám. Podkapitola o eukaryotních mimojaderných genoforech - mitochondriální DNA obsahuje rozsáhlou zmínku o evolučním větvení lidských populací odvozeném z rozdílů mtDNA. Celé mimoafrické a část afrického lidstva tak měly společného předka před (50 ± 25) tisíc let a veškeré moderní lidstvo vzešlo z e subsaharské Afriky před (170 ± 50) tisíci lety.
Přes genotyp, fenotyp a alely se text konečně dobere i Mendelových zákonů a přes genetiku populací ke genetice člověka. Víte, že zčásti přirostlé lalůčky ušních boltců jsou příkladem intermediarity, respektive neúplné dominance alel? Zpět však k nelehké úloze genetiky člověka a jejích metodologických specifik. Člověka nelze - samozřejmě - pokusně křížit. Jeho potomstvo v rodu necharakterizují v žádné generaci statisticky významné soubory, takže mendelovské analýzy nejsou možné. Vícečetné porody jsou u člověka neobvyklou výjimkou. Generační doba člověka je značně dlouhá…
Navzdory tomu již genetici leccos zjistili. Kromě rozboru typů dědičnosti v rodokmenech je rozebrána i dědičnost psychických znaků, především IQ. Velká pozornost je věnována mentálním retardacím; frekvence alel podílejících se na mentální retardaci neustále stoupá.
Drobná kapitola je věnována principu evoluce. Zmíní sice evoluční psychologii, sociobiologii i memy, ale opravdu v encyklopedickém výkladu. Podobně krátkou kapitolou (obě Radvan Bahbouh) je evoluce integrujících orgánových soustav, tedy imutitní, hormonální a nervové. Evoluce člověka (Zbyněk Šmahel) je zpracována rozsáhleji. V ukázce nejsou reprodukovány obrázky a schémata, v knize je jich osm. Překvapivou informací je, že Homo habilis opustil svou pozici přímého předchůdce současného člověka.
Následující tři kapitoly jsou medicínské - ontogeneze člověka, anatomie - fyziologie a integrující soustavy. Všechny napsal Miroslav Orel. Zasvěcení mohou posoudit hloubku výkladu na ukázce Oběh krve a lymfy. Tyto části zabírají asi polovinu knihy. Úroveň není lékařská, ale přesahuje středoškolskou; názvy v češtině jsou doplněny v textu i názvy latinskými. Část o nervové soustavě je doplněna o biologické rytmy - vnitřní hodiny a fáze spánku.
RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.
