Původně prožívané nálady doléhají a překvapují. Dávají a také berou samozřejmé jistoty sebou a světem. Jsou vzácné, významné, významové, pro někoho dokonce intencionální. Volají k mlčenlivému přemítání, k původnosti sdílení, k odhodlání. Nezdary sdílení takových rozpoložení hrozí zavržením. Úzkost z takových možností nás žene od neprůkazné poetiky nálad k průkazné objektivitě vědeckého rozumu. Tím však opouštíme prameny spontaneity života a život sám. Nevíme, proč jsme nezdraví a osamělí. Chceme již jen objektivně fungovat, ale lhostejné běsy nám nedovolují přiblížit se k sobě, k někomu nebo něčemu jinému. Raději pokračujeme v utahování kruhů prožitkové nedostatečnosti a provinilosti nebo nadřazenosti a svévole, než bychom se zodpovědně odhodlali vzít na sebe niternou původnost jedinečně vlastních možností.
Moderní léčebná koncepce poruch nálad byla na samém konci devatenáctého století rozvržena Kraepelinem. Zahrnula periodické mánie, periodické melancholie, cirkulární šílenství a smíšené stavy. Současné myšlení oživuje vnímavost citovým a pocitovým prožitkům. Jejich projasňování značkuje stezičky zdraví.
O žádný nadhled nad poruchami nálad však v této knize nejde. Jde v ní zejména o socializaci léčené poruchy, o nálady nesrozumitelně rozmarné a příznačně nezdravé. Dr. Christian Gay, francouzský psychiatr, zbavuje své pacienty nepříjemně silných, nestabilních a vztahově obtížných náladových změn. Navzdory svému zaměření na diagnózy a medikace zve nemocné a jejich blízké ke klidnému posezení u srozumitelné knížky o překonávání maniodepresivních příznaků. Nejen léky, slovem a dokonce i psaným slovem podporuje zdraví a kvalitu života svých pacientů.
Autor uvádí knihu formou milostného dopisu mladé ženy jednomu z jeho pacientů. Osoby blízké pacientovi s bipolární poruchou procházejí stavy empatie a soucitu, rezignace a sklíčenosti. Tyto osoby jsou vystaveny permanentnímu stresu různého druhu a stupně. V první kapitole autor pojednává o zlomových změnách v povaze člověka, krajnostech sexu, profese, sportu a optimismu, popisuje konflikty, blouznění deprese, utrácení a jiné hyperaktivity. Poukazuje na problémy se zákonem, s milostnými románky, závislostmi a sebevražednými sklony. V druhé kapitole rozlišuje typy bipolárních poruch I–III, mánii, hypománii a přechodné stavy, depresivní epizody a další klinické projevy. Zabývá se vznikem, vývojem, důsledky a léčebnými možnostmi bipolárních poruch.
Následující kapitoly věnoval autor osobám blízkým pacientům s bipolární poruchou. Ve třetí kapitole pojednal o jejich strachu, zlosti, sebeobviňování, studu, bezmoci a úzkosti. Popisuje časté popření nebo zlehčování problému, agresivitu, odmítání, vlastní destabilizace, ochranitelské, racionalizační a obviňovací sklony. Ve čtvrté kapitole se věnuje partnerským dvojicím, jejich krizím, periodickým rozchodům, odmítání léčby, sexualitě a těhotenství. V páté kapitole pojednává autor o rodinných příslušnících, o rodičích, dětech a sourozencích. Popisuje zranitelné ohrožení dětí a bezradnost rodičů. Šestá kapitola se týká možností péče. Učí rozpoznávat příznaky nadcházející recidivy, ověřovat si, zda pacient bere správné léky. Učí zklidňovat komunikaci a uvážlivě regulovat, stabilizovat nálady, podporovat pozitivní a relativní posuzování a hlavně pak čelit riziku sebevraždy. Radí, jak spolupracovat s lékařem a chránit sebe a nemocného. Nabízí návod, jak využívat psychoterapeutických možností. Následuje Doslov a Dodatek s dalšími volně dostupnými odkazy, informacemi a kontakty.
Kniha je upřímně osobním, uceleným a uvážlivě zodpovědným návodem psychiatra, jak zvládat bipolární poruchy nálad. Zaujme čtenáře vnímavostí k barvitosti příznaků náladových poruch a praktičností životních postojů k nim. Bohatě strukturované a tematicky soustředěné kapitoly jsou dokresleny výstižnými výpověďmi pacientů a ústí do přehledných shrnutí. Výpovědi pacientů a shrnutí jsou graficky odlišené od autorského pojednání. Celek působí živě a dovoluje mnohý způsob četby nebo studia knihy.
Čtenáře pravděpodobně nepřekvapí, že psychiatr Dr. Gay důvěřuje především medikaci. Fenomenologicky orientovaný filosof by asi více pozornosti věnoval otázkám bytí a snad i času a jim společným, prožitkovým významům. Podobně orientovaný psychoterapeut by se zaměřil na jejich jedinečně osobní souvislosti.
Mnohý autorův pacient může skrze personifikaci bipolární poruchy prožívat úlevu. Přesto mám pochybnost, zda taková představa je léčebně perspektivní. Také mě překvapil rozdíl mezi úžeji lékařským pohledem na vstupní brány bipolární poruchy a nárokem na vztahově bohatší spolupráci k překonání této poruchy. Čtenář může jen tušit, proč autor nezahrnul do popisu vzniku bipolární poruchy také vztahy, když už o této poruše a její léčbě uvažuje také vztahově.
Domnívám se, že zdraví lidé v průběhu času prožívají mnohá manická, hypomanická a depresivní naladění. Žijí vykloněni do skutečných možností citových a pocitových zátěží. Dělí se o ně, předávají si je a dokonce si je vzájemně i sami sobě vnucují. Věří, že to všechno zvládnou a jejich případná strádání budou mít smysl. Jsou odhodlaní je unést.
Prožitkové zátěže vyvolávají srozumitelné změny nálad. Mohou být i výživné. Strávená zátěž podporuje život. Trávení zátěže je více než odolností k frustraci, je zhodnocením frustrace, je mobilizací příznivějších nálad a podmanivým uměním života. Naproti tomu trýznivé a nesrozumitelné uvíznutí v doléhající náladě poukazuje ke ztrátě zdraví a ke smrti. Nevysvětlitelné naladění podrývá jistotu sebou. Takové poruchy nálad samozřejmě nejsou jen bipolární. Třeba ani autorův přístup k nim nemusí být jediným možným. Rozhodně však je pro všechny pacienty s bipolární poruchou a jejich blízké dobrým rádcem.
Nálady mohou být zajímavé pro mnohé obory zabývající se člověkem a mohou se k nim přibližovat v jim vlastních významových souvislostech. Kniha nezklame ani mnohého čtenáře zaujatého člověčinou. Autor se přiléhavě rozepsal o některých náladách. Nabídl požitek a usnadnil oživení čtenářovy vnímavosti nálad.
Lidé zdravější si hledí uvědomit rozdílnosti citových hnutí, rozumět jejich vzedmutí i ústupu, možnostem jejich vývoje. Pocitová a citová jistota sebou a vědomí jejich proměn v čase chrání zdravého před citovými zmatky, panikami, uvíznutími a propady.
Mnozí pacienti jsou však nesrovnatelně méně citově a pocitově zdatní, vypracovaní, zralí a svobodní. Nezvládají rozpoložení, které je popadne, má a nepustí. Minulá, budoucí a jinak zabarvená naladění jim jsou v jejich nezdravé presenci nedostupná. Farmaceutická léčba jim sice může dopřát úlevu, ale také je zbavit jedinečnosti prožitkové dynamiky, smyslu kultury a důvodu ke kultivaci vztahů. Může nechtěně přispět k ústupu důvěry ve vlastní prožitky a tím i jistoty sebou, světem a nakonec i k ústupu soustředěných zájmů a snah.
Nejen psychiatrie, ale i psychoterapie, filosofie, teologie a umění mají k silným hnutím člověka a k jejich proměnám, co říci. Hýčkám naději, že můžeme hledat shody v názorech na to, která, jaká a čí citová a pocitová, trvalá a měnlivá hnutí mysli si zaslouží jakou, kterou a čí podporu a která naproti tomu raději ne.
Jindřich Holý
