Nejrůznější traumata a bolesti, ať již rodinné nebo společenské, které se člověku nepodařilo zpracovat, strávit, vyrovnat se s nimi, často zůstávají jen zdánlivě potlačeny, vytěsněny, aby v (nejméně) příhodný okamžik vyhřezly a ubližovaly. Zejména komunikace uvnitř rodiny, kterou sužují nějaké tabuizované jevy a která se snaží navenek vyhlížet jako naprosto spořádaná, může propadnout pokrytectví a zmatečnosti, vydávajíc naprosto protichůdné signály.

Vyřčená slova mohou být tak okamžitě zpochybněna tónem, jakým jsou pronášena, nebo souběžnou řekněme řečí těla, posunky, postoji těla či mimikou. Vyslovené sdělení, je-li požadavkem, je vlastně nutné neuposlechnout, abychom je uposlechli. Naprosto triviální ukázkou takové přetvářky je třeba nabídka (čehokoli), u níž se předpokládá, že ji nepřijmeme. A běda tomu, kdo zmíněné očekávání poruší…

Takovýmto případem, nazvaným „dvojná vazba“, se hned v úvodu zabývá kniha Anne Ancelin Schützenbergerové (1919-2018), do češtiny přeložená jako BOLEST MÝCH PŘEDKŮ MĚ PROVÁZÍ. Ve Francii v uplynulých třech desetiletích dosáhla mimořádného čtenářského ohlasu, překladatelka Kateřina Bodnárová vycházela ze 16. vydání! Právě propojování minulosti s přítomností a porozumění takto vznikajícím souvislostem se stává určujícím tématem celé knížky. Autorka píše: „Pokračujeme v řetězu generací a splácíme dluhy minulosti; dokud nevyrovnáme „zašlý dluh“,“neviditelná loajalita“ nás pudí, ať už si to přejeme, nebo ne, ať už o tom víme, či nevíme, opakovat příjemné situace nebo naopak traumatické události, nespravedlivou nebo dokonce tragickou smrt či její odraz.“ Dodávám, že častěji se přirozeně jedná o ta traumata a bolesti nežli o radost.

S pomocí Freuda na zasutá traumata

Anne Ancelin Schützenbergová se nijak netají tím, že vychází z freudovské psychoanalýzy, která se jí stává východiskem pro rodinnou terapii. Zjišťuje, že vedle altruistických pohnutek přecházejících z jedné generace na druhou se vyskytuje rovněž pravý opak, bezpráví a křivdy, které ubližují. Lidé si v sobě uchovávají zatrpklost, která je sžírá a která jim podkopává zdraví – však stav ducha a stav těla spolu úzce souvisejí. A velice svazující je třeba citové vydírání, jakého se někdy rodiče dopouštějí na svých dětech: zdůrazňováním či dokonce výčitkami, co vše pro učinili, si je k sobě připoutávají, zamezují jim, aby dospěly.

Důležitá je kapitola o rodinných tajemstvích, která nelze přiznat ani vyslovit, ale která neuvědomovaně nahlodávají psychické zdraví i těch, kteří o nich už nic netuší, protože pocházejí z dalších generací. Autorka vyjmenovává řadu položek, které mohou být vnímány jako ostudné a tudíž hodné zapomenutí: jsou to vražda, zabití, incest, vězení, ale také internace v psychiatrické léčebně, nemanželské děti, smrtelná choroba, prohra peněz nebo ztráta rodinného majetku. Avšak rodinná tabu mohou vycházet z nějaké celospolečenské situace, když se dětem zamlčí okolnosti, za jakých docházelo k násilným deportacím, uvěznění, k popravám (v časech arménské genocidy, španělských bojů ve 30. letech, za druhé světové války, za bolševických represí, během válek v bývalé Jugoslávii…), které samy – ty dávné události - mohly mít obdobné kořeny. Historická paměť rodiny i celé pospolitosti ovšem může sahat do ještě vzdálenější minulosti, zvláště takzvaně posvátná výročí jsou schopna podnítit i po mnoha staletích krveprolití: pro balkánské (křesťansko-muslimské) prostředí to třeba byla bitva na Kosově poli (1389), v níž pravoslavní Srbové marně vzdorovali turecké (islámské) invazi.

Všichni máme zkřížené geny

Autorka dovozuje, že všichni jsme kříženci – pocházíme ze dvou odlišných rodin, matčiny a otcovy. Obecně pak platí, že odkaz jedné z nich převáží, zatímco druhá bude odsunuta, ne-li vymazaná. Dotýká se temných hlubin měšťanské i aristokratické morálky, zvláště pak „nevhodného“ původu, jak ozřejmuje třeba na slavném Dumasově dramatu Dáma s kaméliemi. Všímá si řetězení sňatků u lidí příbuzensky již nějak propojených, ozřejmuje dopad prokletí nebo věšteb v závislosti na tom, jak jsou pochopeny, obírá se dávnými (jmenovitě válečnými či jinak násilnými) zážitky předků, které jako by se zhmotňovaly přes několik generací až k dnešku – nazývá to transgeneračním přenosem. Probírá se případy, které řešila (nebo pomáhala řešit), některé znějí až neuvěřitelně, ale také odkazuje na osudy slavných osobností, mnohdy ovlivněných tíhou své minulosti - nalezneme mezi nimi i básníka Arthura Rimbauda, spisovatele Gustava Flauberta, Guye de Maupassanta, malíře Vincenta van Gogha a Salvadora Dalího…

Kniha Bolest mých předků mě provází je jistě sugestivní, poutavá, pracuje s podivnými či obtížně vysvětlitelnými, někdy až jakoby magickými náhodami, které se navíc v rámci téhož rodu opakují. Jenže shromážděná zjištění také zůstávají v mnohém výlučná, soustředěná hlavně na lépe situované společenské vrstvy, které mají dost prostoru na to, aby se přehrabávali ve svých psychických potížích. Plně zaměstnaní lidé, vykonávající fyzicky náročnou práci a mnohdy navíc schvácení obavami, aby uživili sebe i svou rodinu, si nejspíš na takové deprimující myšlenky nevyšetří čas.

Drobnou pochvalu i výhradu směřuji k práci překladatelky: pokud zmiňované dílo (kniha, film apod.) proniklo i do Česka, dohledala i tuzemský název – jako v případu americké komedie Odpolední láska. Pokud však tomu tak nebylo, ponechávala původní (francouzské) názvy, aniž je překládala. To se mi jeví jako uživatelsky nepříliš přátelské.

Hodnocení: 80 %