Pojem “transgenerační přenos” není pro psychology ani studenty psychologie ničím novým a většina z nás se ním setkala jak ve své praxi, tak i v odborné literatuře.

Anne Ancelin Schützenberger se nám rozhodla ve své knize Bolest mých předků mě provází: Transgenerační přenos v terapii toto téma ještě více přiblížit a využila k tomu nepřeberné množství kazuistik, se kterými se za léta své praxe setkala.

Autorka se řadí k významným francouzským psychologům a psychoterapeutům. Vzdělání získávala u Jacoba Morena, pracovala s C. Rogersem a mnohými dalšími velkými jmény, které jsou pro psychology snad již legendární. Díky nakladatelství Portál se tak můžeme na problematiku transgeneračního přenosu podívat více do hloubky.

Mnoho psychologů dnes již ví, že trauma se může přenášet z generace na generaci a “odnáší” to jedinci, kteří původní trauma nikdy nezažili. Nám na škole tvrdí, že až 5 generací může být tímto traumatem ovlivněno. V této knize se však dozvíme, že transgenerační přenos se nemusí týkat pouze nějaké traumatické události. Z kazuistik, se kterými se Anne Ancelin Schützenberger setkala, vyplývá, že transgenerační přenos je mnohem obsáhlejší a hlubší, než by se mohlo na první pohled znát.

Autorka nám nejdříve transgenerační přenos přibližuje více teoreticky a poukazuje na různé přístupy k němu v rámci různých psychologických přístupů. I psychologové či studenti psychologie si tak v této části knihy prohloubí své znalosti s ohledem právě na transgenerační přenos.

Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetla. Některé pasáže jsem musela číst opakovaně, aby ke mně slova autorky skutečně pronikla a abych pochopila jejich obsah v plné míře.

Autorka se věnuje termínům jako je genogram či genosociogram (a to velmi důkladně a také je učí v této knize vytvářet, což může být zajímavé nejen pro případné klienty psychologů, ale také pro nás jednotlivce, budeme-li se chtít zaměřit na transgenerační přenosy v rámci vlastní rodiny a hledat různé souvislosti ve vlastním životě a rodinné historii), parentifikace apod.

Jak jsem psala výše, transgenerační přenos se netýká pouze a jen přenosu traumatu. Přenášet se mohou po generace různé rodinné mýty, již dávno zapomenuté zatrpklosti, křivdy, dokonce také psychosomatika, situace, smrt a různé výročí smrti atp. Ale abych nepůsobila příliš pesimisticky, musím také napsat, že transgenerační přenos se může týkat pozitivních jevů jako je např. altruismus, péče o druhé a jiných pozitivních zvyků jako je např. rodinná tradice či rodinná kuchyně, jména apod.

Přestože teoretická část knihy byla velmi zajímavá a poučná, musím přiznat, že kazuistiky mi přišly o mnoho zajímavější. Teprve u kazuistik člověk pocítí skutečnou hloubku významu transgeneračního přenosu. Člověk si čte příběhy lidí, které autorka dávala do spojitosti s rodinnou historií a nestačí žasnout, co všechno se objeví. Chvílemi mi to přišlo snad až mystické, parapsychologické a neuvěřitelné, ale souvislost s rodovou linií byla jednoznačně prokázaná.

Po dočtení této knihy jsem musela knihu pár dní nechat trošku uležet, abych všechny příběhy vstřebala. Díky knize jsme s partnerem vedli dlouhé filozofické rozhovory a probírali danou problematiku všemi směry. Kniha na mne velmi silně zapůsobila a jsem nesmírně ráda, že se mi dostala do rukou a že jsem si ji mohla přečíst. Nejen, že mne obohatila odborně, ale obohatila mne také lidsky. U psychologů je velmi důležité, aby uměli na problémy lidí nahlížet z různých úhlů pohledů – aby jejich mysl byla otevřená. A tahle kniha mimo jiné nabízí právě rozšíření náhledů na lidské trápení.

Přestože jsem si původně při čtení teoretické části myslela, že je tato kniha napsána především pro odbornou veřejnost, po dočtení této knihy mohu s klidným svědomím tuto knihu doporučit i laické veřejnosti. Každý, koho tato problematika zajímá, bude touto knihou nadšen stejně jako já.

Mohlo by se zdát, že kniha Anny Ancelin Schützeberger přichází na český trh poněkud se zpožděním (od svého prvního vydání v roce 1993 v Paříži), nicméně stejně tak dobře lze říci, že přichází v pravý čas. Důvodů je asi několik: transgenerační přístup začíná díky mnoha průlomovým vědeckým studiím získávat stále většího uznání (National Geographic, Mai 2018 Vererbtes Schicksal, wie die Erlebnisse von Grosseltern und Eltern unsere Gene – und damit das Leben – bestimmen/ Dědičný osud, jak osudy našich prarodičů a rodičů určují naši genetickou výbavu a tím náš život). Současně přichází transgenerační přístup k laické veřejnosti vlivem rozšíření konstelační práce obecně, speciálně pak díky konstelační prací s traumaty.

Anne Ancelin Schützenberger za své vskutku dlouhé terapeutické praxe autenticky zpracovala a zvnitřnila přístupy svých terapeutických učitelů, kolegů a předchůdců. Do středobodu její knihy se dostává „transgenerační metoda“. V tom jakoby Anne Anceline Schützeberger předjímala pozdější vývoj Berta Hellingera, Franze Rupperta a mnoha dalších terapeutů, kteří se stali známými díky externalizaci nevědomých obsahů v prostoru cestou konstelačních formátů. Díky těmto přístupům se začala odkrývat v netušené míře transgenerační traumata. Zde je kniha svým záběrem zkušeností z francouzské kulturní oblasti velkým přínosem.

Obzvláště přínosná je kapitola vycházející z díla Nicolase Abrahama a Marie Törökové, kteří zavedli pojmy krypta a fantom, které vycházely z jejich klinických výzkumů: „ pracovali na případech pacientů, kteří jim sdělovali, že udělali to či ono, aniž by chápali proč…jednali, jako kdyby to byl někdo jiný…jako kdyby tu konal fantom“…

„Tento fantom byl jako někdo, kdo vystupuje za špatně uzavřeného hrobu předka, s jehož smrtí bylo těžké se smířit, nebo tu hrála roli událost, za kterou se stydíme, nebo náročná situace pro členy rodiny, něco, na co se pohlíží velmi negativně, něco ošklivého, pochybného, něco nedobrého podle tehdejší mentality. Jednalo se například o vraždu, podezřelou smrt, tuberkulózu, syfilis, internaci v ústavu, pobyt v psychiatrické léčebně nebo ve vězení, úpadek, ostudnou nemoc, nevěru, incest. Bylo třeba zapomenout na něco, na někoho, kdo přišel o svou čest nebo zneuctil rodinu, která se za něj styděla a nechtěla o události mluvit. Všechno probíhalo tak, jako by jeden člen rodiny uchovával to, o čem se nemluví a z čeho se stalo tajemství, jakoby se stal jediným držitelem té události ve svém srdci, ve svém těle, ve své vnitřní kryptě, ze které tento fantom čas od času vystupoval a konal s odstupem jedné či dvou generací“ (strana 61).

Samozřejmě ne všechny terapeutické přístupy v této knize disponují takovou aktualitou. Některé z uvedených přístupů vskutku nepřestály zkoušku času. Na tom ovšem není nic nepřirozeného. Tak či onak vše v knize uvedené ukazuje na neobvykle široký záběr francouzské terapeutky, který by měl být osvícenému duchu inspirací. Překonává omezení dané přístupy, které redukují lidskou realitu jen na biografické obsahy a rozsah dospělého vědomí a vůle. To, co byla schopna svým duchem obsáhnout je obdivuhodné. O systematičnosti jejího ducha svědčí její (na konci knihy uvedený) genosociogram, jehož zpracování je již samo o sobě katalysátorem osobních procesů.

Autorkou knihy je Anne Ancelin Schützenbergerová, psycholožka a psychoterapeutka, jež se zabývala mimo jiné transgenerační terapií, psychodramatem a  genosciogramy.

Schützenbergerová je autorkou mnoho dalších knih, mezi něž patří například The Ancestor syndrome, Le psychodrame (psychodrama), Les secrets de famille, les non dits, et le syndrome d'anniversaire dans Transmissions (Rodinná tajemství, nevyřčené záležitosti a syndrom výročí v přenosech) a mnoho dalších.

Po prvním spatření knihy z francouzského originálu Aïe, mes aïeux!, v doslovném překladu Ach, ti mí předci a knižní obálky jsem se domnívala, že je tato kniha věnovaná zvláště odborníkům, a ne pro laiky a nadšence. I přesto jsem se rozhodla, pro mou fascinaci co se transgenerační terapie týče, dát knize šanci a ze zvědavosti si ji přečíst.

Autorčina kniha řeší z mého pohledu velmi těžké téma, nicméně byla napsaná vskutku srozumitelně a pozorný čtenář jistě všemu porozumí. Množství příběhů a příkladů pomáhá i laikovi pochopit tuto novou a neprobádanou terapii.

Při čtení místy měla pocit, že místo záležitosti spadající do oboru psychologie se spíše jedná o něco esoterického (při zmiňovaní náhod, prokletí a podobně) autorka však sama popřela svou důvěru v podobné věci, a uvedla, že se může jednat o "genealogické výročí" nebo tajemství v rodině, o kterých se dozvíte podrobněji v knize a tato terminologie dělá knihu a transgenerační přenos o to víc zajímavější.

Kniha působí lákavě právě proto, že její tematika se věnuje něčemu, co může řešit úplně kdokoliv. Každý z nás má rodinná tajemství, traumata táhnoucí se už řadu let, ne-li několik století. A právě tímto se zabývá více do hloubky. Mimo terminologie v díle také najdete, jak si každý z nás může vytvořit vlastní genosciogram, který ukáže nevyřčené záležitosti, opakující se traumata a mnoho dalšího. I pouhé objevení těchto problémů nám může pomoci zamezit traumatům, u kterých neznáme příčiny vzniku či nám pomůže ukončit syndromy výročí a podobně.

Po dočtení knihy ve mně vypuklo mnoho dalších otázek na toto již zmiňované a vcelku novodobější vědecké období. Určitě mě kniha přiměla přemýšlet i o svých předcích a zamyslet se nad mými možnými bolestmi předků.

Knihu bych ráda doporučila všem, kteří se zajímají konkrétně spíše o vývojovou psychologii s přesahem do témat jako je rodina a vliv na jednotlivce. Myslím si, že může inspirovat terapeuty v samotné psychoterapii, nebo nadchnout laiky a třeba v nich vzbudit touhu po přečtení další podobné literatury.