Mnoho lidí poznává mučivé duševní stavy, které prožívají jako důsledek citové závislosti, u mnoha dalších lidí osudy takových stavů zobrazené literaturou a dalšími masmédii s postiženými vyvolávají empatické spolucítítění. Příkladem je citová závislost na neopětované velké lásce provázené obvykle také žárlivostí, která nezřídka vyžaduje psychoterapeutické ošetření. Kanadská psycholožka, která je autorkou této knihy, je, kromě jiného, odbornicí na tuto problematiku, která ovšem dalece přesahuje oblast milostných vztahů.
Autorka definuje závislost v širším smyslu jako „sklon podrobit se něčemu vně sebe, co ovládne náš život“. Závislý člověk, píše dále, se zbavuje své svobody, ztrácí nad sebou kontrolu, „vrhá se do nezdravého vztahu, co určité formy bezmoci vzhledem k objektu naší závislosti“, prožívá „nutkání, které je třeba uspokojit“ …Citová závislost je určitou formou mezilidského vztahu, může jít o „závislost milostnou, sexuální nebo rodičovskou“ i další a je to v podstatě „nemoc emocí“. Příčinou je láska, „přestrojená za zamilovanost, za touhu po uznání v práci nebo za přátelství“. V těchto tezích je podána obsahová podstata citové závislost a jejího nebezpečí pro duševní život jí postiženého jedince, jímž je právě ta „přestrojenost“, což znamená, že se za citovou závislostí skrývá cosi nežádoucího, že je to vlastně druh sebeklamu, např. když se za milostnou citovou závislostí skrývá pouhá zamilovanost. Jejími důsledky, jak píše autorka, jsou, kromě jiného, „nízké sebevědomí a nedostatečné sebeocenění, samota a odmítnutí“.
Předmětná kniha pak propracovává výše naznačenou tématiku hlavně ve směru závislosti milostné, ale také závislosti které se vytvářejí mezi rodiči a dětmi (např. dospělí muži závislí na své matce upadající do erotického infantilismu). Jádrem knihy je psychologicky velmi promyšlených patnáct rad jak zamezit citové závislosti, jako je např. rozvíjené sebeúcty, „nezaměřovat se na dokonalost, ale spíše na to, abych se cítil dobře“. Druhá, poslední část knihy, zhruba celá její polovina, je pak věnována „procesu uzdravení“, to je „procesu znovuzískání kontroly nad životem“, což, kromě jiného, znamená zvládání samoty, „umění sebeprosazování“, rozvoj sebeúcty, odstranění pocitů viny, vyrovnávání se s vážnou ztrátou, stávání se nezávislými, rozvoj emocionální inteligence a závěr: „šedesát kroků k uzdravení“, které jsou psychologicky opět velmi promyšleními konkrétními radami, jimiž je člověk veden k dokonalejšímu sebepoznávíní, sebemonitorování a sebeovládání.
Milan Nakonečný
Recenze zpracována pro nakladatelství Portál