Joseph, Stephen: Co nás nezabije... -
PhDr. Marie Soukupová soft-zs.cz/item/280-soukupova-marie-co-nas-nezabije-moznosti-posttraumatickeho-rustuCo nás nezabije… To nás posílí? Doplní asi většina z nás, tak máme Nietzscheho výrok vrytý pod kůží. Funguje to tak? Nebo je to jen citát, který nás v dobách zlých má pohladit po duši, utěšit? Vždyť každý z nás má zkušenost především s negativními dopady traumatu… A stejně tak i na poli odborné psychologie a psychiatrie bylo mnohem více pozornosti věnováno poruchám způsobeným posttraumatickým stresem a negativním změnám oproti změnám pozitivním či možnostem zotavení z náročných situací.
Britský psycholog a autor knihy Stephen Joseph, Ph.D. je stoupencem pozitivní psychologie, věnuje se studiu růstu člověka. Terapeuticky pracuje s lidmi, kteří prožili trauma – ve válce, při teroristických útocích a dalších událostech. V knize Co nás nezabije… se chce podělit o zkušenosti z těchto terapií, kdy se zabýval hledáním odpovědí na otázku: Proč nepříznivá událost někomu prospěje, někoho posílí a druhý jí podlehne?
Velice čtivým způsobem se autor snaží ve třech tematických blocích a osmi kapitolách přiblížit své poznatky tak, aby jim porozuměl i laický čtenář. Spletitý vnitřní svět traumatu předkládá čtenáři vstřícně – jednoduše, avšak komplexně (do šířky i do hloubky). Knihu ocení především terapeuti a pracovníci v oblasti poradenství, avšak díky umění autora hovořit o složitých věcech jednoduše cílí kniha na všechny, kteří trauma prožili. Autor pro názornost uvádí mnoho přirovnání, své poznatky ilustruje skutečnými příběhy svých klientů. Východiskem knihy je, že člověk může porozumět tomu, co se s ním v důsledku neštěstí děje a převzít nad tím kontrolu, a to jej pak posouvá dál (s.15). Autor přichází s myšlenkou, že trauma má jak pozitivní, tak i negativní důsledky a že jdou ruku v ruce (s.17). Dává nám naději. Naději, že můžeme věřit v to, že i nejnepříznivější situace může mít smysl.
V prvním tematickém bloku zobrazuje autor kontext. V první kapitole vysvětluje, proč se psychologové málo zabývali zkoumáním pozitivních účinků traumatu a upozorňuje na výjimky – V.Frankla, A.Maslowa, I.Yaloma, M.Seligmana, L.G.Calhouna a R.G.Tedeschiho.
Druhá kapitola popisuje historii zkoumání traumatu a dopadů traumatu. Ukazuje cestu od vnímání symptomů posttraumatické stresové poruchy jako mravního selhání (zejména u vojáků) k uznání ničivosti války na psychiku jedince. Ukazuje právě na „zrádnost“ kontextu: To, co určitou chvíli definujeme jako problém, poruchu je skupinovým rozhodnutím společnosti v konkrétním historickém okamžiku. Autor chce dosáhnout změny ve vnímání čtenáře: Posttraumatický stres není něco patologického, je to naopak normální jev a ještě navíc s potenciálem posttraumatického růstu (s.54).
Normální jsou i reakce našeho těla na stres - působí-li stresor, ztuhneme, nehýbeme se, abychom nepřitahovali pozornost. Následuje útok či útěk a pokud není možné ani jedno, objevuje se tonická nehybnost - „chytrý evoluční vynález“ (s.70), který nás chránil před predátory. Tyto biologické aspekty traumatu podrobněji představuje třetí kapitola.
Druhý tematický blok je stěžejní část knihy, popisuje růst následující po neštěstí. Metaforou stromu šlehaného větrem autor ilustruje, jak lidé na trauma reagují. „Jeden strom stojí v bouři neochvějně. Jiný strom se ve větru ohýbá, ale vrací se do původního tvaru. Třetí strom je trvale změněn, obroste zranění a vyrazí nové větve, nese si jedinečný charakter po zbytek života“ (str.88-89). Ve čtvrté kapitole autor také odhaluje oblasti posttraumatického růstu. Autor rovněž upozorňuje, že růst se objevuje nejen u lidí, kteří trauma prožili, ale také u lidí, kteří jsou s utrpením v kontaktu (pomáhající profese apod.). Těžištěm kapitoly však je vztah posttraumatického růstu a posttraumatického stresu.
Pro každého člověka je traumatizujícího něco jiného, proto události, které traumatizují jednoho, netraumatizují jiného. Ale jak s traumatem vlastně nakládáme? V páté kapitole autor hovoří o tom, že trauma výrazně zasahuje do našich předpokladů a že růst znamená najít rovnováhu mezi naší tendencí udržet si své předpoklady o světě (asimilace) a tendencí opačnou – své předpoklady přepracovat (jde o akomodaci).
Cestou k úspěšnému zvládání je schopnost využívat různé strategie, tedy naše pružnost, o čemž čteme v šesté kapitole.
Lidé pracující s traumatem jsou však asi nejvíce „zvědaví“ na to, jak podpořit růstové myšlení. V sedmé kapitole autor představuje kognitivně-behaviorální terapii zaměřenou na trauma, ale upozorňuje, že spíše než vzdělání či psychoterapeutický výcvik terapeuta je důležitější kvalita vztahu terapeut – klient. Terapeut sám růst nevytváří, ale pouze usnadňuje.
Oproti tomu osmá kapitola je psána jako vodítko ke zvládání emocí a vůbec potíží souvisejících s traumatem, autor čtenáře povzbuzuje v tom, že trauma je přirozený proces, který zažije každý z nás. Růst připodobňuje k cestě a nabízí různá cvičení a aktivity, které mohou být v různou chvíli užitečné.
Poselstvím knihy je, že musíme hledat správnou rovnováhu mezi světlem a stínem, které trauma vrhá (s.240). Proč? „Protože život nevyhnutelně přináší trauma, neštěstí. Když udeří trauma, musíme být připraveni a odolní, přichystaní čelit tvrdé realitě, být otevření ke změně a směřovat k moudrému využití svého trápení“ (s.243). Nechť tedy tato výjimečná publikace čtenářům slouží…