První vydání uvedené publikace byla realizováno již v r. 1989. Vzhledem k novým trendům v oboru vznikla potřeba jejího rozšíření a přepracování. Lze říci, že se autorům podařilo vytvořit skutečně vysoce erudovaný, nově pojatý odborný text.
Kniha je členěna na 6 částí, jsou to:
- Psychoterapeutická problematika dětství a dospívání,
- Individuální psychoterapie,
- Rodinná terapie,
- Skupinová psychoterapie,
- Léčebné společenství,
- Některé speciální úseky psychoterapie u dětí.
V úvodní kapitole se autoři zabývají úlohou psychologických činitelů u dětských problémů a poruch.Upozorňují na příčinné souvislosti různých typů strádání a na vývojově psychologické souvislosti duševních poruch u dětí. Kromě objasnění pojetí současné psychoterapie se autoři zaměřují na obecné problémy psychologické pomoci dětem. Upozorňují, že psychoterapeutická profese patří k psychologicky a eticky rizikovým oborům lidské činnosti. „Listina práv“ pro děti v psychoterapii (s.53) upozorňuje, že děti mají právo nejen na pravdivé informace, ale má být respektováno jejich právo na soukromí, atd.
Kapitola, věnovaná individuální psychoterapii, vysvětluje problematiku sugestivních, racionálně-terapeutických, emocionálních, motivačně terapeutických, behaviorálních a psychofyziologických postupů. Čtenář se např. zamyslí nad možností indikace hypnoterapie u dětí a uvědomí si určitá omezení, výhrady a možné námitky.
Specifický léčebný přístup volí rodinná psychoterapie, kdy „pacientem „ je celá rodinná skupina. Je předpokládáno, že individuální poruchy dítěte (nebo jiného člena rodiny)mají souvislost se skupinovou dynamikou celého rodinného společenství.
Rodinná psychoterapie se snaží o pozitivní změny v narušené rodinné soustavě. Autoři samozřejmě upozorňují i na situace, kdy mohou být některé z technik kontraindikovány (např. při nebezpečí zhroucení labilní rovnováhy adolescenta s hraničním stavem, aj.).
Vhodnost užití skupinové terapie u dětí a mladistvých vyplývá ze základní teze, že jejich vývoj probíhá od samého začátku v sociálním kontextu v různých sociálních interakcích. Má samozřejmě své vývojové aspekty – např. psychoterapie kojenců a batolat je možná jen společně s matkou. Je upozorněno i na specifika chování dětí ve skupině. Ve srovnání s dospělými se vyjadřují bezprostředněji, city dávají najevo více chováním než slovy, negativní emoce a postoje vyjadřují snadněji než dospělí. Terapeut musí přijímat dětské klienty bezvýhradně jako samostatné osobnosti.
V léčebném společenství je východiskem zkušenost, že terapeutický potenciál dětského kolektivu se může uplatnit i v práci s rozsáhlejšími skupinami. Tak lze sdružit např. dětské pacienty a zdravotnické pracovníky celého oddělení v léčebném zařízení. Děti i dospívající mohou uplatnit „zisky“ z psychoterapie v tzv. realitě všedního dne. Přesah do této reality dává terapeutické komunitě charakter socioterapie. Léčebné společenství je psychologicky spojeno pocity sounáležitosti, sociálního naplnění a pocity závislosti.
Speciální úseky v publikaci jsou zaměřené na psychoterapii dětí zanedbaných, deprivovaných, týraných a zneužívaných, s primárně somatickým chronickým onemocněním. Zvláštní kapitoly se zabývají dětmi mentálně retardovanými, psychotickými, s psychosomatickými poruchami a dětmi trpícími závislostmi. Lze jen souhlasit se závěrečnými slovy autorů: Znalost vývojové psychologie by měla být východiskem práce terapeuta. Ale nezbytným předpokladem k ní je „dobrý vztah k dětem, schopnost vmyslit a vcítit se do jejich odlišného myšlenkového a emočního světa a získat si jejich důvěru“ (s.407).Uvedenou učebnici , zaměřenou na dětskou psychoterapii, doporučuji budoucím i stávajícím odborníkům pomáhajících profesí jako jednu ze základní studijní literatury.
PhDr.Marie Renotiérová,Ph.D.