Profesor Harvardovy univerzity Howard Gardner (*1943) proslul popřením teze, že existuje jediná, všeplatná inteligence, která se dá prostřednictvím testů změřit. Navíc tyto testy vycházely z tradic bělošské euro-americké vzdělanosti a kulturních norem, takže příslušníci jiných civilizačních okruhů nemuseli vůbec uspět, protože nechápali zadání. Z toho pak pramenilo přesvědčení, že třeba černoši (afričtí i američtí) jsou intelektově méněcenní. U nás (a nejen u nás) se to může týkat romského etnika z toho jednoduchého důvodu, že v systému jím vyznávaných hodnot má vzdělání zanedbatelný význam a mentalita vykazuje odlišnou strukturu, příznačná je neschopnost myslet v horizontu budoucnosti.

Gardner prosazuje domněnku, že inteligencí naopak existuje vícero a že jsou si navzájem rovnocenné, že si nekonkurují. Rozvedl tak dobře známá zjištění, že téměř každý člověk, není-li pod hranicí slabomyslnosti, se vyznačuje určitým nadáním, zatímco jiná nadání ho mohla minout. Mnohokrát bylo doloženo, že špičkový vědec (umělec, sportovec…) může ve svém oboru vynikat, ale přitom nemusí zvládat orientaci ve městě pomocí mapy či jiné běžné úkony. Jenže tato různorodá specifika byla považována za jakési poddruhy obecné inteligence – některým bylo možno se naučit, jiné musely být vrozeny. Třeba zpěv sotva zvládne člověk bez hudebního sluchu…

Roku 1983 Gardner vydal svou základní publikaci o utváření a druzích inteligence roku 1983. V českém překladu se ke zdejším čtenářům dostala o šestnáct let později. Nyní jsme se dočkali druhého vydání. Kniha se nazývá Dimenze myšlení a provází ji podtitul Teorie rozmanitých inteligencí.  Autor ji rozdělil do čtrnácti kapitol, opatřených seznamem doporučené literatury. V prvních se zabývá vývojem názorů na inteligenci, zkoumá její biologické základy, zejména dědičnost, která je v tomto ohledu neopominutelná. V závěrečných se věnuje možnostem využití své koncepce, kterou předtím podrobně rozebírá, když vymezuje jednotlivé typy inteligence. A také se dotýká ožehavého problému, jakým je slábnutí či přímo vyhasínání inteligence.

Gardner přirozeně svůj koncept nebuduje „na zelené louce“, naopak si vypomáhá odkazy na předešlé průzkumy a zjištění ze světa lidí (i zvířat), aby své úvahy podpořil. A pracuje rovněž se svědectvími o životě a skutcích pozoruhodných jedinců v průběhu dějin. Píše: „Sokratovo Poznej sám sebe, Aristotelovo Všichni lidé od přírody prahnou po poznání a Descartesovo Myslím, tedy jsem jsou výroky, které můžeme vepsat do záhlaví celé naší civilizace.“ (s.38)

Pokud budeme hledat informace o inteligenci nebo o Gardnerovi na internetu, zpravidla se dočteme o sedmi či osmi typech, o možném devátém, o pojetí, které vychází z pozdějších Gardnerových názorů, jak je zveřejnil ve svých dalších knihách. V Dimenzi myšlení inteligenci rozčlenil jen do šesti skupin: rozeznává inteligenci jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, tělesně pohybovou a personální formy inteligence, kdy se učíme porozumět sobě i jednak ostatním v jakoby nedílném souhrnu. Můžeme tedy tuto poslední položku označit za inteligenci sociální, i když sám autor tento termín nepoužil. Důležité je, že Gardner si pravidelně všímá vývoje inteligence od nejútlejšího věku, případně si dává do souvislosti s vývojem člověka jako druhu. A pozornost věnuje i kulturám mimo náš civilizační obzor, dokonce vřazuje poznatky o inteligenci zvířat.

Inteligence jazyková je nejlépe patrná u básníků, mimořádně vnímavých k různým funkcím jazyka. Dokládá, že již nejmenší děti si nápodobou osvojují mateřský jazyk, protože je známo, že ty děti, které vyrůstaly mimo tyto podněty (odchovány zvířaty, případně v osamocení bez komunikace s kýmkoli), se mluvit nenaučily, vydávaly pouze skřeky.  Své vývody podporuje početnými příklady, ať již je literáti sami sepsali, nebo je o nich vyslovil někdo jiný.  Inspirativní je například tento příklad: „Básnický génius tkví pravděpodobně v intuitivní znalosti formy. Všechna slova najdeme ve slovníku a všechny formy verše v učebnicích poetiky, nic však neporadí básníkovi, jaká slova má vybrat a do jakých rytmů je vsadit, nic, jen jeho intuitivní znalost formy.“ (s.127) Traduje se, že slavný italský dramatik Luigi Pirandello ztratil schopnost psát, když si přečetl podrobný rozbor toho, jak tvoří. A dozvíme se mimo jiné, že i ve společnostech neznalých písma si nad jiné cení dovednost pamatovat si sáhodlouhé příběhy v podobě veršovaných eposů (i homérské verše se v temných obdobích antiky zprvu šířily ústním přednesem, než byly zapsány).

U hudební inteligence je zjevné, že ve srovnání s jinými inteligencemi se projevuje časně. Navíc není ani jasné, proč tomu tak je. Pokud však pozorujeme tzv. zázračné děti, ohromující od předškolního věku hudebním nadáním, příčin jejich výkonů může být vícero: počínaje obyčejným drilem a konče rodinnou dispozicí (u řady slavných skladatelů zapůsobily nejspíš geny). Avšak doloženy jsou i případy jedinců (i dětí) těžce postižených autismem, kteří mohou vynikat jedním mimořádně vyvinutým nadáním, ačkoli ostatní schopnosti zůstávají zakrnělé. Takoví lidé mohou vynikat téměř absolutní pamětí při (reprodukci) zpěvu či třeba číselných kombinací, jak ostatně předvedl slavný film Rain Man. Jeden hudební skladatel popsal, jak vzniká skladba: „Pod povrchem vědomí pořád znějí tóny, rytmy i celé hudební pasáže. (…) Komponování začíná ve chvíli, kdy určité hudební myšlenky začínají krystalizovat a nabývat konkrétní podoby“. (s.147) Ovšem i mimořádný talent zakrní a zanikne, není-li vědomě pěstován a procvičován. Je tedy nutné jej vzdělávat, což ovšem platí pro jakoukoli inteligenci, jakou se Gardner zabývá, ať již se jedná o zasvěcovací rituály, učednické systémy či cokoli jiného, např. islámské školy, založené na memorování Koránu.

Za hudbě blízké bývá považováno i matematické nadání. Ostatně mnohé skladatele (Bach, Mozart, Schumann) přitahovala a všímali si nesporných matematických struktur, které se v hudbě – třeba v rytmu – vyskytují. Také při průzkumu logicko-matematické inteligence si Gardner vypomáhá zjištěními, které se týkají již malých dětí, jmenovitě se dovolává švýcarského vývojového psychologa Jeana Piageta. Zazní i výstižný citát: „Už odedávna je těžké předat neodborníkovi jen pouhé tušení, jak to vypadá za hranicí, kde začíná matematika. Topologie, věda o uspořádání prostoru, se podobá chrámům některých církví. Ti, kdo nebyli zasvěceni do mysteria víry, vidí chrám jen z vnější strany.“ (s.187) To nejspíš vysvětluje obecnou neoblibu matematiky – schopností totální abstrakce opravdu vládne málokdo. Jako v kterémkoli jiném oboru i v matematice platí, že kromě nadání musí mít matematik to štěstí, aby byl v pravý čas na pravém místě.

Prostorová inteligence bývá testována jednoduše: zpravidla se jedná o to, abychom určili správný obrazec v množině možností, pokud jej přetočíme do jiné polohy. Jedná se o schopnost rozpoznat totožnost předmětu, který vidíme z různých úhlů; schopnost představit si pohyb nebo změnu ve vnitřním uspořádání určitě konfigurace; schopnost vnímat prostorové vztahy, které jsou závislé na místě pozorovatelova výskytu. Traduje se, že vynálezce Nikola Tesla si dokázal v duchu nejen představit sebesložitější stroj (takže nepotřeboval jeho nákres), ale zvládl představovat si i jeho pohyb a dokonce jeho případné opotřebení. Vyvinutou prostorovou inteligenci mívají rovněž šachisté, když rozvažují o možnostech jednotlivých tahů, obdobnou pamětí se vyznačují rovněž výtvarníci, kterým postačí si některý objekt jen vybavit, aby jej přesně nakreslili či vymodelovali. Ale zrovna tak to platí pro formálně nevzdělané „divochy“, kteří mají dokonale zvládnutu třeba mořeplavbu.

Tělesně pohybová inteligence se dotýká herectví a Gardner si jmenovitě všímá francouzského mima Marcela Marceaua a jeho slavných výstupů s imaginárními předměty a stylizovaným pohybem. Avšak smysl pro pohyb těla si musí pěstovat i další profese, třeba tanec, box a sporty obecně, také písařství. A Gardner sestupuje stále níž, od autistů přes primitivní společenství třeba na Nové Guineji až k primátům. Dokládá, že mnohdy je tělesně pohybové inteligence zapotřebí k pouhému přežití.

Jako poslední (ale v žádném případě méně důležitou) inteligenci vytyčuje Gardner její personální formy. Jak jsem již výše napsal, rozlišuje dva základní druhy – jeden se introspektivně zabývá nitrem člověka, často v poloze sebepoznání, druhý  se týká vztahu jedince k okolí, k dalším lidem.  Oba jsou různorodé a podléhají měnícím se dobovým konvencím. Stačí si vybavit postoje k migrantům z odlišných (případně nepřátelských) civilizačních okruhů: před několika staletími, v době válek s muslimy, by je nejspíš zabíjeli, nyní se jim snažíme pomoci.

Kniha je psána (i přeložena) přehledně, čtivě, obohacena mnoha příklady a odkazy. Gardner se netváří, že na vše přišel sám, jeho knihu můžeme považovat za článek v dlouhém řetězci bádání o lidských schopnostech, nazývaných také inteligencí. Dimenze myšlení je však článek dozajista novátorský.

Howard Gardner napsal tuto knihu o inteligenci a vzdělávání v rámci projektu “Lidský potenciál” již v roce 1983. To, že po deseti letech vyšlo její opětovné vydání svědčí o tom, že minimálně v jistých kruzích zapůsobila. Autora při její tvorbě vedl názor, že hodnocení inteligence jediným číslem, navíc pomocí nejvýše několikahodinového testu nemůže vést k objektivnímu posouzení schopností a úrovně probanta. Namísto inteligence jediné proto navrhnul inteligencí hned sedm.

Pravda už předtím jiní autoři dělili, dokonce L.L. Thurstone, jeden z prvních psychometriků, uznával 7 primárních faktorů inteligence. Jsou zde také seznamy stylů učení stylů pracovních, stylů osobnostních, archetypy i jiné kategorizace. Přesto všechno se autor ještě i po deseti letech domnívá, že teorie rozmanitých inteligencí se nejenže nepřežila, ale naopak, dokázala se osvědčit v pedagogické praxi a s výše uvedenými styly není záměnná.

Gardner postupoval při tvorbě této teorie systematicky a navzdory tomu, že sám psycholog, prostudoval i zjištění věd kognitivních a biologických. To, jak dokáže být psychologie nevšímavá k objevům, které přináší neurologie a příbuzné obory, je skutečně pozoruhodné. A: stejně jako dřív se ani teď většina amerických kognitivních psychologů o výsledky výzkumu organizace mozku nezajímá a zůstává věrná přesvědčení, že činnost nervového systému musí odpovídat kognitivním procesům, místo aby tomu bylo naopak.

Po nezbytném úvodu do historie problému a přehledu tehdejších autorovi známých neurologicko-biologických výsledků se tento konečně pouští do základní otázky: “Co je to inteligence?” Pro jednotlivé inteligence stanovuje tato kritéria: Potenciální izolace při poškození mozku. Existence idiots savants, zázračných dětí a dalších výjimečných lidí. Nalezení základní operace nebo souboru operací. Typický průběh vývoje samostatné inteligence. Evoluční historie a evoluční hodnověrnost. Ověření pomocí experimentálně-psychologických úkolů a podpora ze strany psychometrického zkoumání. A konečně schopnost přijmout kodifikaci v symbolickém systému.

Následováním výše uvedených kritérií došel Gardner k již výše zmíněným 7 inteligencím. V úvodu k vydání po deseti letech sice ještě naznačuje cosi o inteligenci duchovní, ale svá kritéria na ni pochopitelně nepustí. Neodolám nezmínit “kritérium řvoucích čertů”: Bude-li křik čertů dostatečně hlasitý, můžeme inteligenci zahrnout do seznamu; nevydá-li dostatečný počet čertů hlas, musí být inteligence, třeba i s lítostí, vyloučena. (Pozn.: Vytrženo z kontextu.)

Abychom ale postoupili k výčtu. Prvá probíranou je inteligence jazyková, neboť strukturovaný jazyk je lidská výjimečnost a které se výjimečně shodnou přírodovědně i humanitně orientovaní vědci. Za názorné příklady jsou předkládáni básnici, spisovatelé i řečníci. Pravda, některé příklady spíše dokazují autorovu vysokou jazykovou inteligenci než jazykovou inteligenci v příkladovém kontextu. Nejsem si například jist, zda řečnictví má v kmenových společnostech Botswany skutečně větší váhu než třeba v Bundestagu. Podobně nevěřím, že by Maorové nadřazovali vítězství v disputaci, alias hádce, nad bojem, zvláště pak proto, že jsem si o nich před bratru čtrnácti dny koupil knihu.

Zatímco jazykové schopnosti zpravidla náleží i lidem značně postiženým inteligence hudební je mnohdy odepřena i těm, kteří nikdy za méně inteligentní označeni nebyli. Za vrchol hudební inteligence je jednoznačně pokládáno skládání. V souvislosti s tímto autor zmiňuje výrazně nižší počet žen skladatelek, dle L. Harrise je to prý způsobeno tím, že ženy mají nižší prostorovou inteligenci, která je s tou hudební svázána. (Osobně bych se spíše klonil k evolučně-psychologickému názoru, že ženy hudbu neskládají, protože nepotřebují loudit o sex, ale tím bych asi i tvrdil, že skladatelky budou významněji lesbicky orientované než průměr populace. Takže zmiňuji jen v závorce.) A především vlastenecky nezapomínejme, že zpěvem dokázali husité zahánět křižáky.

Pokud nic z toho, co jsem doposud uvedl poněkud nehumanisticky zaměřeného čtenáře nezaujalo, tak právě teď by měl zbystřit, v eseji věnovaném logicko-matematické inteligenci Gardner složil matematice a logice poklonu jako málokdo. Matematik v jeho podání není vyšinutá, neduživá, ulepená a veskrze jinak potrhlá figurka, ale pravý strážce tajemna, mystik na pomezí dvou světů, který nahlédne skutečnosti nevídané, jichž jiní nikdy nedosáhnou. A neopomíjí ani fyziky: Možná – není to zaručeno – je touha vyřešit základní filozofické hádanky bytí typickou vlastností fyzika, která se v něm projevuje už od dětství. V této kapitole také uctívá Piageta a hlásí se k jeho zjištěním, ačkoliv v úvodu psal o rozporech s jeho učením. Vztah k Piagetově dílu v celé knize často zmiňovanému je vůbec rozporný, v obecných formulacích odmítavý, v konkrétnostech smířlivý nebo striktně vědecky opravující a doplňující. Že by autor počítal s faktem, že jistí čtenáři kapitolu o matematice přeskočí? Pokud ne, tak při odstavci obsahujícím: …neměli bychom tedy tuto schopnost označovat za samostatnou inteligenci, nýbrž spíše za nějaký druh obecnější “suprainteligence”, patrně vyskočí.

Za zcela separátní od předešlé považuje Gardner prostorovou inteligenci. Rovněž tato kapitola uvádí velmi mnoho zajímavých příkladů. Patrně nejpřekvapivější je případ představy náměstí ze dvou protilehlých stran u pacientů s poškozenou pravou hemisférou. Když pak byli požádáni, aby si představili náměstí tak, jako kdyby ho viděli z protilehlého stanoviště, vyjmenovali objekty, které by měli po pravé ruce (to, co v předešlém případě vynechali), nezmínili však nic, co by bylo od nich nalevo (objekty, které jmenovali v předešlém úkolu). Závěrem opět zmiňuje zázračné schopnosti orientace Eskymáků, včetně schopnosti číst vzhůru nohama, přičemž už dříve zmínil stovku rozlišovaných druhů sněhu. Kdyby člověk četl pouze populární psychologickou literaturu, patrně by si nedokázal představit supermana bez kajaku a psího spřežení.

Jako oslava matematicko-logické inteligence vehnala slzy štěstí do mých očí, tak popis tělesně-pohybové inteligence je vyžene na tváře sportovního nadšence. Zahrnout do knihy o inteligenci ukázky z knih o Gretzkého hokejovém stylu je opravdu revoluční počin, zvláště pak proto, že v intelektuálských kruzích má sportovec jen zřídka pověst intelektuála.

Zbývající dvě, na separátní kapitoly nerozčleněné personální inteligence představují inteligence interpersonální a transpersonální, tedy jak se dokážeme vypořádat sami se sebou a jak s druhými. Přehled postřehů a střípků vědeckého poznání je opět velmi zajímavý, za všechny snad jen: Obzvlášť zajímaví jsou z tohoto pohledu lidé, kteří trpí epilepsií lokalizovanou v oblasti spánkového laloku. … Bez ohledu na svou dřívější povahu se začínají pozorovat, oddávají se psaní dlouhých traktátů, ve zvýšené míře se věnují studiu filozofie a náboženství a neustále přemítají o hlubokých otázkách. Často jsou velmi vznětliví a mohou kdykoli vybouchnout, avšak zároveň se prohlubuje jejich etické a náboženské cítění.

Část věnovaná důsledkům teorie a možnostem jejího využití je skromnější. Skládá se hlavně z přehledu vzdělávacích systémů počínaje získáváním specializovaných schopností v negramotné společnosti, přes vzdělávání v tradiční náboženské škole, až po vědecké kurikulum v moderní světské škole. Promyšlena do důsledků je patrna zásadní odlišnost posledního jmenovaného, opírajícího se o zařazení do instituce školy, gramotnost a vědu, a tradiční náboženské školy, opírající se o memorování svatých textů a zdokonalování metod argumentáže: Řečnické umění vymýšlí stále důmyslnější konstrukce ke zdůvodňování postojů, které není možné změnit.. Rozebrána je také “Suzukiho škola houslových talentů”, předválečný postup učitele hudby Suzukiho, jak důmyslnou motivací kojence dospět až k předškolákovi zvládajícímu nastroj s úrovní hraničící s virtualitou. V tomto případě jsou uvedeny i výhrady k původní metodě a případná její zlepšení vyplývající z teorie rozmanitých inteligencí. Jiné vzdělávací experimenty jsou už zmíněny jen zběžně.

Jak snad bylo, Gardner teorii rozmanitých inteligencí vytvořil na základě své pedagogické praxe a kompilace literatury. Cílem bylo vytvořit syntézu prací Chomského, Piageta antropologického zájmu o formativní vlivy kultury. Možnost vyššího zahrnutí rozmanitých inteligencí do společenského života vidí ve zprostředkování symboly, zde se dovolává hlavně Cassirera. Je příjemně překvapivé, že navzdory humanitní orientaci věnoval tolika pozornosti a prostoru poznatkům biologie a souvisejících přírodních věd. Doznává, že jeho teorie si nedovede poradit s fenomény jako je zdravý rozum, originalita, schopnost vytváření metafor a moudrost. Pro případ, že by novější poznatky podryly základy jeho teorie píše: Neměl bych radost z takového ztroskotání – ale mé zklamání by rozhodně nebylo tak velké, jako kdybych vytvořil teorii, jejíž charakter by zpochybnění znemožňoval.

Vydal Portál v roce 2000.

Jaromír Kopeček