Na otázku, zda může být kniha o náboženství, kterou napsal anglický filozof užitečná také pro zájemce o jinou tématiku, než je filozofie náboženství, lze rozhodně odpovědět kladně, neboť náboženství má ovšem kromě filosofických a teologických, také historické, sociologické, psychologické a další aspekty.
Chceme se v této anotaci zaměřit na to, co tato kniha může přinést zájemcům o psychologii. Tak tu lze, kromě jiného, najít zcela moderně pojatou tradiční filozoficko-psychologickou tématiku vztahu „duše a těla“ (mysli a mozku) v 9. kap. knihy (str. 97-107). Autor má smysl pro soustavný, ilustrativní a objektivní výklad, opřený o řadu citací a tak zde čtenář najde nejen stručný a výstižný výklad problému, ale i těžko dostupné informace z pozoruhodných pramenů filozofické psychologie, oboru, který již několik let prožívá na Západě svou renesanci. Autor především analyzuje a konfrontuje protikladná pojetí této klasické tématiky vztahu psychiky a mozku. V bohaté dokumentaci se ovšem nevyhnul omylům, např. jako autor konceptu „sebeuvědomující se mysl“ je uveden K. Popper, ačkoli je jím J.C. Eccles (str. 112). Právě dílo Ecclese, vynikajícího australského neurofyziologa, nositele Nobelovy ceny za objevy ve fyziologii synapsí je zde bohužel opomenuto, ačkoli patří, kromě jiného, k nejdůležitějším příspěvkům k problematice vztahu mysli a mozku a zaslouží si pozornost i jako pramen ke kapitole, která v Coleově knize následuje a je věnována otázce možnosti posmrtného života. Autor však přináší také pozoruhodné pojednání o materialistickém „filozofickém behaviorismu“ (G. Ryle 1949 a další). Za alternativní materialistické pojetí pokládá, dnes patrně nejrozšířenější teorii identity (jejímž předním představitelem je v knize neuvedený americký filozof H. Feigl 1997). Jejím skutečným, byť nikoli materialisticky orientovaným předchůdcem byl podle Colea G.W. Leibniz a základní teze teorie identity může znít takto: „Přestože termíny ´mysl´a ´mozek´ mají rozdílné významy, týkají se téhož předmětu“ (str. 102). Jinak řečeno, neurofyziologie a psychologie různými jazyky popisují tutéž, jen fenomenálně odlišně se jevící skutečnost. Avšak právě tento fenomenální dualismus je filozofický problém, který s teorií identity úzce souvisí: co je ta různě nahlížená „skutečnost“ (např. fyziologicky a psychologicky nahlížený stav hladovění); její teoretická identita je postulát, její fenomenální odlišnost je empirický fakt. Ke struktuře knihy by se hodilo i téma duše (substancialistické, funkcionalistické pojetí atd.).
Přes uvedené výhrady je Coleova kniha cenným poučením pro ty psychology, kteří nechtějí setrvávat na povrchu věcí a zamýšlejí se nad možnostmi filozofického domýšlení psychologických problémů, jejichž vrcholem je vztah mozek-mysl.
Prof. PhDr. Milan Nakonečný
